22 Cdo 3742/2009
Datum rozhodnutí: 26.09.2011
Dotčené předpisy: § 142 obč. zák., § 5 odst. 2 předpisu č. 72/1994Sb.




22 Cdo 3742/2009
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. B. , bytem v P., zastoupené JUDr. Ing. Rostislavem Pilcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická 30, proti žalovanému J. H. , bytem v P., zastoupenému Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 37, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 26/2004, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2008, č. j. 16 Co 268/2008 231,

I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. července 2007, č. j. 9 C 26/2004 134, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně V. B. a žalovaného J. H. k budově, pozemku o výměře 202 m zastavěná plocha a nádvoří, pozemku o výměře 515 m - zahrada a pozemku o výměře 110 m ostatní plocha, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 458 pro katastrální území D., obec P. Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště P. (výrok I. rozsudku.), budovu, pozemek o výměře 202 m zastavěná plocha a nádvoří, pozemek o výměře 515 m - zahrada a pozemek parc. o výměře 110 m ostatní plocha, vše zapsáno na listu vlastnictví pro katastrální území D., obec P. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště P. , přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně V. B. (výrok II. rozsudku), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku ve výši 2.555.000,- Kč do devadesáti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), a výroky IV. VIII. rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem id. 3/4 předmětných nemovitostí a žalovaný id. 1/4 nemovitostí, které tvoří rodinný dům se zahradou. Žalobkyně podle spoluvlastnické dohody z roku 1986 užívá v domě větší byt v přízemí a žalovaný menší byt v prvním patře. Podle závěrů znaleckého posudku reálné rozdělení budovy domu není možné, neboť část prostor většího bytu zasahuje nad prostory bytu menšího. Ani rozdělení domu na bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. by nebylo vhodné,
jelikož by neodpovídalo poměru spoluvlastnických podílů účastníků, jelikož poměr výměr stávajících bytů je 2/3 a 1/3 plochy celého domu. Jelikož oba spoluvlastníci projevili případný zájem o přikázání domu do výlučného vlastnictví, soud prvního stupně po vyhodnocení dalších okolností přikázal dům do výlučného vlastnictví žalobkyně. Ve prospěch žalobkyně poukázal na to, že je většinovou spoluvlastnicí, v domě trvale bydlí (žalovaný byt, který je oprávněn užívat, pronajímá obchodní společnosti jako kancelář a jeho bytová potřeba je uspokojena), žalobkyně hodlá dům po získání do výlučného vlastnictví využít pro své bydlení a bydlení svého syna s rodinou (žalovaný má v úmyslu dům využít pro svého syna, který není v současné době schopen se o dům finančně starat) a žalobkyně v řízení prokázala finanční připravenost k poskytnutí náhrady za spoluvlastnický podíl žalovanému (hypotéční úvěr syna žalobkyně, žalovaný by vypořádání financoval z úvěru od známého). Z uvedených důvodů lze tedy podle soudu prvního stupně předpokládat, že předmětné nemovitosti žalobkyně využije účelněji. Při stanovení přiměřené náhrady soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku, který stanovil obvyklou cenu nemovitosti částkou 10.222.000,- Kč, z níž podíl žalovaného činí 2.555.000,- Kč.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 16. prosince 2008, č. j. 16 Co 268/2008 231, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na vypořádání 3 685000,- Kč do 90 dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I. rozsudku), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II.
IV. rozsudku) a ve výrocích VII. a VIII. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. S ohledem na časový odstup ode dne rozhodování soudu prvního stupně však doplnil dokazování o doplněk znaleckého posudku a výslech znalce ohledně stanovení aktuální obvyklé ceny nemovitostí v době rozhodování odvolacího soudu, kterou znalec vyčíslil částkou 14 740 000,- Kč. S ohledem na toto zjištění odvolací soud změnil rozsudek toliko ve výši přiměřeného náhrady, kterou stanovil částkou 3.685.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně i žalovaný dovolání.
Žalobkyně ve svém dovolání (které nesprávně označuje jako dovolání žalovaného ) navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého dovolání se ztotožnila s rozhodnutím soudu prvního stupně. Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu však brojí proti jeho závěru o výši přiměřené náhrady, kterou stanovil podle obvyklé ceny stanovené ke dni rozhodování odvolacího soudu. Namítá, že možnost odvolacího soudu měnit jinak věcně správný rozsudek soudu prvního stupně pouze v závislosti na nepředvídatelném vývoji trhu je v rozporu se zásadou právní jistoty účastníků řízení, když v daném případě došlo k navýšení vypořádací částky o více než jeden milion korun.
Žalovaný ve svém obsáhlém dovolání spatřuje jeho přípustnost v § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s přikázáním nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně, jakož i s výší přiměřené náhrady. Namítl, že v rámci úvah, kdo ze spoluvlastníků by účelněji využíval předmět sporu, je třeba upřednostnit využití podílovým spoluvlastníkem před využitím osobou blízkou spoluvlastníku. Podle názoru žalovaného je v případě žalobkyně velice nepravděpodobné, že by se její syn s rodinou přestěhoval do bytu užívaného žalovaným, když dosud se tak nestalo a ani nikdy žádný takový nárok vůči žalovanému syn žalobkyně po žalovaném neuplatňoval. Žalovaný namítá, že s ohledem na čl. VI. kupní smlouvy, na základě níž získal svůj spoluvlastnický podíl, je oprávněn předmětnou nemovitost, resp. svoji část pronajmout, takže toto zprostředkované užívání předmětné nemovitosti je podle názoru žalovaného totožné jako případ, kdy soud konstatoval, že přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně v domě bydlí. Žalovaný má za to, že prokázal,
že by předmětná nemovitost mohla být rozdělena na bytové jednotky s tím, že žalovanému by byla přikázána menší jednotka. Vzniklý rozdíl mezi velikostí spoluvlastnických podílů a velikostí bytových jednotek, které by byly přikázány, by byl kompenzován finanční náhradou. Odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 2448/2005 a sp. zn. 22 Cdo 2624/2003.
Podle názoru dovolatele jestliže odvolací soud učinil skutkový závěr, že po rozdělení nemovitosti ji bude možno užívat k určenému účelu, byť i s určitým omezením oproti předchozímu stavu, jde o věc reálně dělitelnou a je třeba dát přednost jejímu reálnému rozdělení mezi spoluvlastníky. Je-li takto věc možné rozdělit, nemůže soud zkoumat účelné využití věci, které přichází v úvahu toliko v případě přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků. Konstatování odvolacího soudu, že účelnému využití věci lépe svědčí okolnosti na straně většinové spoluvlastnice je tudíž nesprávné a naplňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný rovněž nesouhlasí s výší přiměřené náhrady, jelikož znalec se nedostatečně vypořádal s cenou nemovitosti, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné nemovitosti v obdobné lokalitě ve stejné době, protože nezvážil všechny okolnosti mající na cenu vliv. Jestliže se odvolací soud spokojil s tvrzením znalce, že nejsou stanoveny závazné postupy pro stanovení obecné ceny nemovitosti, a proto se cena obvyklá u různých nemovitostí může stanovit různými způsoby, a že znalci se mohou při oceňování pohybovat v určitém rozpětí cen, aniž toto rozpětí uložil znalci sdělit a doplnit tak jeho znalecký posudek, zatížil řízení vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Znalecký posudek navíc vychází z výměr neodpovídajících skutečnosti ani stavebnímu zákonu a při ústním jednání znalec nevysvětlil, proč je nově přikoupený pozemek okamžitě snižován cenou o 5 %, ačkoliv by tomu mělo být naopak. Pokud tedy odvolací soud akceptoval znalcem stanovenou obvyklou cenu věci v rozporu se zjištěními, za které by se nemovitosti v dané lokalitě prodala, vycházel ze znaleckého posudku, který je nesprávný a představuje to skutkové zjištění soudu o ceně věci, které je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel rovněž poukazuje na to, že odvolací soud se nezabýval návrhem žalovaného, že žalobkyni nabídne za její spoluvlastnický podíl více, než bylo určeno ve znaleckém posudku za její podíl. Argumentuje, že skutečnost, že účastník sporu nabízí na vyrovnání částku podstatně vyšší, než jaká podle znaleckého posudku ve věci vypracovaném odpovídá obvyklé ceně, povede soud po vyzvání účastníka ke sdělení motivů, které jej k této vyšší nabídce vedly zpravidla k výzvě znalci, aby se vyjádřil
k této nabídce a případně k vypracování revizního znaleckého posudku. Podle dovolatele, jestliže soud věc nepřikazuje straně, která takto vysokou nabídku učinila, nemůže bez dalšího vycházet z toho, že nabídka vyjadřuje obvyklou cenu. Jestliže se odvolací soud
s tímto návrhem nevypořádal, jeho rozhodnutí i z tohoto pohledu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud pak rovněž pochybil, jestliže učinil závěr, že mezi účastníky existují zásadní spory za situace, kdy žalobkyně o tom nepředložila žádný důkaz. Z uvedených důvodů navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a případně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se nevyjádřil k dovolání žalobkyně a žalobkyně se nevyjádřila k dovolání žalovaného.
Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností je závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Ve vztahu k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že toto dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné.
Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdo 425/96 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pořadové č. 15) sjednotil judikaturu obecných soudů, neboť od přijetí tohoto rozhodnutí lze považovat soudní praxi za ustálenou potud, že základem pro stanovení přiměřené náhrady za nemovitosti
je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování s tím, že tuto náhradu soud určí odpovídajícím podílem z ceny celé věci, nikoliv cenou, za kterou by bylo možno prodat spoluvlastnický podíl.
Při stanovení přiměřené náhrady se přihlíží především k cenám, za něž by byly v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti obdobných kvalit (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2002, sp. zn.
22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen Soubor ), pořadové č. C 1225), a náhrada tak musí vyjadřovat cenu závislou nejenom na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru, pořadové č. C 110). Pro účely rozhodování soudů v konkrétních řízeních je pak pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitostí v době jejich vypořádání (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, uveřejněný v Souboru, pořadové č. C 3421).
S přihlédnutím ke shora uvedeným závěrům ustálené judikatury je zřejmé, že dovolání žalobkyně brojící proti závěru odvolacího soudu ohledně výše přiměřené náhrady vycházejícímu z obvyklé ceny stanovené ke dni rozhodování odvolacího soudu, je nedůvodné a rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu správné. Podle názoru dovolacího soudu nemůže mít na správnost uvedeného postupu odvolacího soudu při stanovení přiměřené náhrady vliv ani faktická nepředvídatelnost vývoje trhu cen realit, na niž dovolatelka poukazuje, neboť je zřejmé, že v průběhu času logicky a opakovaně dochází ke změnám v prodejních cenách nemovitostí v závislosti na mnoha parametrech ekonomických i společenských, které ovlivňují nabídku i poptávku. Jestliže stanovená výše přiměřené náhrady objektivně vychází z aktuální poptávky a nabídky v daném místě a čase,
která se promítla do závěru o obvyklé ceně v době rozhodování odvolacího soudu, nelze postup odvolacího soudu, v důsledku něhož přikročil ke změně výše přiměřené náhrady stanovené soudem prvního stupně, považovat za zásah do právní jistoty účastníků, jak namítá dovolatelka. Ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., na které dovolatelka odkazuje, a jež odráží zásadu, podle které je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, platí nejenom pro řízení před soudem prvního stupně, ale též v řízení před soudem odvolacím (§ 211 o. s. ř.).
Za situace, kdy obvyklá cena stanovená znaleckým posudkem Ing. Mazáka byla v řízení před soudem prvního stupně stanovena podle obsahu spisu ke dni 23. října 2006, odvolací soud, který rozhodoval o odvolání žalovaného po více než dvou letech dne 16. prosince 2008, postupoval správně, když si vyžádal doplňující znalecký posudek, neboť neprovedení tohoto doplnění dokazování po více letech by mělo v souladu s ustálenou judikaturou za následek nesprávné právní posouzení věci, jestliže by soud nevycházel z ceny v době vypořádání (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
17. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 2, str. 71, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009 uveřejněný na webových stránkách www.nsoud.cz).
Žalobkyně nedůvodně vytýká odvolacím soudu, že doplněk znaleckého posudku byl v rámci odvolacího řízení vypracován ke stavu srpen září 2008, tedy k samotnému konci konjunktury trhu s nemovitostmi a zákonitě dorážel prudký nárůst cen v předcházejícím období s tím, že pokud by byl doplněk znaleckého posudku odvolacím soudem vyžádán o několik měsíců později, již by musel reflektovat hluboký cenový propad. Uzavírá proto, že již v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu byly ceny nemovitostí podstatně nižší.
Doplněk znaleckého posudku, a v něm určená obvyklá cena nemovitostí, je datován k 28. září 2008, přičemž znalec byl k obsahu znaleckého posudku vyslechnut u jednání odvolacího soudu dne 2. prosince 2008, v němž závěry doplňku znaleckého posudku ohledně obecné ceny potvrdil, když nedospěl k závěru o změně v obvyklé ceně ke dni jeho výslechu a odvolací soud vyhlásil rozhodnutí dne 16. prosince. Jestliže z jeho závěrů odvolací soud vyšel, nelze mu v daném směru nic vytknout; to navíc za situace, kdy žalobkyně i její zástupce byli u jednání odvolacího soudu přítomni a byla jim dána možnost činit dotazy na znalce, čehož zástupce žalobkyně také využil a učinil dotaz týkající se důvodů zvýšení obecné ceny od doby vypracování znaleckého posudku.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Pokud jde o dovolání žalovaného, Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze v části týkající se přiměřené náhrady tak, že výši náhrady stanovil oproti soudu prvního stupně ve prospěch žalovaného částkou nikoliv 2.555.000,- Kč, ale částkou 3.685.000,- Kč. Uvedenou změnou se tak žalovanému dostalo náhrady vyšší o částku 1.130.000,- Kč.
V rozsahu této měnící části rozsudku odvolacího soudu není dovolání subjektivně přípustné. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Protože v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu
v této části nenastala újma, která by byla odstranitelná tím, že dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zruší, neboť odvolací soud platební povinnosti žalobkyně vůči žalovanému zvýšil, není v této části dovolání žalovaného subjektivně přípustné (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný ve Sbírce civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 154).
Ve zbylé části je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím, a přípustnost dovolání by tak mohla být založena pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn.
29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn.
IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě
a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic,
co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatel především namítá, že pokud odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že předmětné nemovitosti bude i po rozdělení možno užívat k určenému účelu, byť i s určitým omezením oproti předchozímu stavu, jde o věc reálně dělitelnou a je třeba dát přednost jejímu rozdělení mezi spoluvlastníky.
V této souvislosti především dovolací soud zdůrazňuje, že žádné takové skutkové zjištění v odůvodnění rozhodnutí odvolací soud neučinil, neboť naopak výslovně zdůraznil, že rozdělení věci brání závěry znaleckého dokazování, podle kterých rozdělení stavby brání její stavebně technické uspořádání. Nadto podle ustálené judikatury zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam, a nemůže zakládat přípustnost dovolání k řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 184).
Odvolacímu soudu dále dovolatel vytýká nesprávné posouzení dělitelnosti stavby na bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů).
Podle § 5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů vlastnictví jednotky může vzniknout rovněž na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy nebo na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví jednotek vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených podle § 8 odst. 2. To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného jmění manželů budova.
V souzené věci dospěly nalézací soudy k závěru, že rozdělení na bytové jednotky podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, není možné, jelikož v daném případě by odchylka v poměru spoluvlastnických podílů v případě rozdělení na bytové jednotky podle současné velikosti podlahových ploch bytů užívaných účastníky na základě jejich spoluvlastnické dohody (byt užívaný žalovaným má přibližně 1/3 podlahové plochy obou jednotek a byt užívaný žalovanou 2/3 podlahové plochy obou jednotek) nekorespondovala stávajícímu poměru spoluvlastnických podílů. Závěr o nemožnosti rozdělení na bytové jednotky odvolací soud odůvodnil rovněž poukazem na skutečnost, že mezi účastníky existují zásadní spory.
Jestliže odvolací soud založil svůj závěr o nemožnosti rozdělení domu na bytové jednotky na více důvodech, postačí, jestliže obstojí alespoň jeden z těchto důvodů.
První závěr odvolacího soudu napadá dovolatel v rovině právní, druhý v rovině skutkové.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 21, str. 803 vyložil, že možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky soud posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Soud přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 obč. zák.
V usnesení ze dne 2. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 437/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz dovolací soud vyložil, že otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení. Posouzení míry neshod v konkrétním případě proto nemůže založit otázku zásadního právního významu. V daném směru dovolatel ostatně ani žádnou právní otázku neformuluje, neboť výslovně zpochybňuje výhradně skutkový závěr,
že mezi účastníky existují zásadní spory týkající se výkonu spoluvlastnických práv a povinností. Zpochybnění skutkového základu sporu u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nepřipadá do úvahy. V této souvislosti pro úplnost dovolací soud odkazuje i na skutečnost, že žalobu žalobkyně podala mimo jiné i s ohledem na dlouhodobé neshody, které mezi účastníky panují a které v žalobě konkrétně popsala. Žalovaný v závěrečném návrhu v řízení před soudem prvního stupně mimo jiné výslovně uvedl, že s tvrzením o dlouhodobých neshodách mezi účastníky v průběhu řízení vyslovil několikráte souhlas, jelikož jde skutečně o takové spory, které je možné vyřešit pouze zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví. Shodné stanovisko pak vyjádřil i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Závěr nalézacích soudů o nedělitelnosti na bytové jednotky proto obstojí. Nebylo již tedy zapotřebí se zabývat otázkou, zda při rozdělení společné věci na bytové jednotky je třeba dodržet poměr velikostí podlahových ploch nově vzniklých bytových jednotek odpovídající poměru spoluvlastnických podílů před zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví.
Dovolatel dále zpochybnil úvahy nalézacích soudů, jestliže dospěly k závěru o tom, že jsou splněny podmínky pro přikázání nemovitostí žalobkyni.
Při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej z ustálené judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, uveřejněné v Soubor pod pořadovým č. C 4465).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 16, str. 595, vyložil, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je
tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.
S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu.
Odvolací soud při úvaze o tom, komu z dosavadních spoluvlastníků budou nemovitosti přikázány zohlednil jednak hledisko velikosti spoluvlastnického podílu, které svědčí žalobkyni, dále přihlédl k tomu, že žalobkyně v domě dlouhodobě bydlí a v budoucnu hodlá svou potřebu bydlení v domě uspokojovat i nadále, zatímco žalovaný je menšinovým spoluvlastníkem, který nemovitost neobývá, bytovou jednotku, jejíž užívání mu na základě dohody podílových spoluvlastníků svědčí, neužívá a pronajímá ji (v souladu se smluvním ujednáním účastníků obchodní společnosti) a do budoucna by nemovitost chtěl využít pro bydlení svého syna, který v době rozhodování odvolacího soudu není schopen finanční péči o dům zajistit.
Těmto úvahám nelze v žádném směru vytknout zjevnou nepřiměřenost.
Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
6. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007 (publikovaný v Souboru pod poř. č. C 6061), podle něhož v rámci úvah, kdo z podílových spoluvlastníků by účelněji využíval jemu přikázanou věc, je třeba upřednostnit její využití podílovým spoluvlastníkem před využitím osobou jemu blízkou je nepřípadný, neboť dopadal na skutkově odlišnou situaci, kdy menšinoví spoluvlastníci měli naléhavou bytovou potřebu a většinová spoluvlastnice, která ve spoluvlastněném domě nebydlela, chtěla dům darovat své dceři, která v domě rovněž nebydlela. V souzené věci však žalovaný, který byt pronajímá (byť je k tomu oprávněn na základě dřívější spoluvlastnické dohody) a menší byt v předmětném domě hodlá poskytnout k bydlení svému synovi, podle zjištění nalézacích soudů naléhavou bytovou potřebu zjevně nemá. Naproti tomu žalobkyně v domě trvale bydlí, přičemž okolnost, že se narodila v roce 1928, nelze podle názoru dovolacího soudu považovat v této souvislosti za nevýznamnou. Naopak vyšší věk žalobkyně a dlouhá doba, po níž v domě žila, může být brána v potaz z hlediska závěru, že by to neměla být ona, kdo by byl ze spoluvlastnictví domu vyloučen.
Ostatně odvolací soud svou úvahu o přikázání věci žalobkyni nezaložil na úvaze bydlení jejího syna v nemovitosti jako úvaze pro rozhodnutí stěžejní. Zdůraznil naopak, že v domě bydlí a i v budoucnu hodlá bydlet žalobkyně pouze s tím, že v budoucnu předpokládá v domě bydlení též rodiny svého syna, který se bude podílet na finančním vypořádání žalovaného formou zajištěného hypotéčního úvěru, který mu bude poskytnut s tím, že takto získané prostředky umožní žalobkyni využít k vyplacení přiměřené náhrady žalovanému. Ani této úvaze nelze vytknout nepřiměřenost zvláště z pohledu, že podle zjištění nalézacích soudů právě v případě žalovaného jde o to, že v budoucím období tento předpokládá využití domu nikoliv pro bydlení své, ale svého syna.
Neobstojí v této souvislosti ani dovolací námitka, že oproti závěrům nalézacích soudů zákonné hledisko účelného využití věci svědčí ve prospěch žalovaného, neboť závěry soudu, který vypořádává podílové spoluvlastnictví, o velikosti spoluvlastnických podílů a o tom, kým bude předmět spoluvlastnictví po jeho vypořádání účelněji využit, jsou závěry skutkovými, nikoliv (oproti přesvědčení dovolatele) právními (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 2, str. 58). Namítá-li žalovaný, že odvolací soud měl dospět k závěru, že účelněji bude věc využita jím, zpochybňuje tím skutková zjištění odvolacího soudu, která u dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení právní otázky nepodléhají přezkumu dovolacím soudem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn.
22 Cdo 1249/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz).
Dovolatel dále v rámci podaného dovolání namítl, že v případě žalobkyně nebylo prokázáno, že je schopna zaplatit žalovanému přiměřenou náhradu, ač nalézací soudy dospěly k závěru, že žalobkyně tuto skutečnost v řízení prokázala.
Z ustálené judikatury se podává, že soud může přikázat věc jen tomu ze spoluvlastníků, který prokáže schopnost zaplatit přiměřenou náhradu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1346/2002, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2. února 2005 sp. zn. II. ÚS 494/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 36, pod pořadovým č. 24 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. října 2005, sp. zn. III. ÚS 687/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 194).
Uvedené závěry nalézací soud ve svém rozhodnutí zohlednil a zabýval se schopností žalobkyni vyplatit žalovanému přiměřenou náhradu, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně je schopna zajistit vyplacení přiměřené náhrady žalovanému.
Platební schopností žalobkyně nahradit žalovanému přiměřenou náhradu za její spoluvlastnický podíl se dovolací soud nemohl zabývat, protože nejde o řešení otázky právní, ale skutkové. V případě přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu na podkladě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. tak, jak je tomu v daném případě, přichází v úvahu přezkum jen z hlediska řešení právních otázek, které činí rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, nikoli otázek skutkových (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2255/2003, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 2421).
V dovolání dovolatel podrobně argumentuje ve prospěch závěru, že obecná cena vypořádávaných nemovitostí je vyšší, než z jaké vyšel odvolací soud na základě provedeného znaleckého dokazování.
Ani tato námitka není důvodná.
Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu. Jestliže soud při stanovení ceny obvyklé akceptuje odborné posouzení znalce jako správné, ač tomu tak není, jde o pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které může být dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3, popř. podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Takové dovolací důvody však v případě dovolání, jehož přípustnost se opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatnit nelze (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179).
Pokud jde o nesouhlas dovolatele s výší přiměřené náhrady, kterou odvolací soud přisoudil žalovanému na základě doplňujícího znaleckého posudku o aktuální obvyklé ceně nemovitostí vyšší částkou, než soud prvního stupně, tento se koncentruje zejména do námitky, že odvolací soud nepřihlédl k návrhu žalovaného, že by žalobkyni poskytl v případě,
že by při zrušení spoluvlastnictví byly nemovitosti přikázány do jeho výlučného vlastnictví, vyšší náhradu než tu, která by jí náležela na základě obvyklé ceny stanovené doplňujícím znaleckým posudkem zpracovaným v odvolacím řízení. Dovolatel pak tuto námitku odůvodňoval tím, že má za to, že aktuální cena nemovitostí je vyšší, než cena stanovená znalcem v doplňujícím posudku.
Podle již ustálené judikatury nabídka podílového spoluvlastníka na poskytnutí náhrady za podíl ve výši převyšující obvyklou cenu nemovitosti má v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví za následek - po výzvě účastníku ke sdělení motivů,
které jej k této vyšší nabídce vedly zpravidla výzvu znalci, aby se k této nabídce vyjádřil, případně vypracování revizního znaleckého posudku. Tímto způsobem je nutno postupovat také v případě, kdy nabídku převyšující obecnou cenu určenou znaleckým posudkem učiní všichni spoluvlastníci. Pokud by se soud s takovou nabídkou spoluvlastníka nevypořádal, zatížil by řízení ve věci vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 3690/2009, Soubor č. 8295, a publikovaný též v časopise Soudní rozhledy, ročník 2011, číslo 3).
Uvedená námitka však nemůže založit přípustnost dovolání.
Svou kritiku rozhodnutí odvolacího soudu zakládá v daném směru totiž zakládá na existenci tvrzených vad řízení, čímž obsahově uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatel nevymezuje v daném ohledu žádnou otázku zásadního právního významu a dovolací soud nezjistil nic, co by mohlo zakládat úvahu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Tvrzenou vadou ostatně řízení před odvolacím soudem postiženo není.
V souzené věci žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně a opakovaně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhl, že v případě, že bude nemovitost přikázána do jeho výlučného vlastnictví, zaplatí žalobkyni částku ve výši 12.000.000,- Kč na vypořádání jejího podílu, neboť má za to, že obvyklá cena nemovitosti s ohledem na prodejní ceny obdobných nemovitostí v obdobné lokalitě je 16.000.000,- Kč, tedy vyšší než cena stanovená znalcem v řízení před soudem prvního stupně. Svou nabídku týkající se výše vypořádacího podílu tak dovolatel spojil s obecným přesvědčením, že cena nemovitostí je vyšší, než ze které vyšel soud prvního stupně.
Odvolací soud podle obsahu spisu na základě odvolání žalovaného usnesením vyzval znalce ke zpracování doplňujícího znaleckého posudku, v němž měl znalec za úkol zjistit aktuální obvyklou cenu předmětných nemovitostí, čímž se obsahově vypořádal i s námitkou dovolatele, že obvyklá cena je vyšší, než na které založil úvahu o výši přiměřené náhrady soud prvního stupně. Znalec tím, že ve svém posudku aplikoval porovnávací metodu, kdy zjišťoval obvyklou cenu předmětné nemovitosti mimo jiné srovnáním s tržními cenami obdobných nemovitostí v obdobné lokalitě, a na základě toho stanovil obvyklou cenu ve výši 14.700.000,- Kč, která není výrazně či nepřiměřeně nižší než žalovaným uvažovaná obvyklá cena ve výši 16.000.000,- Kč, a vyjádřil se i ke všem otázkám žalovaného při jednání před odvolacím soudem, se k návrhu žalovaného vyjádřil. Odvolací soud, který z argumentace znalce, obsažené ve znaleckém posudku a přednesené při jednání, vyšel, se tak s návrhem žalovaného rovněž vypořádal. Podle názoru dovolacího soudu pak nelze za shora naznačené situace postup odvolacího soudu shledat rozporným se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Jestliže pak v rámci dovolání žalovaný namítal, že odvolací soud se nevypořádal s tím, že na základě čl. VI kupní smlouvy byl žalovaný již v samotné kupní smlouvě oprávněn část nemovitosti pronajmout , není zřejmé, jak by se tato námitka měla promítnout do poměrů souzené věci, když na výkladu uvedeného článku kupní smlouvy není rozhodnutí způsobem pro dovolatele nepříznivým založeno. Odvolací soud uvedenou okolnost zvážil při úvaze, kterému ze spoluvlastníků přikáže věc do výlučného vlastnictví, tudíž ji nepominul, a jeho postupu proto nelze nic vytknout.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly; obdobné platí i ve vztahu k dovolání žalovaného a nákladům žalobkyně v dovolacím řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst.1 a § 142 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu