22 Cdo 366/99
Datum rozhodnutí: 17.04.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 366/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) J. D. a 2) V. D., oběma zastoupeným advokátem, a 3) L. K., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, určení spoluvlastnictví k automobilu a o jeho vydání, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 575/97, o dovolání žalobce a žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 19. února 1998, čj. 30 Co 44/98-49, takto:

I. Dovolání se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 18. září 1997, čj. 10 C 575/97-23, určil, že kupní smlouva uzavřená mezi třetí žalovanou a žalovanými 1) a 2) dne 22. května 1997, jejímž předmětem byl osobní automobil Renault 19, je neplatná a že tento automobil je součástí zaniklého a dosud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 3). Žalobu, aby žalovaným 1) a 2) bylo uloženo vydat označené vozidlo žalobci, zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že žalobce a žalovaná 3) byli manželé, jejichž manželství zaniklo rozvodem dne 15. dubna 1997. K vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví dosud nedošlo. Žalovaná 3) prodala předmětný automobil žalovaným 1) a 2) bez souhlasu žalobce. Soud pak dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanou 3) a žalovanými 1) a 2) je podle § 40a a § 145 odst. 1 ObčZ neplatná a proto předmětný automobil nadále patří do nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 3). Žalobu na vydání automobilu žalobci zamítl s odůvodněním, že otázka, kterému z bývalých manželů tento automobil připadne, bude předmětem jejich dohody nebo soudního rozhodnutí o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.

K odvolání žalobce a žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec jako soud odvolací výše označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanou 3) a zbývajícími žalovanými je neplatná a že osobní automobil Renault 19 je v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobce a žalované 3), a aby bylo žalovaným 1) a 2) uloženo vydat osobní automobil třetí žalované, anebo současně žalované 3) a žalobci. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným 1) a 2) vydat žalobci osobní automobil Renault 19, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanou 3) a žalovanými 1) a 2) je neplatná. Dospěl však k závěru, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy ani na určení, že osobní automobil je v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobce a žalované 3). K žalobě na vydání osobního automobilu žalovanými 1) a 2) žalované 3) anebo současně žalované 3) a žalobci není podle názoru odvolacího soudu žalobce sám aktivně legitimován, neboť žalovaná 3) žádný takový návrh v průběhu řízení nevznesla. Dále dovodil, že není nutné, aby zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví bylo vypořádáno dříve, než bude rozhodnuto o vydání věci, takže žalobce se důvodně domáhá svého práva na vydání automobilu podle § 126 odst. 1 obč. zák. Vydání automobilu nemůže být v tomto případě vázáno na zaplacení částky 135.000,- Kč, neboť žalobce nebyl účastníkem kupní smlouvy a kupní cenu ve výši 135.000,- Kč nepřevzal, takže žádné bezdůvodné obohacení nezískal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a žalovaní 1) a 2) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku, jímž bylo žalovaným 1) a 2) uloženo vydat žalobci předmětný automobil. Je názoru, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy a na určení vlastnictví je dán vždy, týká-li se určovací žaloba vlastnického práva. Vzhledem k tomu, že předmětný automobil patří do zaniklého a dosud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 3) a u dopravního inspektorátu Policie ČR byla jako držitelka uvedena jen žalovaná 3), nyní žalovaní 1) a 2), určovací žalobou sledoval jednak řádné určení vlastníka, resp. spoluvlastníků a provedení řádného zápisu v evidenci vozidel. Rozhodnutí odvolacího soudu však uvedlo žalobce do stavu právní nejistoty, kdy nemůže prokázat spoluvlastnictví k předmětnému automobilu a tedy oprávnění k jeho užívání. Bez tohoto určení je ohroženo právní postavení žalobce. Samotná žaloba na plnění by v tomto případě celou záležitost nedořešila, neboť výrok ohledně plnění by nevedl ke změně evidenční. Dále poukázal na to, že žalovaná 3) prodala automobil žalovaným 1) a 2) přes výslovný nesouhlas žalobce s jakoukoli dispozicí s vozidlem jen z důvodu, že chtěla poškodit žalobce a pro sebe získat finanční prostředky. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jím napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní 1) a 2) podali dovolání pouze do výroku, jímž jim bylo uloženo, aby vydali žalobci předmětný automobil. Odvolací soud podle názoru žalovaných 1) a 2) nesprávně aplikoval ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Pokud je předmětný automobil v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobce a třetí žalované, takže jsou oba společně a nerozdílně aktivně legitimováni k podání žaloby na vydání věci, pak vydání automobilu mělo být s ohledem na bezdůvodné obohacení vázáno na vrácení kupní ceny ve výši 135.000,- Kč společně a nerozdílně žalobcem a žalovanou 3). Napadeným rozhodnutím se dostali do tísně a jsou v postavení právní nejistoty. Toto rozhodnutí také odporuje dobrým mravům. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v tomto napadeném výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Třetí žalovaná se k dovoláním nevyjádřila.

Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. února 1998, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ").

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že obě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami včas a že jsou přípustná, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání nejsou opodstatněná.

Dovolatelé nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumává rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích námitek.

Žalobní návrh, jímž se žalobce domáhá podle § 80 písm. c) OSŘ určení neplatnosti převodní smlouvy, přičemž se současně domáhá, aby bylo učeno jeho spoluvlastnictví k předmětu téže převodní smlouvy (vyplývající z tvrzené neplatnosti této smlouvy), neobstojí. V tomto ohledu dovolací soud vychází z již ustálené soudní praxe, podle níž má-li právní otázka - platnost smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky (neplatnosti smlouvy), lze-li přímo žalovat na určení existence nebo neexistence samotného práva nebo právního vztahu" - spoluvlastnictví žalobce (srov. rozhodnutí C 37 v Souboru rozhodnutí NS). Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti smlouvy o převodu automobilu třetí žalovanou na prvé dva žalované, je tedy správný.

Odvolací soud rozhodl správně i pokud, rovněž pro nedostatek naléhavého právního zájmu, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení spoluvlastnictví se žalovanou 3) k předmětnému automobilu, poněvadž tento návrh opět a ze stejných důvodů neobstojí vedle současně uplatněného žalobního návrhu na vydání téže věci. Otázka vlastnictví je tu opět otázkou předběžnou pro řešení otázky, zda jsou žalovaní 1) a 2) povinni vydat předmět sporu žalobci. Nadto není důvodu, aby se v daném případě převodu movité věci neprosazovala dosavadní judikatura, podle níž žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) OSŘ nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR publikovaný pod. č. 17/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Naléhavý právní zájem žalobce v tomto ohledu nemůže být dán ani v souvislosti s tím, že u dopravního inspektorátu Policie ČR jsou jako držitelé vedeni žalovaní 1) a 2). Je tomu tak především proto, že vozidlo u dopravního inspektorátu přihlašuje držitel, jímž nemusí být vlastník - srov. k tomu stále platná ustanovení § 85 odst. 2 a § 87 písm. a) vyhl. č. 145/1956 Ú. l., o provozu na silnicích. Podle názoru dovolacího soudu z rozhodnutí soudu, jímž je uložena dosavadním držitelům motorového vozidla povinnost vozidlo vydat žalobci, je dostatečným dokladem o oprávněnosti k držení motorového vozidla.



Rovněž rozhodnutí o uložení povinnosti žalovaným 1) a 2), aby vydali (jen) žalobci předmětný automobil, je správné. K žalobnímu návrhu na jeho vydání je žalobce legitimován sám; nebylo třeba, aby tuto žalobu uplatnil společně s žalovanou 3) jako spoluvlastnicí věci, jež je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Zde lze odkázat na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR publikovaný pod č. 10/1990 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého každý z bezpodílových spoluvlastníků je samostatně oprávněn k podání žaloby o vydání neoprávněně zadržované věci z bezpodílového spoluvlastnictví. Toto oprávnění má obdobně i v době, kdy bezpodílové spoluvlastnictví sice již zaniklo, avšak nebylo provedeno jeho vypořádání." Dovolací soud se s tímto právním názorem ztotožňuje. Uložení povinnosti vydat automobil žalované 3) nebo této žalované a žalobci současně nepřicházelo v úvahu již proto, že žalovaná 3) tento nárok neuplatnila; neměla k němu procesní legitimaci.

Povinnost vydání předmětného automobilu nebylo možné vázat na povinnost žalobce, popřípadě žalované 3) samotné nebo společně se žalobcem vrátit kupní cenu zaplacenou žalovanými 1) a 2) žalované 3) ve smyslu § 457 ObčZ, podle kterého je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal". Žalobcův nárok je totiž opodstatněn ustanovením § 126 odst. 1 ObčZ, podle kterého vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje". O vzájemně podmíněné plnění ve smyslu § 457 ObčZ v daném případě nejde ani proto, že žalobce nebyl účastníkem sporné kupní smlouvy. Kupní cena získaná žalovanou 3) představuje její bezdůvodné obohacení, které se nemohlo stát dluhem z bezpodílového spoluvlastnictví této žalované a žalobce již pro to, že v době plnění z kupní smlouvy manželství těchto účastníku netrvalo. Vrácení zaplacené kupní ceny tak představuje závazek jen žalované 3).

Z těchto všech důvodů vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce zcela správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a obě dovolání musela být podle § 243b odst. 1 OSŘ zamítnuta.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti všech dovolatelů v tomto řízení a z toho, že žalované 3) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, přičemž při nesouměřitelnosti předmětů dovolání nelze říci, že by některá ze stran byla úspěšnější než druhá - §§ 243b odst. 4, 224 odst. 1, 151 odst. 1 a 142 odst. 1 OSŘ

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.

V Brně dne 17. dubna 2001

JUDr. František B a l á k , v.r.

předseda senátu