22 Cdo 3706/2015
Datum rozhodnutí: 15.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 3706/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Šuchmanem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovaným: 1) M. Š. , 2) Ing. Z. Š. , 3) R. Š. , 4) M. Š. , a 5) H. Š. , všem zastoupeným JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 101/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 11. března 2015, č. j. 27 Co 79/2015-77, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud ve Svitavách (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. 11. 2014, č. j. 5 C 101/2014-53, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem zdi postavené na pozemku parc. č. st. 418, sousedící s nemovitostí žalovaných, vše zapsáno na LV u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště S., pro katastrální území a obec L. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 27 Co 79/2015-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení právních otázek, které dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, a pokud je některých dílčích aspektech řešil, potom se odvolací soud buď od tohoto posouzení odchýlil, anebo mají být vyřešené otázky posouzeny jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení právní otázky, zda je možno považovat zeď nacházející se mezi stavbami dvou vlastníků, jejíž podstatná část (větší objem) se nachází výlučně nad pozemkem jednoho vlastníka, jehož právní předchůdce ji zbudoval a on i okolní vlastníci se k ní chovali jako k jeho výlučnému vlastnictví, za věc ve spoluvlastnictví s další osobou pouze na základě toho, že jiná část této zdi se nachází na dvou pozemcích, z nichž jeden náleží každé z těchto osob, případně proto, že žádná stavba nemůže mít obvodovou zeď náležející jinému vlastníku . S tím souvisejí dílčí právní otázky: 1. Musí právní režim zdi vždy být po celou její výšku (resp. délku, jedná-li se o zeď coby součást totožného objektu, resp. stavby) totožný? 2. Může být zeď mezi domy samostatnou věcí? 3. Může zeď mezi domy být ve výlučném vlastnictví (součástí) jen jednoho z domů tak, že druhý dům bude z pohledu práva vlastnického bez obvodové zdi ? Dále žalobce k posouzení předkládá otázku, zda se může odvolací soud v rozsudku nevypořádat se zásadními důkazními návrhy žalobce , jejichž posouzení by mělo vliv na posouzení ve věci a pouze uvést, že nebyl předložen žádný důkaz prokazující tvrzení žalobce, a vypořádat se tak s žalobcem navrhovanými důkazy a námitkami citací ustanovení zákona tak, že podle názoru odvolacího soudu pak okresní soud provedl ve věci dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, a na základě nich dospěl k logickým a přesvědčivým závěrům o skutkovém stavu věci. Ten také správně posoudil po právní stránce. Dovolatel dále namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně práva vlastnického. Důkazy, které byly v průběhu řízení označeny, prokazují jeho výlučné vlastnictví ke zdi. Odvolací soud nesprávně posoudil právní normu obsaženou v § 506 občanského zákoníku a jemu odpovídající ustanovení obecného zákoníku občanského. Protože je součástí pozemku i prostor nad i pod povrchem, není přípustné, aby byla zřízena část stavby tak, že zasahuje do prostoru nad sousedním pozemkem bez právního důvodu. Pokud byla část zdi postavena v jiné šíři, v jiné době a jiným stavebníkem a za jiným účelem než její historická část, lze shledat spravedlivé důvody pro to, aby taková zeď, resp. její část, měla odlišný právní režim než dříve postavená část této zdi. Vlastník, který zeď nastavěl , tak totiž činil za své výlučné prostředky, k účelům sloužícím pouze jeho stavbě tak, aby se nacházela jen nad jeho pozemkem. Přijetím jednotného právního režimu zdi by docházelo k nespravedlivým důsledkům. Závěry nalézacích soudů jsou v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2097/2006. Je třeba připustit závěr, že jediná zeď může mít odlišný právní režim. Část zdi nacházející se výlučně nad pozemkem parc. č. st. 418 musí být ve výlučném vlastnictví dovolatele. Ačkoliv vyšly nalézací soudy z toho, že zeď je v předmětné věci rozhradou, existují důvody vyvracející domněnku společného vlastnictví rozhrady. Zejména jde o sklon zdi anebo o to, který z vlastníků kotvil do zdi stavební konstrukce, opravoval ji atd., aniž by byl vlastník sousední stavby rušen. Nalézací soudy se však nezabývaly otázkou, kdo předmětnou zeď spravoval. Nelze přijmout jak učinil odvolací soud paušální závěr, že zeď mezi domy nemůže být samostatnou věcí. Rovněž nelze akceptovat, že zeď nemůže být součástí jen jednoho z domů. Věc měla být posouzena tak, že zeď v prvním nadzemním podlaží je ve výlučném vlastnictví dovolatele. Soudy se nevypořádaly a nezohlednily důkazy předložené dovolatelem a jejich rozhodnutí se opírá o zpochybněné důkazy, zejména zmatečný znalecký posudek. Odvolací soud rovněž pochybil, když dovolatele nepoučil ve smyslu § 118a o. s. ř. o tom, že má podle hodnocení soudu povinnost prokazovat výlučné vlastnictví předmětné zdi a jeho tvrzení rozhodných skutečností je neúplné. Rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé a trpí nedostatečným odůvodněním, které má za následek jeho nepřezkoumatelnost. Odvolací soud nepřípustně odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a nereagoval na argumenty přednesené v odvolání. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatel předložil dovolacímu soudu několik otázek, které podle jeho názoru dovolací soud dosud neřešil, a pokud je řešil, odvolací soud se od této rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Oproti přesvědčení dovolatele je však rozhodnutí odvolacího soudu založeno pouze na jedné dovolatelem předestřené právní otázce, ke které dovolatel argumentuje, a to, zda může být předmětná zeď v části nacházející se nad jeho pozemkem v jeho výlučném vlastnictví.

Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, protože ji odvolací soud řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolací soud v rozsudku ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2097/2006 [uveřejněném pod č. C 4623 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen Soubor )], uvedl, že podle § 854 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen o. z. o. ) brázdy, ploty dělané i samostatné, ohrady a zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky, pokládají se za společné vlastnictví, ač nedokazují-li opak znaky, nápisy nebo jiné známky a pomůcky. Podle tohoto ustanovení platila vyvratitelná právní domněnka o spoluvlastnictví rozhrady, kterou se rozuměla i rozhrada mezi stavbami (k tomu srovnej Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému autorů JUDr. F. Roučka a JUDr. J. Sedláčka, vydaný nakladatelstvím Linhart Praha 1935 dále jen Komentář , díl III, str. 658). O. z. o. tedy výslovně počítal s tím, že předmětem spoluvlastnictví vlastníků dvou sousedních staveb může být i zeď tyto stavby oddělující. Pokud § 361 o. z. o. rozlišoval spoluvlastnictví nedělené s podíly ideálními a spoluvlastnictví dělené s podíly reálnými, pak spoluvlastnictví rozhrad bylo spoluvlastnictvím neděleným s podíly ideálními. Podle Komentáře, díl II, str. 221 je v obč. zák. zevrubně upraveno, a to v § 825 až § 858 O tomto spoluvlastnictví mluvíme, náleží-li věc ještě nerozdělená několika osobám současně (§ 361 věta 1), a to podle podílů ideálních . Vznik spoluvlastnictví společenství věci, která náleží nerozděleně několika osobám upravoval § 825 o. z. o. tak, že se zakládá na nahodilé události; na zákoně; na posledním pořízení nebo na smlouvě . Nic tedy nebránilo tomu, aby spoluvlastnictví zdi sousedních staveb bylo založeno dohodou vlastníků sousedních staveb. Na trvání tohoto zvláštního spoluvlastnického vztahu by neměla vliv skutečnost, že obč. zák. z roku 1950 a 1964 takový vztah neupravují.

Vyvratitelná domněnka společného vlastnictví rozhrad obsažená v § 854 o. z. o. nachází své uplatnění zejména v případech, kdy zdi, případně jiné rozhrady, na pozemcích stály od nepaměti a nemohou být již vyjasněny jejich vlastnické poměry [srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 1963, sp. zn. 5 Ob 190/63 (právní věta uveřejněna na www.ris.bka.gv.at) ].

Ve věci vedené mezi týmiž účastníky, kde byla otázka vlastnictví předmětné zdi řešena jako předběžná, a ve které rozhodoval dovolací soud usnesením ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3700/2009 (uveřejněným pod č. C 10353 v Souboru), dovolací soud doplnil, že pokud vyšel soud prvního stupně z toho, že mezi domy účastníků je jediná zeď, která se nachází na obou pozemcích , takže pokud byla zeď postavena, tak jakékoliv dostavování (zvyšování) je pouze dostavování původní zdi a nelze příčně hovořit o různých vlastnících zdi , nezakládá tento skutkový stav důvod pro odchýlení se od právního názoru vysloveného v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2097/2006. Shodný závěr pak zjevně platí i pro ty případy, kdy v určité své části se v důsledku výstavby zeď nachází pouze nad jedním z pozemků.

Závěr o tom, že zvyšování původní zdi nezakládá oddělené vlastnictví jejích částí, je v souladu i obecným principem, že součást není věcí v právním smyslu a sdílí právní osud věci hlavní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2280/2012 (uveřejněný pod č. C 13 291 v Souboru)].

Pokud dovolatel v dovolání považoval za dílčí právní otázku posouzení, zda může být zeď mezi domy samostatnou věcí, dovolací soud uvádí, že mu není zřejmé, jaký význam by mělo řešení této otázky v poměrech souzené věci již proto, že odvolací soud své zamítavé rozhodnutí v žádném směru nezaložil na tom, že by zeď nemohla být samostatnou věcí. Nalézací soudy věcně posuzovaly vlastnický režim zdi, na kterou zjevně nahlížely jako na věc v právním slova smyslu a pouze dospěly k závěru, že není ve výlučném vlastnictví žalobce, ale že se jedná o společnou zeď účastníků. Argumentace dovolatele je ostatně rozporná potud, že se žalobou domáhá určení výlučného vlastnického práva ke zdi, nalézací soudy se z tohoto pohledu věcí zabývaly, byť se závěrem pro žalobce nepříznivým a přesto klade v dovolání otázku, zda může být zeď samostatnou věcí, i když rozhodnutí nalézacích soudů nejsou na opačném závěru založena.

Jestliže pak dovolatel vymezuje v dovolání otázku, zda může být zeď mezi domy ve výlučném vlastnictví (součástí) jen jednoho z domů tak, že druhý dům bude z pohledu práva vlastnického bez obvodové zdi , není zřejmé, s jakými právními závěry odvolacího soudu prostřednictvím této argumentace dovolatel polemizuje a jakým způsobem by se řešení této otázky na základě skutkových zjištění učiněných nalézacími soudu, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, mělo promítnout v poměrech souzené věci.

Dovolatel dále v dovolání provádí podrobný výklad ustanovení § 506 a § 1024 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ačkoliv na aplikaci uvedených zákonných ustanovení není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že v usnesení ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016 (dostupném na www.nsoud.cz ), vysvětlil, že režim § 506 o. z. se nevztahuje na stavby, které jsou věcí ve smyslu občanskoprávním a vznikly před 1. 1. 2014 (proti tomuto usnesení byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 1879/2016, dostupném na http://nalus.usoud.cz ). Na ustanovení § 1024 o. z. odkázal dovolatel v souvislosti s tím, že odvolací soud potvrdil názor soudu prvního stupně, podle kterého je zeď v předmětu řízení tzv. rozhradou dle §§ 1024 a násl. občanského zákoníku . Takový závěr však odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec neučinil. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně věc posoudil podle § 854 o. z. o. a toto jeho právní posouzení shledal odvolací soud správným a výslovně na ně odkázal. Ostatně ani soud prvního stupně ve věci § 1024 o. z. neaplikoval; toliko uvedl, že se v dané věci jedná o tzv. rozhradu s vysvětlujícím doplněním, že v novém občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. jsou rozhrady upraveny v ustanovení § 1024 a násl. .

V řešené věci dovolací soud vychází z odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu (kterým je vázán srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz) ].), že z provedeného dokazování nevyplynulo, kdo byl stavebníkem předmětné středové zdi. Zeď mezi oběma domy se v přízemí nachází jak na pozemku žalobce, tak i na pozemku žalovaného. V prvním patře se zeď vychyluje od původní základové linie na pozemek žalobce. Předmětná zeď existovala již v roce 1930 a zřejmě byla postavena ještě v 19. století. Pokud za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že právní režim je určen § 854 o. z. o. tak, že tato zeď náleží do spoluvlastnictví účastníků, nelze jeho závěru v rovině přiměřenosti s ohledem na shora uvedené závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ničeho vytknout, a v přezkumu dovolacím soudem tak obstojí.

Jestliže dovolatel považuje domněnku společného vlastnictví rozhrad za vyvrácenou tím, že část zdi přesahuje výlučně na jeho pozemek s odkazem na § 857 o. z. o., dovolací soud dodává, že toto ustanovení míří na případy, kdy je rozhrada postavena takovým způsobem, že jsou její stavební prvky umístěny pouze na jednu stranu. Takový závěr však v řešené věci učinit nelze, když zeď je umístěna stavebně na obou pozemcích, jen v určité části se vychyluje na jeden z pozemků. Ostatně poslední věta tohoto ustanovení, speciálně se vztahující na zdi, výslovně normuje, že za výlučného držitele zdi se považuje ten, kdo nesporně drží zeď ve stejném směru pokračující, stejně vysokou a silnou. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, nelze k takovému závěru dospět již proto, že zeď v prvním nadzemním podlaží je užší a nepokračuje stejným směrem.

K výtkám dovolatele o tom, že odvolací soud neprovedl jím nabízené důkazy, resp. je nesprávně vyhodnotil, dovolací soud uvádí, že jimi dovolatel vystihuje vady řízení (zejména námitka, že určité důkazy soud neprovedl). Opomíjí přitom, že vady řízení (kam ostatně patří i dovolatelem uplatněná námitka, že soud neprovedl určité důkazy, jakož i tvrzený nedostatek poučení podle §118a o. s. ř., překvapivost rozhodnutí a nedostatky v odůvodnění rozhodnutí) obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Rovněž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) tak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. listopadu 2016


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu