22 Cdo 3780/2015
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 164 o. s. ř.




22 Cdo 3780/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. R. , zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalovanému B. R. , zastoupenému JUDr. Liborem Fiedlerem, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého třída 223/5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 194/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2015, č. j. 26 Co 503/2014-313, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2015, č. j. 26 Co 503/2014-313, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Nymburce (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. 8. 2014, č. j. 9 C 194/2012-276, vypořádal společné jmění manželů (dále i jen SJM ) tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci uvedené ve výroku I. tohoto rozhodnutí, jakož i zůstatek na účtu č. 0115625018, vedeném u Penzijní společnosti České pojišťovny ve výši 37 805,47 Kč, a zůstatek na účtu č. 0166799123, vedeném u České spořitelny, a. s. ve výši 10 805,61 Kč. Ve výroku II. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného movité věci zde specifikované, jakož i zůstatky na účtech dohromady ve výši 148 824,90 Kč a pozemky parc. č. st. 4665/189, parc. č. 4665/188, parc. č. 4665/222, to vše v katastrálním území a obci P., zapsáno na LV č. 5923, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Nymburk. Ve výroku III. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 287 946,51 Kč. Ve výrocích IV. VI. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že aktiva SJM tvoří movité věci, jejichž hodnota činí 23 300 Kč. Dalším aktivem je hodnota nemovitých věcí, a to 660 253 Kč a zůstatky na účtech 197 435,98 Kč. Pasiva SJM tvoří vnos žalovaného 85 680 Kč, naopak ze SJM bylo investováno do výlučného majetku žalobkyně 82 193,80 Kč. Na základě takto zjištěných částek dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný je na vypořádání SJM povinen žalobkyni zaplatit částku 287 946,51 Kč.

Žalobkyně sice požadovala vypořádat i zděnou chatu v P., nicméně soud dospěl k závěru, že netvoří SJM, jelikož je ve vlastnictví bývalé tchýně žalovaného L. K., která ji nabyla děděním. Účastníci chatu sice přestavěli, pokud však absentovala dohoda mezi nimi a vlastnicí chaty, je třeba vyjít z toho, že byla pouze zhodnocena cizí věc, tedy účastníci by mohli uplatnit toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti L. K. Pokud jde o družstevní byt v P. na ulici Dr. H., soud vypořádal investici ze SJM do výlučného vlastnictví žalobkyně, které náležel členský podíl. Investice do bytu žalobkyně ve výši 67 805,60 Kč žalovaný nedoložil. Do vypořádání SJM soud také nezahrnul 3 peněžité zůstatky z životních pojištění, protože byly uplatněny až po uplynutí tříleté lhůty k vypořádání SJM, a zůstatek na účtu žalobkyně vedeném u Komerční banky, a. s., neboť takový účet nebyl zjištěn. Soud nezahrnul do vypořádání částku 100 000 Kč, neboť se jednalo o peníze, které žalovanému darovala jeho matka.

K odvolání účastníků Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, č. j. 26 Co 503/2014-313, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit na vypořádání SJM částku ve výši 286 203,41 Kč, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Rovněž právní posouzení soudem prvního stupně považoval za správné, nicméně dospěl k jiné výši vypořádacího podílu. Ztotožnil se sice s tím, že čistá vypořádací hodnota SJM po přičtení aktiva v podobě investic ze SJM do výlučného majetku žalobkyně ve výši 92 193,80 Kč a po odečtení pasiva v podobě vnosu žalovaného ve výši 85 680 Kč činí částku 877 502,78 Kč. Každému by se tak měla dostat polovina z této částky, tedy 438 571,39 Kč. Žalobkyně je však vůči žalovanému povinna zaplatit polovinu z částky 82 193,80 Kč a polovinu z částky 85 680 Kč, tedy celkově 83 936,90 Kč. O tuto částku je pak třeba ponížit její vypořádací podíl. Jestliže se jí dostávají v rámci vypořádání hodnoty ve výši 68 611,08 Kč, pak je žalovaný povinen doplatit jí částku 286 203,41 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V první řadě vytýká odvolacímu soudu, že ačkoliv vyhlásil při jednání dne 1. 4. 2015 rozsudek tak, že žalovaný je povinen zaplatit jí částku 329 043 Kč, v písemném vyhotovení se objevila částka 286 203,41 Kč. K návrhu žalobkyně na opravu výroku tohoto rozhodnutí odvolací soud uvedl, že opravné usnesení bylo ve shodě s ustálenou soudní praxí zapracováno do písemného vyhotovení odvolacího soudu. Podle názoru dovolatelky zde nejde o zjevnou nesprávnost, kterou by bylo možné opravit postupem podle § 164 občanského soudního řádu. Není zřejmé, zda k chybě v činnosti odvolacího soudu při vyhlašování rozsudku došlo jen co do nesprávného součtu nebo proto, že soud vědomě nezahrnul do svých výpočtů investici ve výši 82 193, 80 Kč. Tuto procesní otázku vyřešil soud nesprávně, neboť není z celého odůvodnění rozsudku zřejmé, jaká oprava byla provedena. Soudy dále nesprávně posoudily otázku investic účastníků do družstevního bytu žalobkyně. Odvolací soud postupoval nesprávně proto, že v řešené věci byl zhodnocen majetek třetí osoby (bytového družstva), nikoliv tedy členský podíl žalobkyně v bytovém družstvu. Není tedy možné tuto investici zohledňovat. Soudy tak nepřípadně poukázaly na rozhodnutí 22 Cdo 3888/2008 a 22 Cdo 2655/1998, když na řešenou věc dopadalo rozhodnutí 22 Cdo 3554/2008, podle kterého finanční prostředky, které manželé vynaložili na zhodnocení pronajatého bytu, představují pohledávku manželů za třetí osobou, která se může stát v neumořené výši předmětem vypořádání SJM.

Nesprávně rovněž odvolací soud posoudil otázku, zda do SJM náleží zahrádkářská chata v P.. Podle dovolatelky měl odvolací soud dospět k názoru, že byla zřízena nová samostatná věc. Má za to, že rozhodující je úmysl stavebníka o zřízení samostatné věci. Ve skutečnosti vznikla přístavbou podle dohody účastníků nová stavba. Pokud odvolací soud poukazoval na ustálenou judikaturu dovolacího soudu o právním režimu přístaveb, dovolatelka zdůraznila, že i tato judikatura vychází z toho, že v konkrétním případě lze právní režim přístavby posoudit různě. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že dovolání není přípustné. Pokud jde o opravu rozhodnutí, odvolací soud se fakticky správně vypořádal s opravou v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku. Ve vztahu k členskému podílu v bytovém družstvu uvedl, že z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že členský podíl je majetkovou hodnotou, přičemž vynaložené investice na něj podléhají vypořádání SJM. Předmětná chata je ve vlastnictví třetí osoby, protože původní stavba nezanikla. Námitky žalobkyně jsou v tomto směru pouze námitkami směřujícími do zjištěného skutkového stavu.

Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelka předně odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud vyhlásil na jednání dne 1. 4. 2015 rozsudek v podobě, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě vypořádacího podílu částku 329 043 Kč, v písemném vyhotovení rozhodnutí však uvedl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě vypořádacího podílu částku 286 203,41 Kč.

Dovolání je v této otázce přípustné i důvodné, neboť odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 156 odst. 1 o. s. ř. rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně; vyhlašuje jej předseda senátu jménem republiky. Uvede přitom výrok rozsudku spolu s odůvodněním a poučením o odvolání a o možnosti výkonu rozhodnutí. Není-li přítomen vyhlášení rozsudku žádný z účastníků, uvede pouze výrok. Po vyhlášení předseda senátu zpravidla účastníky vyzve, aby se vyjádřili, zda se vzdávají odvolání proti vyhlášenému rozsudku.

Podle § 156 odst. 2 o. s. ř. rozsudek se vyhlašuje zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to možné, soud k vyhlášení rozsudku odročí jednání nejdéle na dobu deseti kalendářních dnů. Ustanovení § 119 odst. 2 a 3 se v tomto případě nepoužijí.

Podle § 156 odst. 3 o. s. ř. jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán.

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

K vázanosti soudu vyhlášeným rozsudkem se přihlásila nejen praxe dovolacího soudu [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3601/2014 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2015, č. 3, str. 93)], ale i rozhodovací praxe Ústavního soudu [srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2146/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 953/12 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 65, ročník 2012)].

Již ze samotného textu zákona je zřejmé, že jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán. To se projevuje jednak v tom, že soud nemůže již vyhlášený rozsudek zásadně zrušit nebo změnit, jednak v tom, že písemné vyhotovení rozsudku se nesmí s vyhlášeným zněním rozcházet, tj. zejména výrok rozsudku se musí obsahem a zněním shodovat s tím, co bylo vyhlášeno [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář (§ 1 250 l). Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 750].

Ačkoliv výše uvedeným není dotčen postup podle § 164, § 165 a § 166 o. s. ř., v řešené věci nebyl žádný z předpokladů pro tento postup naplněn.

Na základě § 164 o. s. ř. lze opravit pouze zjevné nesprávnosti písemného vyhotovení soudního rozhodnutí, tedy zjevné chyby v psaní, zjevné chyby v počtech a další zjevné nesprávnosti. Při posouzení otázky, zda písemné vyhotovení rozsudku obsahuje zjevné chyby (písařské, početní či jiné), je tedy zapotřebí v prvé řadě porovnat znění, v němž byl rozsudek vyhlášen, se zněním, v němž byl písemně vyhotoven (§ 157 o. s. ř.), popř. srovnat originál písemného vyhotovení rozhodnutí s jeho stejnopisem [srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999 sp. zn. 5 Cmo 448/99 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 6)]. Ze srovnání protokolu o jednání (č. l. 308 a 309) s písemným vyhotovením rozsudku plyne, že v písemném vyhotovení rozsudku byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jinou (nižší) částku. V daném případě se nemůže jednat o zjevnou chybu nebo nesprávnost již proto, že není zřejmé, zda soud pojmul do písemného vyhotovení svého rozsudku nižší částku omylem nebo na základě jiného výpočetního postupu při stanovení náhrady za vypořádací podíl, resp. na základě jiného právního posouzení. Chyba, resp. nesprávnost, tak není zjevná , neboť není zřejmě a snadno účastníkům rozpoznatelná [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1823/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].

Odvolací soud ostatně v odůvodnění rozhodnutí svůj postup nijak konkrétně nevysvětlil tak, aby bylo zřejmé, v čem měla ona zjevná nesprávnost spočívat. Omezil se totiž pouze na konstatování, že do písemného vyhotovení tohoto rozsudku bylo zapracováno opravné usnesení dle § 164 ve spojení s § 211 o. s. ř., když z důvodu chyby v počtech byla při vyhlášení rozsudku uvedená jiná částka.

Oprava rozhodnutí ve smyslu § 165 o. s. ř. pak míří na případy, kdy odůvodnění rozhodnutí nemá oporu ve zjištění skutkového stavu; ustanovení § 166 o. s. ř. pak na případy, kdy soud opomene vyčerpat celý předmět řízení (tzv. doplňující rozsudek). Ani o žádný takový případ se v řešené věci nejedná.

Dovolání je důvodné i z hlediska dalších dovolacích námitek, neboť ve vztahu k nim je především řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatelka nesouhlasí předně s tím, že nalézací soudy učinily závěr, že investice z prostředků tvořících společné jmění manželů, které byly vynaloženy na rekonstrukci družstevního bytu bytového družstva , jehož výlučnou členkou měla být pouze žalobkyně, byly posouzeny jako investice ze společného majetku do majetku výlučného, neboť byly vynaloženy ve prospěch majetkových práv žalobkyně spojených s jejím členským podílem v tomto bytovém družstvu . Naproti tomu podle názoru dovolatelky se mělo případně jednat o zhodnocení majetku třetí osoby (bytového družstva).

Předpokladem pro přezkum správnosti závěru odvolacího soudu je posouzení, zda výlučnou členskou družstva byla pouze žalobkyně. Judikatura dovolacího soudu ve vztahu k posouzení členství v bytovém družstvu, společného členství v bytovém družstvu, nároků vztahujících se k vypořádání společného jmění a členského podílu, včetně vazby členského podílu na problematiku investic (vnosů) rozlišuje řadu právních posouzení v závislosti na jednotlivých skutkových okolnostech (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 3322/2009, 22 Cdo 2654/2012, 22 Cdo 209/2012, 22 Cdo 3484/2014, 22 Cdo 354/2013, 22 Cdo 5228/2015 (všechna dostupná na www.nsoud.cz ) a tam uvedená další judikatura).

Pro posouzení, zda o některý z těchto případů jde i v souzené věci, resp. pro posouzení, zda je žalobkyně výlučnou členkou družstva, a tudíž i výlučnou vlastnicí členského podílu v bytovém družstvu, však v dané věci nejsou dosud žádná skutková zjištění, z nichž by bylo možno usuzovat na přezkum právních závěrů soudů, které ostatně ani nebyly učiněny.

Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně navrhla vypořádat stavební úpravy bytu žalobkyně v domě v P. v hodnotě 41 917 Kč. Žalovaný navrhl vypořádat investice do družstevního bytu žalobkyně v P., ulice Dr. H. v celkové výši 135 299,20 Kč.

Z hlediska skutkových zjištění se soud prvního stupně omezil pouze na závěr, že je mezi účastníky nesporné, že členem bytového družstva spojené s právem užívání bytu v P., ulice dr. H. byla žalobkyně, která jej následně převedla na svého syna R. M. Z uvedeného tak ani není zřejmé, z čeho soud prvního stupně takový závěr učinil. Mělo-li snad jít o skutkové zjištění opírající se o shodná skutková tvrzení ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., podotýká dovolací soud, že závěr o členství v bytovém družstvu je zjevně závěrem právním, nikoliv skutkovým. Jiná zjištění k této otázce soud prvního stupně neučinil a jeho rozhodnutí ani neobsahuje právní posouzení výlučného členství žalobkyně v bytovém družstvu .

Odvolací soud pak výslovně akceptoval skutková zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, a omezil se toliko na závěr, že je třeba jako aktivum SJM účastníků zohlednit náklady, které byly ze společných prostředků za trvání manželství vynaloženy na rekonstrukci družstevního bytu bytového družstva, jehož výlučnou členkou byla pouze žalobkyně. Tyto investice byly vynaloženy ve prospěch majetkových práv žalobkyně spojených s jejím členským podílem v tomto bytovém družstvu.

Jestliže i v rozhodnutí odvolacího soudu zcela absentuje jakékoliv právní posouzení této otázky s odkazem na odpovídající právní předpisy, je v této části rozhodnutí v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř., a je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nelze totiž dosud vůbec posoudit pro věc určující závěr, zda byla žalobkyně výlučnou členkou družstva. K této vadě pak musel dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti.

Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že bez dalšího nelze aplikovat ani dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3554/2008, neboť ten především vychází z jiných skutkových okolnosti a nevztahuje se k družstevnímu bytu a členskému podílu v bytovém družstvu.

Důvodná je i dovolací námitka vytýkající soudům nesprávné posouzení vlastnického režimu tzv. přístavby, neboť podle dovolatelky mělo jít o samostatnou věc, která měla být vypořádána jako součást SJM.

Soud prvního stupně v této souvislosti učinil toliko (na straně 3 rozsudku) skutkový závěr, že za trvání manželství došlo k přístavbě k chatce, kterou financovali účastníci z prostředků ve společném jmění.

V rovině hodnocení skutkového stavu pak učinil závěr, že za trvání manželství došlo dle kolaudačního rozhodnutí pouze k přístavbě k stávající chatce . Odkázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cz 4/84 (správně 2 Cz 40/84).

Odvolací soud vyšel z toho, že původní stavba byla věcí nemovitou a vzal za prokázané, že nebylo ani žalovaným zpochybněno, že realizací této přístavby došlo k funkčnímu propojení s původní stavbou chaty. Odkázal na shodné rozhodnutí jako soud prvního stupně.

V této souvislosti dovolací soud především předesílá, že uvedené rozhodnutí, uveřejněné pod č. 29/1989 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek řeší otázku přestavby, kterou pojímá tak, že je jí třeba rozumět takové zásahy do konstrukční a technologické části stavby, které mají zpravidla za následek změnu technických parametrů nebo i změnu funkce a účelu stavby. K provedení přestavby je zapotřebí prací investiční povahy; tyto investice samy však neovlivňují vlastnictví stavby. Soudy však shodně uzavřely, že v daném případě se jednalo o přístavbu, nikoliv přestavbu. Zda se závěry v uvedeném rozhodnutí uplatní i v souzené věci, závisí na odpovídajících skutkových zjištěních, která však nebyla učiněna. Odvolací soud sice učinil hodnotící soud, že realizací přístavby došlo k funkčnímu propojení s původní stavbou chaty, není však zřejmé, z jakých skutkových zjištění na toto propojení usuzoval, protože taková skutková zjištění soud prvního stupně neučinil.

Judikatura zejména Nejvyššího soudu a Ústavního soudu podle odpovídajících skutkových zjištění rozlišuje řešení případů, kdy lze usuzovat na zánik stavby [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99 (uveřejněný pod č. 280 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále též jen Soubor )], právní režim části objektu nedotčené demolicí [nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 500/2000 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )], důsledky destrukce podstatné části stavby a následné dostavění [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4895/2008 (uveřejněné pod č. 7774 v Souboru)] či případy obestavěných staveb [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3145/2008 (uveřejněný pod č. 8 302 v Souboru)].

V rozsudku ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99 (uveřejněném pod č. 280 v Souboru), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že jestliže nově dostavěné části, funkčně a provozně technicky propojené s původní stavbou, která jako věc nezanikla, jsou její součástí ve smyslu § 120 obč. zák., nepředstavují samostatný předmět občanskoprávních vztahů a neupírají identitu původní stavbě.

O který z uvedených případů může v dané věci jít, bude odvislé od příslušných skutkových zjištění, na základě kterých bude možné posoudit právní režim výsledků stavební činnosti. Jestliže tato zjištění dosud absentují, je právní posouzení věcí odvolacím soudem v této části neúplné, a tudíž nesprávné. I zde tak byl dovolací důvod uplatněný právem.

V další fázi řízení se bude odvolací soud zabývat také tvrzenou dovolací námitkou, jíž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že odpovídajícím způsobem nereagoval na nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se posouzení otázky vnosu žalovaného, když žalovaný měl vnesené peníze získat darem od své matky.

Jelikož dovolatelkou předestřenou otázku procesního práva vyřešil odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, v důsledku čehož jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a nadto trpí zmatečnostní vadou, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2016


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu