22 Cdo 3703/2008
Datum rozhodnutí: 17.02.2011
Dotčené předpisy: § 29 odst. 3 o. s. ř.





22 Cdo 3703/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Vladimíra Mikuška, ve věci žalobce
M. H.,
zastoupeného JUDr. Jaromírem Heto, advokátem se sídlem ve Zlíně, Vodní 1972, proti žalované
Ing. D. O.,
o vypořádání věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 32 C 1/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 29. února 2008, č. j. 60 Co 433/2007-25, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 29. února 2008, č. j. 60 Co 433/2007-25, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. července 2007, č. j. 32 C 1/2007-13,
se ruší
a věc
se vrací
Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Zlíně ( soud prvního stupně ) usnesením ze dne 17. července 2007, č. j. 32 C 1/2007-13, rozhodl, že se žaloba M. H. odmítá, a že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Rozhodnutí odůvodnil tím, že podání žalobce doručené soudu prvního stupně dne 27. 12. 2006 nesplňovalo nezbytné náležitosti žaloby stanovené zákonem v § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). I po výzvě soudu, učiněné usnesením ze dne 7. 3. 2007, č. j. 32 C1/2007-3, ve které bylo žalobci poskytnuto poučení o jaké náležitosti je třeba žalobní návrh doplnit, žalobce neodstranil podstatné vady žaloby. Podání ze dne 2. 4. 2007 sice označuje účastníky řízení, neobsahuje však vylíčení rozhodných skutečností ani z něj nelze zjistit, čeho se žalobce domáhá, zda zrušení smlouvy o zřízení věcného břemene a které, nebo neplatnosti smlouvy o zrušení věcného břemene nebo řádného dědického řízení. Soud prvního stupně žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že žaloba trpí takovými nedostatky, které brání jejímu věcnému projednání, které se nepodařilo odstranit, přičemž žalobce byl o následcích neodstranění vad poučen.


Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 29. února 2008, č. j. 60 Co 433/2007-25, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shledal správným jak postup soudu prvního stupně při odstraňování vad podání žalobce, tak i jeho právní závěry. Konstatoval, že nebyly splněny obligatorní náležitosti žaloby; nebyly vylíčeny rozhodné skutečnosti v takovém rozsahu, aby z nich bylo zřejmé, o čem a na jakém základě má soud rozhodnout. Žalobcem určený požadavek by nebyl pro neurčitost materiálně vykonatelný žádným ze způsobů obsažených v občanském soudním řádu. Nedostatek určitého a vykonatelného žalobního petitu a vylíčení rozhodných skutečností pak nebyl žalobcem odstraněn ani v odvolacím řízení.


Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 239 odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Má za to, že ze žaloby a jejích doplnění vyplývá, že se jedná o dva nároky. První spornou otázkou je vypořádání věcného břemene, kdy povinnými z věcného břemene je žalovaná a její manžel a oprávněným je žalobce, který má právo užívání k budově čp. 197 a pozemkům v k. ú. V. ve vlastnictví povinných. Druhou spornou otázkou je vypořádání dědictví po zemřelých rodičích účastníků M. H., a A. H. Žalobce se domnívá, že nebyl soudem poučen ve smyslu § 43 o. s. ř. v takovém rozsahu, jak to zákon vyžaduje. Soud prvního stupně i soud odvolací se dostatečně nevypořádaly se skutečnostmi známými ze spisu, a to, že v žalobě šlo o dva nároky a o každém z nároků měl být žalobce řádně poučen, proč a v čem konkrétně má být doplněn, zejména, když ze spisu je zřejmé, že ačkoliv je žalobce vysokoškolsky vzdělanou osobou, své nároky formuluje nejasně a nesrozumitelně a místy zcela zmatečně. Proto soudy neměly postupovat ryze formálně a rutinně, ale tak, aby žalobci umožnily jeho nároky srozumitelně formulovat. Po uvedeném zjištění měly postupovat podle § 29 odst. 3 poslední věta o. s. ř. a ustanovit žalobci opatrovníka. Dosavadní postup soudů může být v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.


Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.


Pokud neučiní jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka také neznámým dědicům zůstavitele, nebyl-li dosud v řízení o dědictví stanoven okruh jeho dědiců, účastníku, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat (§ 29 odst. 3 o. s. ř).


V projednávané věci žalobce přes poučení poskytnuté mu soudem opakovaně podával nejasná podání a zjevně nebyl schopen upravit žalobu tak, aby obsahovala náležitosti požadované ustanovením § 79 o. s. ř.; bylo však zřejmé, že jde zejména o zrušení věcného břemene za náhradu (viz podání na č. l. 5 spisu). Z obsahu jeho podání se však podávalo, že není schopen se srozumitelně vyjadřovat a že s vysokou pravděpodobností trpí duševní poruchou; svůj dědický nárok odůvodňoval matematickými výrazy (č. l. 5. v.), nárok opíral též o selhávání životně důležitých funkcí (fyziologických) z oblasti trávení a vyměšování (č. l. 10), vyjadřoval obavu o život (č. l. 8) a uváděl další osobní údaje s věcí nesouvisející. Za tohoto stavu bylo namístě ustanovit žalobci opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř.; pokud tak soud prvního stupně neučinil a odvolací soud toto pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.


Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 17. února 2011


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu