22 Cdo 3655/2007
Datum rozhodnutí: 07.01.2009
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 149 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 3655/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené

u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 14 C 31/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 7. února 2007, č. j. 59 Co 429/2005-138, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. března 2007,

č. j. 59 Co 429/2005-145, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 7. února 2007, č. j. 59 Co 429/2005-138, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. března 2007, č. j. 59 Co 429/2005-145, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Uherském Hradišti (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. srpna 2005, č. j. 14 C 31/2004-99, pod bodem I. výroku přikázal z věcí patřících do společného jmění účastníků do vlastnictví žalovaného rodinný dům č. p. 553 ve S., nacházející se na st. parc. č. 872, a pozemky parcelních čísel 872, 6758, 2562/48 a 2562/83, vše v kat. území S. Pod bodem II. žalobkyni přikázal k úhradě dluh u Č. s., a. s., v částce 46.910,30 Kč podle smlouvy o úvěru ze stavebního spoření a pod bodem III. přikázal žalovanému dluh u manželů L. a F. H., bytem S., Pod Novou horou 846, v částce 240.000,- Kč podle smlouvy o půjčce ze dne 31. 3. 2001 . Pod bodem IV. uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání jejího podílu částku 498.455,- Kč. Pod bodem V. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z těchto zjištění: Manželství účastníků, uzavřené 16. 6. 1990, zaniklo rozvodem 11. 5. 2004. Ohledně vypořádání movitých věcí se účastníci dohodli. Usnesením soudu prvního stupně z 9. 8. 1996, sp. zn. E 419/92, které nabylo právní moci 30. 8. 1996, byl žalobkyni za částku 342.000,- Kč udělen příklep k nemovitostem označeným pod bodem I. výroku. Darovací smlouvou z 25. 11. 2004 žalobkyně jako dárkyně převedla na F. H. jako obdarovaného pozemky v kat. území S. parcelních čísel 6758 a 2562/48 bez souhlasu žalovaného, který se o uzavření této smlouvy dověděl 11. 4. 2005. Dopisy z 9. 5. 2005 adresovanými účastníkům označené darovací smlouvy žalovaný vznesl námitku relativní neplatnosti darovací smlouvy. V roce 1997 účastníci provedli rekonstrukci předmětného rodinného domu. Mezi účastníky nebylo sporné, že tržní cena nemovitostí činí 1.200.000,- Kč, proto soud nepřistoupil k jejímu stanovení znaleckým posudkem. Dům užívá žalovaný spolu se synem účastníků. Nesporné mezi účastníky také bylo, že si účastníci půjčili od rodičů žalobkyně L. a F. H. částku 50.000,- Kč na zakoupení krytiny na dům č. p. 553. V době rekonstrukce tohoto domu od listopadu 1997 do června 2000 půjčili účastníkům postupně další částky různé výše, které přebírala žalobkyně, žalovaný však o nich věděl a sliboval, že je zaplatí z pojistky. Celkem účastníkům půjčili 240.000,- Kč. Rodiče žalobkyně jako věřitelé a žalobkyně jako dlužník 31. 3. 2001 sepsali listinu nazvanou jako smlouva o půjčce, podle které se dohodli na uzavření smlouvy o půjčce na částku 240.000,- Kč za účelem rekonstrukce rodinného domu č. p. 553 ve S., a to postupným čerpáním v letech 1999-2000, s tím, že dluh bude zaplacen podle situace dlužníka v minimálních splátkách po 10.000,- Kč do 31. 12. 2010. Na tento dluh nebylo nic zaplaceno. Dluh ze smlouvy o úvěru ze stavebního spoření činil ke dni zániku společného jmění účastníků 46.910,- Kč a splácí jej žalobkyně. Za neprokázané považoval soud prvního stupně tvrzení žalobkyně, že na zaplacení příklepu dostala darem od svého otce částku 171.000,- Kč a na rekonstrukci domu stavební materiál v ceně 25.000,- Kč. Žalovaný za trvání manželství obdržel darem částku 10.000,- Kč, kterou použil na rekonstrukci domu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se úspěšně dovolal relativní neplatnosti darovací smlouvy z 25. 11. 2004. Listinu z 31. 3. 2001 hodnotil jako potvrzení o smlouvě ve smyslu § 657 ObčZ, neboť smlouva o půjčce byla uzavřena a peníze předány před podpisem listiny.

I když dohodu o půjčce uzavřela pouze žalobkyně, soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že jde o společný závazek obou účastníků. Při vypořádání soud vycházel ze stejných podílů účastníků na jejich společném jmění. Nemovitosti přikázal do vlastnictví žalovaného z důvodu, že v domě bydlí se synem účastníků a může žalobkyni vyplatit. Pokud žalobkyně požadovala, aby nemovitosti byly přikázány do jejího vlastnictví, neboť byly původně ve vlastnictví její rodiny, soud uvedl, že při rekonstrukci domu došlo k zániku původní stavby domu, na jehož místě za trvání manželství účastníků z jejich společných prostředků vznikla stavba nová. Zaplacení dluhů rozdělil mezi účastníky a zohlednil, že žalovaný obdržel darem částku 10.000,- Kč.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 7. února 2007, č. j. 59 Co 429/2005-138, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. března 2007, č. j. 59 Co 429/2005-138, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I., II. a V. potvrdil, ve výroku pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby manželům L.

a F. H. uhradil dluh ve výši 50.000,- Kč podle smlouvy o půjčce ze dne 31. 3. 2001 , a pod bodem IV. tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni na vyrovnání podílu zaplatil částku 588.455,- Kč. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud zopakoval důkaz potvrzením o půjčce z 31. 3. 2001 a dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně, který pohledávku rodičů žalobkyně ve výši 240.000,- Kč považoval za společný závazek účastníků. Uvedl, že samotné potvrzení obsahující prohlášení manželů H. a žalobkyně, kde jako příjemce poskytnutých finančních prostředků a dlužník je uvedena jen žalobkyně, svědčí o tom, že žalovaný neměl vědomost o půjčce vyšší než 50.000,- Kč. Poukázal také na rozpory v tvrzeních rodičů žalobkyně a žalobkyně samotné o právním režimu poskytnutých peněžních prostředků, a to zda se jednalo o darování či půjčky, ohledně splatnosti a jejich výši. Podle názoru odvolacího soudu, i kdyby bylo prokázáno poskytnutí půjčky ve výši tvrzené žalobkyní, což nebylo, nešlo by o společný závazek účastníků při neprokázané vědomosti žalovaného o ní nad rámec jím uznané částky 50.000,- Kč, neboť rozsah závazku žalobkyně, která měla půjčku převzít, přesahuje přiměřenou míru majetkových poměrů účastníků za trvání manželství. Žalovanému proto uložil, aby rodičům žalobkyně uhradil dluh ve výši 50.000,- Kč, a v návaznosti na tuto změnu rozsudku soudu prvního stupně následně změnil rozsudek soudu prvního stupně pokud jde o částku, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu. Jinak rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, podle jeho obsahu z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že pokud soud hovoří o shodné ceně nemovitosti, pak se od počátku jednalo o částku, která byla prokazatelně investována do rekonstrukce domu včetně ocenění práce ze strany její rodiny, zejména otce, a takto na celou věc pohlížela. V žádném případě se nemělo jednat o cenu včetně ceny pozemků. Zcela bylo pominuto ocenění příslušenství nemovitostí, povrchové úpravy, přípojky, oplocení a porosty, jakož i část domu, která nebyla rekonstrukcí dotčena. Pokud soud při rozhodování o přikázání nemovitostí přihlížel k dohodě z 15. 6. 2004, o existenci této dohody nevěděla, nepodepsala ji a považuje ji za účelově vyrobený podvrh. Existovala jen ústní dohoda. Dále namítla, že soud nezkoumal míru přičinění účastníků o nabytí společného jmění. Porovnáním prokazatelných nákladů na rekonstrukci domu a příjmů účastníků nemohla být rekonstrukce domu provedena z vlastních zdrojů účastníků. Peníze, které obdržela od svých rodičů, dala na konkrétní věci při rekonstrukci domu a jeho vybavení a tímto svým přičiněním zhodnotila společný majetek. Žalovaný sliboval, že půjčené peníze účastníci vrátí z jeho pojistky. Žalobkyně proto nepovažuje za správné rozhodnutí soudu o tom, že příjemkyní půjčky byla pouze ona sama a že se nejednalo o společný závazek, ale o závazek přesahující přiměřenou míru majetkových poměrů manželů, který netvoří společný závazek ve společném jmění manželů . Při rozhodování o úhradě dluhu z úvěru stavební spořitelně mělo být zohledněno, že úvěr byl poskytnut na rekonstrukci domu, který soud přikázal žalovanému. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s rozhodnutím soudu ohledně částky 25.000,- Kč, představující cenu stavebního materiálu, který žalovaný s jejím otcem společně nakládal na zahradě, kdy soud pominul výpověď vlastníka tohoto materiálu a vyšel jen z výpovědi žalovaného, který tento dar popřel. Žalovaný na druhé straně nepopíral, že vnos žalobkyně činil 70.000,- Kč. Pro žalobkyni není rozhodující, komu budou nemovitosti přikázány, ale má za to, že by mělo být spravedlivě rozhodnuto o míře přičinění účastníků na získání společného majetku, jejich vnosech a závazcích. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s tím, že právní závěry odvolacího soudu zcela odpovídají správně zjištěnému skutkovému stavu.

Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samí jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Přípustnost dovolání v daném případě byla v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzována odděleně ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, a usnesení Nejvyššího soudu z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ) pod C 12]. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ .

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ohledně částky 190.000,- Kč, o kterou snížil dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 31. 3. 2001 vůči L. a F. H., přikázaný k zaplacení žalovanému, a v souvislosti s tím ve výši částky, kterou uložil žalovanému, aby ji zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu. Dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Ve zbývající části je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, neboť odvolací soud v této části věc posoudil shodně jako soud prvního stupně.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud v tomto případě mohl zabývat jen pokud by šlo o řešení právních otázek, o takový případ však v dané věci nejde.

Dovolací soud dospěl k závěru, že potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem, není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu

a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1536, a usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164. Hmotněprávní posouzení věci zcela odpovídá skutkovému zjištění učiněnému soudem prvního stupně a převzatému odvolacím soudem. Žalobkyně ostatně ani nevymezila právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu v této části rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí; nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 OSŘ). Námitkami týkajícími se ceny nemovitostí a dohody z 15. 6. 2004 se dovolací soud nemohl zabývat, neboť jde o námitky, které žalobkyně v nalézacím řízení neuplatnila.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.

Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je v této části důvodné.

Přezkoumávaná část rozsudku odvolacího soudu se prakticky týká jen vypořádání závazku účastníků ve vztahu k rodičům žalobkyně a s tím související výší částky, kterou má žalovaný zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů. Dovolací soud zcela souhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobkyní uplatňovaná částka z titulu výpomoci jejích rodičů, co do částky převyšující 50.000,- Kč, nemůže být s ohledem na ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ považována za společný závazek účastníků a že se jedná o závazek žalobkyně samotné. Odvolací soud však přehlédl, že s ohledem na tvrzení žalobkyně v tomto směru (bez ohledu na to, jak je sama právně kvalifikovala), bylo ještě namístě posoudit, zda a v jaké míře ve smyslu § 149 odst. 1 věty druhé ObčZ vynaložila výlučně své prostředky získané od svých rodičů na nemovitosti účastníků. Důsledkem takového posouzení by pak mohlo být stanovení významně jiné částky, kterou má žalovaný vyplatit žalované na vyrovnání podílů. Skutečnost, že závazek jednoho z manželů vzniklý za trvání manželství účastníků není závazkem spadajícím do jejich společného jmění manželů ještě nevylučuje, aby prostředky získané na základě takového závazku jedním z manželů mohly být vypořádány (nahrazeny) jako investice vynaložené z individuálního majetku na společný majetek.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc po právní stránce neposoudil zcela správně, dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit v celém rozsahu a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. ledna 2009

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu