22 Cdo 3744/2013
Datum rozhodnutí: 10.12.2013
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 3744/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalovaným: 1) M. R., 2) V. R. , oběma zastoupeným JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 12, o vyklizení části pozemku, vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 6 C 903/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2013, č. j. 16 Co 220/2012-553, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2013, č. j. 16 Co 220/2012-560, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 3 630,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Jana Vokála.
O d ů v o d n ě n í :

Podle § 243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud Brno - venkov (dále jen ,,soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č. j. 6 C 903/2002-439, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení části pozemku parc. č. 1609, označené v geometrickém plánu, který byl v tomto výroku podrobně specifikován, jako část pozemku parc. č. 940/3, 940/4, 941/4, 941/3, alternativně pak vyklizení části pozemku označené v geometrickém plánu jako parc. č. 941/4 a 940/4, to vše v katastrálním území a obci Ř. Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. dubna 2013, č. j. 16 Co 220/2012-553, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2013, č. j. 16 Co 220/2012-560, rozsudek soudu prvního potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.)

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř. ).

Namítá, že vyvlastňovací výměr, kterým byla její právní předchůdkyně zbavena svého vlastnického práva, je neurčitý, neboť nevymezuje, jaká část pozemku má být vyvlastněna. Vymezení této části pozemku se nachází v geometrickém plánu, ze kterého nalézací soudy nevycházely. Podle dovolatelky soudy rovněž nesprávně právně posoudily otázku vydržení vlastnického práva žalovanými. Má za to, že žalovaní neunesli důkazní břemeno ohledně skutečností svědčících pro nabytí vlastnického práva vydržením. Dovolatelka se domnívá, že podmínky vydržení nebyly splněny. Uvedla, že neuběhla desetiletá vydržecí doba podle zákona č. 141/1950 Sb. a žalovaní nemohli být v dobré víře, že jim vlastnické právo k části pozemku náleží. Znalecké posudky, které byly v řízení vypracovány, podle jejího názoru neřešily otázku průběhu hranice mezi pozemkem parc. č. 1609 ve vlastnictví žalobkyně a pozemky parc. č. 940 a 941 ve vlastnictví žalovaných. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že jej považují za nepřípustné a zjevně bezdůvodné. Dovolatelka podle jejich názoru pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů a opakuje argumentaci, kterou přednesla již v předchozím řízení. Dovolání navíc neobsahuje vymezení důvodu jeho přípustnosti.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. dubna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání není přípustné.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Dovolatelka přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisel na řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe . Nejenom, že dovolatelka nevymezuje konkrétní rozhodnutí, od kterého se měl odvolací soud svým rozhodnutí odchýlit, ale z dovolání ani neplyne, jaká konkrétní právní otázka by měla být v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatelka dále namítá, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má podle mínění dovolatelky dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Ani zde dovolatelka neuvádí, od jakého přijatého řešení právní otázky se má dovolací soud odchýlit.

Jestliže pak dovolatelka v části týkající se vymezení přípustnost dovolání skutečně míní, že odvolacím soudem (a nikoliv soudem dovolacím) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , pak se nejedná o žádný z předpokladů, za jejichž naplnění v režimu § 237 o. s. ř. by mohla být založena přípustnost dovolání. Lze však usuzovat, že tuto část dovolání pojí dovolatelka s přípustností dovolání, jež má být založena odklonem odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k čemuž se dovolací soud vyjádřil již výše.

Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na závěru o absenci věcné legitimace žalobkyně na ochranu jejího vlastnického práva na vyklizení předmětných parcel. Tento nedostatek legitimace soudy založily na závěru, že vlastnické právo k uvedeným parcelám pozbyla právní předchůdkyně žalobkyně na základě rozhodnutí o vyvlastnění. V této souvislosti není důvodná dovolací námitka, že by z rozhodnutí odvolacího soudu nebylo patrno, ke kterému konkrétnímu datu se právní předchůdci žalovaných na základě vyvlastnění stali vlastníky předmětných parcel. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí bez jakýchkoliv pochybností uzavřel, že předmětná část pozemku, jejíhož vyklizení se žalobkyně domáhá, je od 1. 2. 1951 ve vlastnictví žalovaných (jejich právních předchůdců) . Odvolací soud pak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž v odůvodnění jasně uzavřel, že se ztotožňuje jak se skutkovými, tak i s právními závěry soudu prvního stupně.

Pouze pro doplnění a nad rámec důvodů, pro které soudy žalobu zamítly, soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že i kdyby se právní předchůdci žalovaných na základě vyvlastnění hypoteticky nestali vlastníky předmětných parcel, nabyl by právní předchůdce žalovaných své vlastnické právo k nim na základě vydržení k 1. únoru 1961. I tento závěr soudu prvního stupně odvolací soud výslovně považoval za správný.

Ve vztahu k názoru nalézacích soudů o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně M. Ž. pozbyla své vlastnické právo na základě vyvlastnění, dovolatelka namítá toliko v obecné rovině nesprávný právní závěr o platnosti a určitosti vyvlastňovacího výměru ze dne 23. prosince 1950. V této souvislosti však výslovně namítá pouze nerovné hodnocení důkazů , a nepřípustně tak zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů, resp. proces, na základě kterého soudy ke skutkovým zjištěním dospěly. Námitka vůči skutkovým zjištěním ani vůči procesu hodnocení důkazů nejsou způsobilými dovolacími důvody, prostřednictvím kterých by mohla být založena přípustnost dovolání.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že ze skutkových zjištění se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně pozbyla vlastnické právo na základě rozhodnutí o vyvlastnění v roce 1950. K nápravě tohoto stavu pak sloužily právní předpisy o odčinění některých majetkových křivd zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, které v rámci tzv. restitučních skutkových podstat mířily i na případy pozbytí vlastnického práva na základě vyvlastnění (§ 6 odst. 1 písm. i), j) zákona č. 87/1991 Sb. a § 6 odst. 1 písm. m), n) zákona č. 229/1991 Sb.).

Pro případy existence restitučních skutkových podstat a možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva podle tzv. obecných právních předpisů je judikatura dlouhodobě ustálena v závěru, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období způsobem podřaditelným pod některou tzv. restituční skutkovou podstatu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 2187). Pokud se osoba vrácení majetku nedomáhala prostřednictvím restitučních předpisů, nemůže tak činit obecnými nástroji ochrany vlastnického práva (k tomu srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05, uveřejněný v: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení svazek 40. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2007, str. 3 a násl.).

Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony tak v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným (k tomu srovnej plenární nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1. listopadu 2005, uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 477 z roku 2005).

Jestliže se oprávněná osoba nedomáhala nápravy způsobených majetkových křivd (nebo se svým nárokem nebyla úspěšná), anebo restituční předpisy typově některé situace neupravovaly (např. vyvlastnění ve prospěch přímo fyzické osoby, jako tomu bylo v daném případě), nemůže se domáhat nápravy prostřednictvím obecných právních předpisů, ve kterých by soudy posuzovaly vydaná správní rozhodnutí a práva a povinnosti z nich vzniklá.

Obstojí-li tedy závěry nalézacích soudů, že právní předchůdkyně žalobkyně pozbyla vlastnické právo k předmětným parcelám na základě vyvlastnění ve prospěch právního předchůdce žalovaných J. R., je nadbytečné se zabývat hypotetickou úvahou, zda by obstál i závěr o vydržení vlastnického práva právním předchůdcem žalovaných a k tomuto závěru směřující rozsáhlou dovolací argumentací žalobkyně.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. prosince 2013

Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D. předseda senátu