22 Cdo 3776/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 134 odst. 1 obč. zák., § 130 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 3776/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. Z. M. , zastoupeného Mgr. Ivou Chytilovou, advokátkou se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 332, proti žalovanému J. J. , zastoupenému Mgr. Markem Davidem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín I/674, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 363/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 3. března 2015, č. j. 60 Co 27/2015-195, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Marka Davida.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud ve Zlíně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. října 2014, č. j. 19 C 363/2013-157, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku o výměře 61 m 2 , jehož součástí je chata č. e. 23, pozemku p. č. 1295/8 o výměře 309 m 2 a pozemku p. č. 1295/9 o výměře 51 m 2 , vše v k. ú. K., dle geometrického plánu č. 854-593/2014 vypracovaného dne 6. 8. 2014 Ing. M. Š. (výrok I.), zamítl žalobou o určení, že žalovaný je vlastníkem pozemku p. č. 1295/10 v k. ú. K. o výměře 27 m 2 , dle geometrického plánu č. 854-593/2014 vypracovaného dne 6. 8. 2014 Ing. M. Š. (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. března 2015, č. j. 60 Co 27/2015-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že při řešení otázky hmotného práva, zda je dobrá víra držitele nemovitostí vyloučena v situaci, kdy smlouva o převodu nemovitostí nebyla registrována státním notářstvím, avšak s držitelem bylo jako s řádným vlastníkem jednáno desítky let ze strany státních institucí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále formuluje otázku - užívá-li držitel nemovitosti nepřetržitě a nerušeně od roku 1965, tj. doba vydržení byla splněna několikrát, z čeho lze usuzovat, že není bona fide držitelem - která doposud dle žalobce nebyla dovolacím soudem vyřešena. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Poukazuje na skutečnost, že otázka náležitosti dobré víry byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena a rozhodnutí odvolací soudu je s ní plně v souladu. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto a žalobce byl zavázán k úhradě nákladů dovolacího řízení.

Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) [k tomu srovnej hlavu II. ustanovení přechodná a závěrečná díl 1 přechodná ustanovení oddíl 1 všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].

Dle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Dle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Žalovaný namítá, že nemovitosti držel nepřetržitě a nerušeně od roku 1965, tj. doba vydržení byla splněna několikrát, mělo by být tedy usuzováno, že je bona fide držitelem.

Z výše uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že pouze oprávněný držitel (tedy držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří) se může stát vlastníkem nemovité věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Jinými slovy řečeno, podmínkami, při jejichž splnění držitel nabude vlastnické právo k nemovité věci, jsou nepřetržitá držba po dobu deseti let a skutečnost, že tento držitel je držitelem oprávněným. Není-li splněna jedna ze dvou výše uvedených podmínek, nemůže subjekt nabýt vlastnické právo z titulu vydržení.

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor např. v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), podle něhož při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří .

Dobrá víra je psychický stav držitele takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].

Na základě shora formulovaného východiska dobré víry dovolací soud v rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , vyložil, že oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem okolnostem , a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona) .

V posuzované věci nemohl být žalobce vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je oprávněným držitelem pozemků p. č. 1295/8 a p. č. 1295/9, neboť přímo ze smlouvy o koupi nemovité věci (chaty) vyplývá, že prodávající tyto pozemky nikdy nevlastnila, přičemž je ve smlouvě uvedeno, že užívání okolních pozemků je nutno smluvně upravit s dalšími subjekty. Dovolatel rovněž nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je oprávněným držitelem pozemku, neboť v územním rozhodnutí ke stavbě rekreační chaty (stavby č. e. 23) je výslovně uvedeno, že pozemek určený pro stavbu této nemovitosti bude pro tyto účely pronajat. Samotným žalobcem byla následně uzavřena smlouva o nájmu pozemku, na němž je předmětná stavba situována, i pozemků okolních s jejich tehdejším vlastníkem. Tudíž v posuzované věci neexistuje (byť domnělý) titul, na jehož základě by mohlo vzniknout držiteli vlastnické právo.

Žalobce rovněž nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře - držitelem oprávněným - stavby č. e. 23 (chaty), neboť kupní smlouva o převodu nemovitosti nebyla registrována státním notářstvím. Dovolací soud již v rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uvedl, že pokud se ujal někdo v roce 1974 držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti, i když subjektivně mohl být o svém vlastnictví přesvědčen. Požadavek registrace smlouvy byl v občanském zákoníku jasně a jednoznačně vymezen. Dovolací soud podotýká, že právní úprava převodu vlastnického práva k nemovitým věcem účinná v roce 1966 (tedy v roce, kdy byla výše uvedená kupní smlouva uzavřena) byla totožná s právní úpravou účinnou v roce 1974, tudíž závěry obsažené ve výše uvedeném rozhodnutí jsou zcela přiléhavé i pro posuzovanou věc.

K žalobcově námitce, že s ním bylo jako s řádným vlastníkem jednáno desítky let ze strany státních institucí (např. placení domovní daně), dovolací soud poznamenává, že se tak stalo především na základě jeho vystupování, když žalobce si ze shora uvedených důvodů musel být vědom, že vlastníkem výše uvedených nemovitých věcí není.

Uvádí-li žalobce, že závěr odvolacího soudu ohledně nabytí vlastnického práva od nevlastníka neodpovídá ustálené soudní praxi, není tato námitka pro posuzovanou věc přiléhavá. Pokud se dovolatel s ohledem na shora uvedené nestal vlastníkem nemovitých věcí na základě titulu vydržení, nenabyl žalovaný tyto nemovitosti od nevlastníka, nýbrž na něho byly převedeny v souladu se zákonem.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 24. listopadu 2015
Mgr. David Havlík předseda senátu