22 Cdo 3652/2009
Datum rozhodnutí: 22.02.2012
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 3652/2009
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. D. , bytem v B., a b) L. D. , bytem v B., zastoupených JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Brno, Orlí 27, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 435/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2009, č. j. 14 Co 406/2007-100, takto:
I. Dovolání se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Brně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, č. j. 54 C 435/2004-84, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště B., na LV pro obec B. a kat. území Š., a to domu na pozemku zastavěná plocha a nádvoří, domu na pozemku zastavěná plocha a nádvoří, každý v rozsahu 1/2. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou ze dne 19. 8. 1969, registrovanou bývalým Státním notářstvím Brno-město dne 21. 8. 1969, žalobci koupili do rovnodílného spoluvlastnictví od manželů Ing. M. R. a Ing. A. R., obou zastoupených H. R., mimo jiné dům na st. parc. a dům na st. parc. včetně stavebních parcel, nyní dům na st. parc. a dům na st. parc. v kat. území Š. za kupní cenu 41.300,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1972, sp. zn. 7 T 500/72, byli manželé R. odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 2 tr. zák. a kromě trestu odnětí svobody byl jim uložen trest propadnutí majetku. Podle tohoto rozsudku se v zahraničí zdržovali bez povolení čs. úřadů od 2. 7. 1969. Listinou označenou jako Uznání dluhu ze dne 25. 2. 1974 žalobci uznali, že předmětné nemovitosti propadly státu, a současně požádali Obvodní národní výbor (ObNV) Brno I., aby jim tyto nemovitosti ponechal za cenu stanovenou znaleckým posudkem, kterou se zavázali zaplatit ve splátkách, což také učinili. K následnému uzavření nové kupní smlouvy mezi Čs. státem ObNV Brno I. a žalobci nedošlo. Přípisem ze dne 19. 11. 2002 žalobci požádali Magistrát města Brna, majetkový odbor, o přepis nemovitostí v kat. území Š. domů K. a souvisejících pozemků do jejich vlastnictví s tím, že cenu za nemovitosti doplatili Čs. státu dne 21. 1. 1975, v důsledku čehož měli za to, že jsou nadále vlastníky těchto nemovitostí. Poukázali v něm také na to, že kupní smlouva z roku 1969 je platná, protože veškeré své dluhy vůči státu vyrovnali, o nemovitosti se starají jako o své vlastní a po dobu 33 let se na ně nikdo neobrátil s tím, že by nemovitosti užívali neoprávněně. Přípisem ze dne 29. 11. 2004 žalovaná vyzvala žalobce, aby podali žalobu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Ke dni 13. 12. 2004 byla jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána žalovaná s právem Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových hospodařit s nimi. Soud prvního stupně považoval kupní smlouvu ze dne 19. 8. 1969 za neplatnou, neboť prodávající manželé R. udělili plnou moc své zástupkyni k prodeji nemovitostí v zahraničí po opuštění republiky a později jim byl uložen trest propadnutí majetku, jehož součástí byly i předmětné nemovitosti. Vlastnictví k nemovitostem žalobci nenabyli ani kupní smlouvou uzavřenou s Čs. státem, přestože mu kupní cenu zaplatili, neboť taková smlouva nebyla uzavřena. K nabytí vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem nedošlo ani vydržením pro nedostatek dobré víry žalobců, že jsou vlastníky nemovitostí. Podle soudu prvního stupně žalobci si museli být vědomi toho, že k nabytí vlastnického práva k nemovitostem je nezbytný sepis kupní smlouvy mezi novým vlastníkem, tj. Čs. státem, a žalobci a následná registrace kupní smlouvy státním notářstvím. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že nemovitosti drží od roku 1969 a že stát s nimi jednal jako s jejich vlastníky.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č. j. 14 Co 406/2007-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že vydržení spoluvlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem je vyloučeno už tím, že ke dni 20. 1. 1985 nebylo podle tehdy účinných občanskoprávních předpisů možné vydržení vlastnického práva k věcem v tehdejším socialistickém vlastnictví. Poukázal na to, že konstantní soudní judikatura dospěla k závěru, že jsou-li ke dni 1. 1. 1992, tj. ke dni účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva, nastávají účinky vydržení tímto dnem, i když v průběhu dosavadní oprávněné držby nebyl účinek vydržení vlastnického práva k věci možný. Právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 27. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 721/2002, ohledně dobré víry držitele, který se uchopil držby na základě ústní smlouvy, nelze podle odvolacího soudu aplikovat na daný případ, v němž žalobci tvrdí a prokazují skutečnosti o písemném jednání se státem jako vlastníkem nemovitostí, kterým podle žalobců mělo být napraveno to, že nemovitosti nabyli od původních vlastníků řádnou písemnou smlouvou, která však byla neplatná . Odvolací soud zopakoval dokazování a učinil závěr, že státní orgány, které realizovaly trest propadnutí majetku uložený manželům R., jednaly s žalobci, přičemž výsledkem tohoto jednání bylo sepsání listiny označené jako Uznání dluhu ze dne 25. 2. 1975. Souhlasil se stanoviskem tehdejšího ministerstva financí, že tato listina obsahuje návrh žalobců na uzavření kupní smlouvy. Jako významnou odvolací soud hodnotil skutečnost, že žalobci zaplatili podle této listiny částku odpovídající znalecky zjištěné kupní ceně nemovitostí a po sepsání listiny ze dne 25. 2. 1975 měli za to, že zaplacením kupní ceny za nemovitosti jim bylo ponecháno či obnoveno spoluvlastnické právo k nemovitostem, které předtím nabyli od manželů R. Podle názoru odvolacího soudu za okolností, kdy jednali se státním orgánem, u kterého lze důvodně předpokládat splnění všech formálních náležitostí, je u žalobců jako právních laiků objektivně omluvitelné, že sami nedostatečnost náležitostí pro získání spoluvlastnického práva nerozpoznali a považovali se po tomto jednání nadále za vlastníky nemovitostí, s čímž koresponduje i to, že ještě dne 30. 1. 1975 byli v evidenci nemovitostí zapsáni jako jejich spoluvlastníci (byť pouze na základě předchozí neplatné nabývací smlouvy z roku 1969) . Žalobci byli v dobré víře, že po uzavření dohody ze dne 25. 2. 1974 a po zaplacení částky odpovídající kupní ceně nemovitostí v roce 1975 nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem. Pokud žalobci byli ve svém přesvědčení, že jsou od ledna 1975 vlastníky předmětných nemovitostí, udržováni příslušnými státními orgány až do roku 2000, šlo o oprávněnou držbu po dobu delší 10ti let a dnem 1. 1. 1992 nabyli spoluvlastnictví k nemovitostem vydržením, a to každý z nich v rozsahu 1/2.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítla, že názor odvolacího soudu, podle kterého na danou věc nelze aplikovat právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku ve věci sp. zn. 22 Cdo 721/2002, není správný, neboť za splnění požadavku písemné formy, kterou musí mít smlouvy o převodu nemovitostí, nelze považovat situaci, kdy je jednáno písemnou formou, aniž by výsledkem jednání bylo uzavření písemné smlouvy o převodu nemovitostí. Nedostatek existence písemné smlouvy o převodu nemovitostí nelze zhojit konstatováním, že jsou zde skutečnosti svědčící o písemném jednání . Jestliže podle judikatury Nejvyššího soudu k vydržení nemůže vést držba věcného práva k nemovitosti, která se opírá o ústní smlouvu, tím spíše k vydržení nemůže vést držba věcného práva k nemovitosti, která se opírá o skutečnosti svědčící o písemném jednání , aniž by nějaká smlouva (ani v ústní formě) skutečně vznikla. Závěr odvolacího soudu, že u žalobců jako právních laiků je objektivně omluvitelné, že sami nedostatečnost náležitostí pro získání vlastnického práva nerozpoznali, je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí obecných soudů. Zde také žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006. Odvolací soud rovněž pominul, že po celou dobu držby žalobců byl v evidenci nemovitostí a později v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník stát, přičemž žalobci neprokázali, že se snažili nějakým způsobem tento stav změnit. Podle výpisu z evidence nemovitostí ze dne 21. 11. 1979 byli žalovaní v evidenci nemovitostí vedeni jen jako uživatelé předmětných nemovitostí. Žalovaná je toho názoru, že odvolací soud činí rozdíl mezi subjekty občanskoprávních vztahů podle toho, zda jde o stát či soukromé subjekty. Za nesprávnou považuje úvahu, o kterou odvolací soud opřel své rozhodnutí, že pokud byl smluvní stranou jakékoliv smlouvy stát, je druhá strana zbavena povinnosti dbát při uzavírání smlouvy obvyklé opatrnosti, a omyl druhé strany tak bude omluvitelný. Otázku oprávněnosti držby předmětných nemovitostí ze strany žalobců odvolací soud posoudil nesprávně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm.b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068).
Odvolací soud vzal při hodnocení oprávněnosti držby žalobců do úvahy především skutečnost, že žalobci poté, co nemovitosti řádně koupili, ty však měly propadnout státu v důsledku jednání jejich předchůdců - zaplatili státu částku, která měla odpovídat jejich kupní ceně, a po jednání se státním orgánem završeném sepsáním listiny měli za to, že jim bylo obnoveno či ponecháno spoluvlastnické právo, které předtím nabyli kupní smlouvou od manželů R. Stát se vůči žalobcům ostatně nadále choval tak, že umožnil nerušenou držbu nemovitostí a nijak neuplatňoval ani netvrdil své vlastnické právo. S přihlédnutím ke všem okolnostem věci pak odvolací soud posoudil držbu žalobců jako oprávněnou.
Tento závěr odvolacího soudu není zjevně nepřiměřený a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7482, dovolací soud konstatoval, že právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo. V tomto rozhodnutí se dále uvádí: Dovolací soud již vyslovil, že při posuzování dobré víry držitele v době po roce 1948 i později je třeba přihlédnout k tomu, že se ujal držby nemovitosti v době, kdy byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a konečně kdy správní orgány (národní výbory) měly široká faktická i právní oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2166/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1329). V takovém případě nelze na držitele klást stejné nároky jako ve stabilizovaném právním státě respektujícím tradiční a vžité principy občanského práva.
K námitce, že po celou dobu držby byl v evidenci nemovitostí jako vlastník veden stát, se uvádí, že při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 702/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1993).
Vzhledem k tomu a s přihlédnutím k individuálním okolnostem daného případu popsaným výše považuje dovolací soud úvahu odvolacího soudu o oprávněnosti držby žalobců v dané konkrétní věci za správnou.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalobcům nevznikly takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu