22 Cdo 3666/2015
Datum rozhodnutí: 06.10.2015
Dotčené předpisy: § 80 o. s. ř., § 159a o. s. ř.




22 Cdo 3666/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. R. , zastoupeného JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Fortna 40, proti žalovanému statutárnímu městu Karlovy Vary , se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, IČO: 00254657, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, o určení vlastnického práva, výmaz sporného zápisu a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 328/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2015, č. j. 18 Co 161/2015-46, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (dále jen soud prvního stupně ) usnesením ze dne 16. března 2015, č. j. 43 C 328/2014-31, zamítl návrh žalobce na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (výrok I.) a zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem a) stavby bez č. p./č. e., objekt občanské vybavenosti, v K. na stavební parcele č. 1216/6 v k. ú. K., b) stavby bez č. p./č. e., objekt občanské vybavenosti, v K. na stavební parcele č. 1216/7 v k. ú. K, c) stavby bez č. p./č. e., objekt občanské vybavenosti, v K. na pozemku parc. č. 1216/9 v k. ú. K. (výrok II.).
Krajský soud v Plzni (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 5. června 2015, č. j. 18 Co 161/2015-46, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí 28 Cdo 1452/2008, aniž by tuto odlišnost jakkoli vysvětlil. Podle žalobce nemovitosti byly označeny v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 2/98 jinak, jejich počet nesouhlasí, a proto nemůže jít o stejné nemovitosti. Žalobce se neztotožňuje se závěrem, že oprava zřejmých nesprávností rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. června 2004, č. j. 8 C 2/98-160, nemá vliv na výsledek řízení, neboť touto opravou by byl dán následně důvod k tomu, aby se žalobce mohl domáhat svého vlastnického práva a nešlo by o věc pravomocně rozsouzenou. O věc pravomocně rozsouzenou se nemůže jednat ani z toho důvodu, že otázka vydržení vlastnického práva nebyla v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 2/98 řešena. Žalobce nabyl nemovitosti na základě veřejné dražby za úplatu, tedy originárním způsobem, a proto by soud měl přihlédnout i k nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11. Žalobce upozorňuje i na řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 4/98, kde se jednalo o zcela skutkově a právně shodný případ, který však skončil opačně, tedy že vlastnictví ve prospěch žalovaného není dáno. Žalobce v době, kdy se o jeho vlastnickém právu rozhodovalo, neměl k dispozici znalecký posudek znalce, kterého soud ustanovil v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 4/98. Soud v daném řízení poznamenal, že stavební parcela přešla před rozhodným datem 31. 12. 1949 do vlastnictví státu. Žalobce však uvedený znalecký posudek nemohl uplatnit dříve, neboť v době rozhodnutí soudu jej neměl k dispozici, jedná se tak o novou skutečnost. Z uvedeného žalobce dovozuje, že dovolání je důvodné, neboť soudy obou stupňů rozhodly odlišně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1452/2008, přičemž podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb. může každý důvodně očekávat, že jeho případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, případně budou přesvědčivě vysvětleny důvody odchylky. S ohledem na uvedené žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje dovolání za nedůvodné. Odvolací soud se měl podle žalobce odchýlit od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 1452/2008, to však neřešilo otázku, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící překážku věci pravomocně rozhodnuté neodchýlil a žalobce v této souvislosti žádnou otázku ani nevymezil.
Nesprávná je rovněž námitka žalobce, že původní rozsudek o určení vlastnictví trpí vadami. Usnesením odvolacího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 59 Co 207/2015, bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo vyhověno návrhu žalobce na provedení opravy rozsudku s tím, že rozsudek žádné chyby v psaní, počtech a jiné zřejmé nesprávnosti neobsahuje. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání odmítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5. června 2015 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání není přípustné.
Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V daném případě dovolatel vymezil jedinou otázku přípustnosti dovolání, a sice že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 1452/2008 (uveřejněného pod č. C 9424 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor ).
Tato námitka přípustnost dovolání nemůže založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že je ve věci dána překážka věci rozhodnuté, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 1452/2008, se o problematice překážky věci rozhodnuté nijak blíže nepojednávalo, toliko dovolací soud v rámci přezkumu vad řízení ex officio konstatoval, že v tamním případě překážka věci rozhodnuté není dána.
Pomine-li dovolací soud, že dovolatel nevymezil otázku přípustnosti dovolání, na níž by bylo postaveno rozhodnutí odvolacího soudu, nejsou důvodné ani jednotlivé námitky dovolatele.
Dovolací soud neshledal, že by soudy obou stupňů jakkoliv pochybily při posouzení, zda je dána překážka věci rozsouzené, když ve věci přiléhavě aplikovaly judikaturu dovolacího soudu. Přesvědčivě a v souladu s judikaturou dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2791/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )] vysvětlily, že nemovitosti, k nimž se žalobce domáhal určení vlastnického práva v tomto řízení, již byly předmětem řízení o určení vlastnictví vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 2/98, a správně dovodily, že řízení bylo vedeno mezi týmiž účastníky, na čemž ničeho nemění skutečnost, že žalobce v uvedeném řízení vystupoval na straně žalované a žalovaný naopak na straně žalující. Dále přesvědčivě vysvětlily, že v obou řízeních se nárok žalobce na určení vlastnického práva opíral o stejná skutková tvrzení, žalobce pouze doplnil, že mohl vlastnické právo k předmětným nemovitostem získat vydržením. Zde však soudy obou stupňů uvedly, že vydržení je otázkou právního posouzení, kterou je podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2132/2009 (uveřejněného pod č. C 7879 v Souboru), povinen soud zkoumat z úřední povinnosti, jestliže tvrzení účastníků, skutková zjištění či obsah spisu umožňují zjištěný skutkový stav posoudit i podle zákonných ustanovení upravujících vydržení. Ve vztahu k této námitce ostatně dovolání jakoukoliv bližší argumentaci postrádá, nehledě na skutečnost, že ji žalobce neuplatnil ani v rámci odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. V této souvislosti pak soudy obou stupňů poukázaly na právní závěr dovolacího soudu, že překážka věci rozsouzené je dána také tehdy, když soud posoudil skutkový stav po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 33 Cdo 4218/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 33 Cdo 4788/2008 (obě rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz ), které bylo shledáno usnesením Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 3279/10 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), ústavně konformním]. Dovolací soud shledal, že judikatura Nejvyššího soudu týkající se problematiky překážky věci rozsouzené byla aplikována na posuzovaný případ přiléhavě, a proto nemá v tomto ohledu soudům obou stupňů co vytknout.
Na tom ničeho nemění námitka dovolatele, že v jiném skutkově a právně obdobném případě vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 4/98 měly soudy dospět k jiným právním závěrům ohledně vlastnického práva, neboť tento argument není schopen nijak zpochybnit závěr o tom, že se o vlastnickém právu žalobce již dříve (byť z pohledu žalobce nesprávně) rozhodovalo.
Stejně není důvodnou ani námitka, že v předchozím řízení nemohl žalobce uplatnit znalecký posudek, který byl uplatněn v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 4/98, neboť existence nového důkazu může při splnění zákonných podmínek vést toliko k obnově původního řízení a nikoliv k zahájení zcela nového řízení, v němž by se předmět sporu řešil opětovně.
Dovolací soud v neposlední řadě souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že důvodem pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. není návrh na opravu zjevných chyb a nesprávnosti podle § 164 o. s. ř. v jiném soudním řízení. K této části rozhodnutí odvolacího soudu ostatně dovolatel v dovolání neuplatňuje žádnou argumentaci.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu