22 Cdo 368/2012
Datum rozhodnutí: 28.02.2012
Dotčené předpisy: § 107 o. s. ř.




22 Cdo 368/2012


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. P. , zastoupené Mgr. Šárkou Niemczykovou, advokátkou se sídlem v Karviné-Fryštátě, Svatováclavská 31/3, proti žalovaným: 1) A. P., 2) D. S., 3) A. P., 4) D. P., Alej míru 809, o zdržení se svozu dřeva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 103/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2011, č. j. 8 Co 220/2011-150, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se v řízení domáhá, aby se žalovaný zdržel svozu dřeva přes její pozemky. Žalobu odůvodňuje mimo jiné tím, že žalovaný neoprávněně rozšiřuje výklad práv z věcného břemene. Poté, co původní žalovaný Alois Podešva dne 6. 8. 2010 zemřel, Okresní soud ve Frýdku-Místku jako soud prvního stupně usnesením ze dne 8. února 2011, č. j. 11 C 103/2009-131, rozhodl, že v řízení bude na straně žalované pokračováno s výše uvedenými osobami. Vycházel ze zjištění učiněného na základě zprávy soudního komisaře o dědickém řízení že původní žalovaný zemřel bez zanechání závěti a že jeho právními nástupci jsou uvedené osoby.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 24. května 2011, č. j. 8 Co 220/2011-150, potvrdil. Má za to, že soud prvního stupně postupoval v souladu s § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. a správně posoudil možnost pokračovat v řízení s dědici zemřelého žalovaného. Nesouhlasil s názorem žalobkyně, že řízení mělo být podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno proto, že podaná žaloba směřovala výlučně vůči konkrétnímu jednání původního žalovaného. Konstatoval, že otázka přechodu pasivní legitimace na právní nástupce původního žalovaného závisí na tom, z čeho žalovaný vyvozoval své oprávnění k činnosti vytýkané žalobkyní. Jestliže oprávnění vyvozoval z existence věcného břemene zapsaného v katastru nemovitostí, lze předpokládat, že žalobkyně má právní zájem na vyslovení požadovaného zákazu i vůči jeho právním nástupcům. Ti se sice rušivého jednání nedopustili, nelze však vyloučit, že v budoucnu budou v jednání svého právního předchůdce pokračovat.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání , jež považuje za přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Domnívá se, že řízení mělo být podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno, neboť její žaloba směřuje výlučně proti konkrétním zásahům původního žalovaného a nesleduje se jí posouzení vzniku, změny či zániku práv odpovídajících věcnému břemeni. Navíc má za to, že chtěl-li soud v řízení pokračovat, měl vyčkat výsledku dědického řízení a zatím řízení přerušit. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že bylo podáno oprávněnou osobou, včas a je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (kteréžto ustanovení nevyžaduje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, jak se mylně domnívá žalobkyně), dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Po smrti účastníka řízení je podle § 107 odst. 1, 2 a 5 o. s. ř. nutno posoudit dvě otázky. Za prvé, zda účastník může mít hmotněprávního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat jako s procesním nástupcem; pokud nemůže, musí být řízení zastaveno. Hmotněprávními nástupci jsou přitom, nestanoví-li zákon jinak, dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§ 107 odst. 2 o. s. ř.). Za druhé je nutno posoudit, zda v případě, že hmotněprávní nástupnictví a tím pádem i nástupnictví procesní přichází v úvahu, lze v řízení pokračovat ihned s těmi, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou dědici zemřelého účastníka, anebo je třeba řízení přerušit do skončení dědického řízení, v němž bude rozhodnuto, který z dědiců převezme právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Pro obojí posouzení je podle § 107 odst. 1, 2 a 5 o. s. ř. rozhodná povaha věci. Povahou věci se rozumí povaha hmotných práv a povinností, o nichž v řízení jde, což vyplývá právě z toho, že procesní nástupnictví se odvozuje od nástupnictví hmotněprávního.
Při posouzení prvé z výše uvedených otázek pak jde o to, zda povaha práva či povinnosti umožňuje jejich přechod na dědice. V daném případě se žalobkyně domáhá zákazu jednání, které je odůvodňováno právem plynoucím z věcného břemene. Protože toto právo z věcného břemene je spojeno s vlastnictvím pozemku původního žalovaného, a přechází tak na dědice spolu s pozemkem, přešla by na dědice i povinnost zdržet se onoho jednání. Z toho vyplývá, že povaha věci pokračovat v řízení s dědici zemřelého žalovaného umožňuje. Otázka, zda dědici v současnosti pokračují v jednání původního žalovaného, přitom není pro rozhodnutí o procesním nástupnictví významná; význam by mohla popřípadě, v závislosti na dalších okolnostech, mít jen pro rozhodnutí o věci samé.
Stejný závěr vyplývá ze Stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR z 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 59/71, části II. ( Žaloby o zdržanie sa zásahov do vlastníckeho práva podľa ustanovení § 132 a § 489 O. z. ), uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 65/1972: Niet pochybnosti o tom, že nárok uplatnený žalobou, ktorou sa žalobca domáhal aj odstránenia následkov rušebného činu, je nárokom na plnenie povinnosti, ktorá prechádza aj na dedičov pôvodného žalovaného. V prípade smrti žalovaného možno teda pokračovať v konaní voči nim. Pokiaľ však žalobca zapieracou žalobou požadoval len zákaz rušebnej činnosti, bude závisieť otázka eventuálneho prechodu pasívnej legitimácie na právnych nástupcov žalovaného od toho, z čoho vyvodzoval žalovaný svoje oprávnenie na túto činnosť. Ak tvrdil, že napr. vykonával oprávnenie vyplývajúce z vecného bremena alebo z iného vzťahu, ktorý nebol viazaný iba na jeho osobu, možno predpokladať, že žalobca má právny záujem na tom, aby požadovaný zákaz bol vyslovený aj proti právnym nástupcom pôvodného žalovaného. Aj keď sa títo síce rušebného činu nedopustili, nemožno totiž vylúčiť nebezpečenstvo, že ako právni nástupcovia budú chcieť pokračovať vo výkone údajných oprávnení svojho právneho predchodcu.
Zda bude v řízení pokračováno s dědici žalovaného či nikoliv, přitom nemůže být závislé na postoji žalobce jak by se snad dalo dovozovat z citovaného stanoviska neboť i dědicové žalovaného mohou mít zájem na pokračování v řízení. V této věci mohou mít zájem na zodpovězení otázky, zda věcné břemeno opravňuje ke svozu dřeva přes pozemky žalobkyně či nikoliv. Nemá-li tento zájem žalobkyně, může to vyjádřit zpětvzetím žaloby, přičemž ale musí počítat s tím, že rozhodování o něm může být závislé na postoji žalovaných (§ 96 odst. 3 o. s. ř.).
Pro posuzování druhé z výše uvedených otázek, totiž zda vyčkat nebo nevyčkat výsledku dědického řízení, zákon nedává jednoznačnou odpověď a neuvádí ani, jaké řešení upřednostňuje. Slovo dědici použité v § 107 odst. 2 o. s. ř. v protikladu k těm z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, přitom zjevně označuje dědice bez ohledu na to, zda již bylo skončeno dědické řízení. Ponechává-li tedy zákon volbu procesního postupu na úvaze soudu, musí soud vážit důvody pro to či ono řešení, přičemž by kromě povahy projednávané věci měl v neposlední řadě vzít ohled i na požadavek rychlosti řízení.
Lze souhlasit se soudy obou nižších stupňů, že povaha dané věci, tj. povaha práv a povinností, o nichž v tomto řízení jde, okamžité pokračování umožňuje. Je sice pravdou, že pokud by toto řízení skončilo dříve než řízení dědické a všichni dědici byli odsouzeni ke zdržení se svozu dřeva, ačkoli by posléze pozemek, k němuž se svoz dřeva váže, zdědili jen někteří z nich, ukládal by rozsudek povinnost někomu, kdo ji ani s odvoláváním se na věcné břemeno nemůže porušovat. To by ovšem neznamenalo nic více, než že by se rozsudek vůči takovému dědici stal obsoletním. Nebyl by mu tudíž nikterak na újmu.
Dále je třeba vidět, že do skončení dědického řízení, není-li ustanoven správce dědictví, vykonávají práva k pozůstalosti všichni dědicové, a u všech proto přichází v úvahu, že by v činnosti původního žalovaného pokračovali.
Ve prospěch pokračování v řízení lze konečně uvést i v literatuře vyjádřený názor, že v řízení lze bez dalšího pokračovat mimo jiné tehdy, je-li předmětem řízení nepeněžité plnění ( Drápal L., Bureš J. a kol. , Občanský soudní řád I, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 724).
Tyto úvahy vedou dovolací soud k závěru, že odvolací soud nepochybil, když rozhodnutí soudu prvního stupně o pokračování v řízení s dědici původního žalovaného potvrdil. Proto dovolací soud nezjistiv, že by řízení či rozhodnutí odvolacího soudu trpěly vadami, k nimž je povinen přihlédnout dle § 242 odst. 3 o. s. ř., i když nebyly v dovolání uplatněny dovolání podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2012
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu