22 Cdo 3624/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 3624/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) Ing. Z. V. , b) Z. V. a zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích 137, proti žalovaným: 1) L. H. , 2) F. H. , 3) S. H. zastoupeným Mgr. et. Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Orlí 708/36, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 751/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2015, č. j. 16 Co 355/2008-472, ve znění opravného usnesení ze dne 17. dubna 2015, č. j. 16 Co 355/2008-480, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2015, č. j. 16 Co 355/2008-472, ve znění opravného usnesení ze dne 17. dubna 2015, č. j. 16 Co 355/2008-480, se ve výroku I. v části, v níž byl změněn rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. března 2008, č. j. 11 C 751/98-238, v napadeném výroku III. tak, že určuje se, že žalobci a) Ing. Z. V. a b) Z. V., mají ve svém společném jmění (SJM) pozemek parc. č. 952/6, zahrada v obci a k. ú. M., nyní zapsaný v katastru nemovitostí na LV č. 168 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov , a ve výroku II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. března 2008, č. j. 11 C 751/98-238, zastavil řízení v části, kterou se žalobce c) domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 962 v katastrálním území M. (výrok I.), ve vztahu mezi žalobcem c) a žalovanými rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci a) a b) mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. 952/6 (dále jen předmětný pozemek ) v k. ú. M. (výrok III.) a ve vztahu mezi žalobci a) a b) rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Po provedeném řízení vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobci své vlastnické právo k předmětnému pozemku odvozují z odstupní smlouvy uzavřené dne 23. dubna 1974 (dále jen předmětná odstupní smlouva ), na jejímž základě odstupitelka M. P. převedla na žalobce mj. pozemek parc. č. 97/7 o výměře 833 m 2 , který byl zvětšen o část pozemku parc. č. 97/1, vše dříve k. ú. R. Předmětná odstupní smlouva ovšem nevymezuje část pozemku, jež má zvětšovat pozemek parc. č. 97/7, přesně a určitě s vyznačením polohy části pozemku parc. č. 97/1, tak, jak ji měla odstupitelka předmětnou odstupní smlouvou převést na žalobce, když u části pozemku parc. č. 97/1, která má odpovídat předmětnému pozemku, není uvedena ani výměra. Pro popsanou nepřesnost a neurčitost je předmětná odstupní smlouva v části převodu vlastnických práv k části pozemku parc. č. 97/1 neplatná. Žalobci a) a b), kteří se domáhali určení vlastnického práva k této části pozemku, k ní nemohli nabýt vlastnictví předmětnou odstupní smlouvou. Soud prvního stupně uzavřel, že i když žalobci předmětný pozemek nepřetržitě po dobu deseti let užívali, nemohli být v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří. Vzhledem k zjištěným rozměrům části pozemku parc. č. 97/1 museli mít žalobci pochybnost, zda plocha držených pozemků odpovídá ploše v nabývacích titulech. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobci byli subjektivně přesvědčeni o tom, že jim předmětný pozemek patří. K tomu, aby byly splněny podmínky oprávněné držby, bylo a je třeba, aby byli v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, přičemž jednou z okolností je poměr plochy pozemku vlastněného a drženého. Žalobcům muselo být zřejmé, že obhospodařují pozemek o výměře podstatně vyšší, než jim přísluší z titulu jejich vlastnického práva k nemovitostem, k nimž drželi řádné nabývací tituly .

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č. j. 16 Co 355/2008-264, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. tak, že určil, že žalobci a) a b) mají ve společném jmění předmětný pozemek a že ve vztahu mezi žalobcem c) a žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).

K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. června 2013, č. j. 22 Cdo 2923/2011-375, dovolání žalovaných směřující proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem c) a žalovanými, odmítl; jinak dovolání zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že se při posuzování platnosti předmětné odstupní smlouvy zaměřil pouze na posuzování výměry převáděného pozemku, aniž by se důsledně zabýval otázkou, zda takto ve smlouvě identifikovaný pozemek i co do své výměry byl v učiněném právním úkonu vymezen určitě a srozumitelně, a zdali je tedy předmětná odstupní smlouva platným právním úkonem. Neobstojí právní závěr odvolacího soudu, že předmětná odstupní smlouva není ani v části týkající se pozemku (ve smyslu § 41 obč. zák.) částečně neplatným právním úkonem, neboť ani za využití interpretačních zásad nelze učinit závěr o určitosti vymezení předmětu převodu, pokud projev vůle účastníků této smlouvy směřoval k části . Popsaná absence právní úvahy přesto podle dovolacího soudu nepředstavovala jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť byl jako věcně správný shledán právní názor odvolacího soudu o vydržení předmětného pozemku. Odvolací soud správně dovodil, že žalobci byli po celou dobu se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že na základě předmětné odstupní smlouvy užívali pozemek dříve označený jako v k. ú. R., resp. nyní pozemky v k. ú. M. v celkové výměře 833 m 2 , resp. ve výměře 840 m 2 . Okolnost, že část pozemku nebyla seznatelným způsobem v odstupní smlouvě označena, nemohla dobrou víru žalobců zpochybnit. Odvolací soud se zabýval i poměrem vydrženého pozemku ve vztahu k výměře převáděného pozemku v předmětné smlouvě, přičemž jeho závěry jsou logické a souladné se skutkovými zjištěními. Dovolací argumentace žalovaných závěr odvolacího soudu, že žalobci a) a b) vydrželi vlastnické právo k předmětnému pozemku, nemohla zpochybnit.

K ústavní stížnosti žalovaných Ústavní soud nálezem ze dne 7. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 2841/13, shledal, že uvedenými rozsudky Nejvyššího soudu a odvolacího soudu došlo k zásahu do ústavního práva žalovaných zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (výrok I.), rozsudek Nejvyššího soudu a odvolacího soudu zrušil (výrok II.) a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl (výrok III.). Ústavní soud vytkl soudům vadu spočívající v nedostatku přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí a v opomenutých důkazech. Soudy se nezabývaly námitkami žalovaných týkajícími se posouzení nepřetržité držby v dobré víře po zákonem požadovanou dobu, a nevěnovaly se tak základním aspektům spojeným s otázkou uplatnění institutu vydržení, když odůvodnění zcela postrádá úvahu o tom, od kterého okamžiku je uvažován počátek běhu vydržecí doby, ke kterému okamžiku k vydržení došlo, zda došlo k přerušení běhu vydržecí doby a zda mohli být vedlejší účastníci v dobré víře po celou vydržecí dobu. Za situace, kdy Nejvyšší soud shledal nesprávným právní posouzení nosné myšlenku rozhodnutí odvolacího soudu týkající se platnosti kupní smlouvy, podle Ústavního soudu nelze bez dalšího dovodit, že žalobci byli v dobré víře na základě předmětné odstupní smlouvy. Poukaz Nejvyššího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10 není případný, neboť v dané věci se jednalo o skutkově jinou věc. Dobrou víru žalobců pak nelze dovodit ani z toho, že se za vlastníky sami označovali, neboť vydržení vyžaduje dobrou víru ke všem okolnostem.

Odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 15. dubna 2015, č. j. 16 Co 355/2008-472, ve znění opravného usnesení ze dne 17. dubna 2015, č. j. 16 Co 355/2008-480, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. tak, že určil, že žalobci a) a b) mají ve společném jmění předmětný pozemek, a že ve vztahu mezi žalobcem c) a žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.), ve vztahu mezi žalobci a) a b) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II.) a ve vztahu mezi žalobcem c) a žalovanými rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy všech stupňů (výrok III.). Odvolací soud vázán výše uvedeným nálezem Ústavního soudu ohledně neplatnosti předmětné odstupní smlouvy se zabýval otázkou, zda žalobci a) a b) nabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením. Titulem, od něhož je třeba zkoumat dobrou víru žalobců, je právě předmětná odstupní smlouva sepsaná ve formě notářského zápisu a registrovaná státním notářstvím dne 17. 6. 1974, a proto celá záležitost ohledně sepsání odstupní smlouvy ve formě notářského zápisu oprávněně vyvolala přesvědčení, že do svého vlastnictví nabývají nemovitosti uvedené v čl. I předmětné odstupní smlouvy ve výměře 833 m 2 . Počátek řádné držby je třeba odvozovat od registrace odstupní smlouvy, tj. od 17. 6. 1974, k vydržení vlastnického práva tak došlo uplynutím desetileté vydržecí doby, tj. 17. 6. 1984, přičemž v průběhu běhu vydržecí doby nebyla jejich víra, že jsou vlastníky předmětného pozemku, nikým zpochybněna. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobci a) a b) nabyli předmětný pozemek do společného jmění manželů vydržením.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Stran předmětné odstupní smlouvy mají za to, že je neplatná z důvodu své neurčitosti a z důvodu nemožnosti plnění, a to minimálně ve vztahu k předmětnému pozemku. V otázce neurčitosti odkazují na zrušený rozsudek Nejvyššího soudu, v otázce nemožnosti plnění poukazují na to, že právní předchůdkyně žalobců nikdy vlastníkem pozemku parc. č. 97/1, ani jeho části nebyla, a proto nemohla převést více práv, než kolik jich sama měla. Dále se žalovaní domnívají, že žalobci nemohli předmětný pozemek vydržet, a to pro naprostou neurčitost předmětné odstupní smlouvy, která nutně musí zpochybňovat dobrou víru žalobců a) a b), neboť předmětem vydržení může být pouze konkrétně určená část pozemku. Žalobci a) a b) tak museli mít jednoznačně důvodnou pochybnost, zda plocha jimi užívaných pozemků koresponduje s plochou uvedenou v předmětné odstupní smlouvě. V této souvislosti žalovaní odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04. S jejich jednotlivými námitkami se odvolací soud vůbec nevypořádal a své závěry v tomto směru též zákonem předepsaným způsobem nevyložil, v odůvodnění tak absentuje úvaha o posouzení dobré víry žalobců a) a b) ve vztahu k jednotlivým námitkám žalovaných, a to jak ve vztahu ke každé jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Žalovaní upozorňují na jednotlivé skutečnosti, na jejichž základě nemá žalobcům a) a b) svědčit dobrá víra. Vyzdvihují především stav v katastru nemovitostí, dříve v evidenci nemovitostí, dále že žalovaní byli od roku 1993 do roku 2013 jedinými poplatníky daně z nemovitostí, že žalovaní opakovaně upozorňovali žalobce na své vlastnické právo, čehož si žalobci byli vědomi, o čemž svědčí přípis žalobců žalovaným ze dne 27. 4. 1992. Žalobci fakticky obhospodařovali téměř dvojnásobek výměry pozemku parc. č. 97/7, přičemž neprokázali, na základě jaké skutečnosti se domnívali, že jim vlastnické právo k pozemku náleží. Žalobci ohlásili MNV v M. pouze výměnu starého dřevěného plotu v délce 24 m na pozemku parc. č. 97/7, přičemž v červnu 1987 provedli bez předchozího ohlášení a souhlasu žalovaných i oplocení části pozemku parc. č. 97/1, jenž původně oplocen nebyl, v délce 55,4 m, kdy tuto drobnou stavbu MNV neohlásili. Žalobce a) coby předseda stavební komise MNV v M. měl z titulu výkonu svého zaměstnání běžně přístup k evidencím nemovitostí, katastrálním mapám, geometrickým plánům a musela mu být známa vlastnická práva k předmětné nemovitosti. Vlastnictví žalovaných k pozemku parc. č. 97/1 bylo státními orgány České republiky v minulosti opakovaně potvrzováno. S ohledem na uvedené mají za to, že nelze hovořit o tom, že žalobci a) a b) užívali předmětný pozemek v dobré víře, že jim náleží. Neprokázali, že s pozemkem nakládali jako vlastníci, nýbrž ho toliko v intencích rozhodnutí ZD M. užívali. Je nepřípustné, aby vlastnické právo bylo zpochybňováno osobami nezapsanými ve veřejnoprávní pozemkové evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát a v této souvislosti poukazují na princip publicity pozemkových knih, přičemž pro vydržení nepostačuje subjektivní dobrá víra. S uvedenými skutečnostmi se však odvolací soud řádně nevypořádal. Poukaz odvolacího soudu na registraci smlouvy státním notářstvím je pak v rozporu se zásadou důvěry ve správnost záznamů vedených v evidenci nemovitostí. V neposlední řadě žalovaní poukazují na ústavně konformní výklad § 134 odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, kdy do vydržecí doby nelze započítat oprávněnou držbu vykonávanou fyzickými osobami u věcí v soukromém vlastnictví včetně pozemků, věcí z majetku v socialistickém vlastnictví a věcí, k nimž měla socialistická organizace právo užívání, a zdůrazňují, že se po období od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991 u nich vydržecí doba přerušuje. Pole listinných důkazů je přitom zřejmé, že pozemek parc č. 97/1 byl minimálně od 17. 8. 1972 v užívání socialistické organizace. S ohledem na uvedené vydržecí lhůta nemohla uplynout. Proto navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V doplnění dovolání žalovaní poukazují na skutečnost, že předmětný pozemek se stal předmětem sporu až v průběhu soudního řízení před Krajským soudem v Brně, kdy do doby jeho vzniku se vždy jednalo o blíže neurčenou část pozemku parc. č. 97/1, jak byla vymezena v předmětné odstupní smlouvě mezi žalobci a původní majitelkou M. P. V tomto kontextu je třeba interpretovat i písemný přípis žalobců ze dne 27. 4. 1992, z něhož vyplývá, že žalobci měli jednoznačnou vědomost o tom, že vlastníky pozemku parc. č. 97/1 jako celku jsou žalovaní. Jestliže odvolací soud nesprávně konstatuje, že se vyjádření týká jiného pozemku, pak je třeba zdůraznit, že předmětný pozemek v roce 1992 vůbec neexistoval. Znovu zdůrazňují, že žalobci, ani jejich právní předchůdkyně nebyli zapsáni v pozemkové evidenci. Odvolací soud rovněž nezohlednil skutečnost, že žalobci se doposud jako vlastníci pozemku nechovají, neboť naplatí daň. Minimálně za období po zákonné koncentraci řízení se jedná o novou skutečnost, která nemohla být tvrzena a navrhována k důkazu před soudem prvního stupně, a proto odvolací soud měl v tomto ohledu připustit doplnění dokazování. Závěrem žalovaným není zřejmé, proč by mělo být upřednostněno rozhodnutí státního notářství svědčící ve prospěch žalobců před rozhodnutím státního notářství svědčícího žalovaným.

Žalobci považují dovolání za nepřípustné proto, že žalovaní řádně nevymezili otázku přípustnosti dovolání, rovněž není ve věci dán dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Již z tohoto důvodu by mělo být dovolání odmítnuto. Dovolání je navíc většinou nepřípustnou a nedůvodnou polemikou se skutkovými zjištěními odvolacího soudu v odvolacím řízení. Napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení věci, že žalobci na základě předmětné odstupní smlouvy registrované státním notářstvím nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. Uvedený právní závěr je přitom v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10, na čemž ničeho nezměnil ani nález Ústavního soudu v této věci. Správným je právní názor odvolacího soudu, že žalobci dne 17. 6. 1984 vydrželi vlastnické právo k předmětnému pozemku. Námitky žalovaných rozporujících jejich dobrou víru jsou jen polemikou ohledně skutkových zjištění. S ohledem na uvedené navrhují, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož k nabytí vlastnického práva žalobců vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

I když žalovaní explicitně nevymezili otázku přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., z obsahu dovolání se podávají konkrétní právní otázky, jimiž dovolatelé zpochybňují rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že žalovaní pozbyli své vlastnické právo vydržením ze strany žalobců, přičemž dovolací argumentaci zakládají na rozporu závěru odvolacího soudu v otázce dobré víry s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu. Dále odvolacímu soudu vytýkají, že připustil vydržení vlastnického práva k pozemku před 1. lednem 1992.

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že s ohledem na absenci právní úpravy vydržení v občanském zákoníku ve znění účinném před novelou č. 131/1982 Sb. (tj. do 31. března 1983) nebylo možné vlastnické právo k nemovitostem vydržet. Po 1. dubnu 1983 bylo sice vydržení v právní úpravě obsaženo (srovnej § 135a obč. zák., ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), ale pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. ledna 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z toho, že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv. osobního vlastnictví (§ 127 obč. zák., ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), jakož i z toho, že oprávněný držitel pozemku, který splnil v této době podmínky vydržení, měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle § 135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1204/2007 (uveřejněný pod č. C 5049 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck dále jen Soubor )]. K vydržení vlastnického práva k pozemku fyzickými osobami mohlo dojít až od 1. ledna 1992 (srovnej § 134 obč. zák.). Z textu zákona přitom vyplývá, že vlastnické právo k pozemku nabude vydržením osoba, která kdykoliv po 1. lednu 1992 splní podmínky, stanovené § 134 obč. zák., přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před 1. lednem 1992 [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1999 sp. zn. 22 Cdo 1193/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 6, str. 331)].

V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci se chopili oprávněné držby předmětného pozemku dne 17. 6. 1974, a proto desetiletá vydržecí doba uplynula 17. 6. 1984. V průběhu vydržecí doby přitom žalobci neměli být zpochybněni na oprávněnosti své držby , a proto dne 17. 6. 1984 nabyli předmětný pozemek do jejich společného jmění manželů na základě vydržení. S ohledem na uvedené se odvolací soud nezabýval skutečnostmi, které měly nastat po tomto datu.

Při aplikaci judikatorních závěrů na posuzovaný případ je zcela zjevné, že žalobci mohli nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě vydržení nejdříve 1. ledna 1992, a proto závěry odvolacího soudu o tom, že žalobci vydrželi vlastnické právo k předmětnému pozemku ke dni 17. 6. 1984, nemohou obstát. Již z tohoto důvodu je přitom třeba rozhodnutí odvolacího soudu zrušit, neboť odvolací soud se nezabýval skutečnostmi nastalými po 17. 6. 1984, které by mohly zpochybnit dobrou víru žalobců, přičemž účelem dovolacího přezkumu není náprava nedostatku skutkových zjištění, jichž se dopustil odvolací soud. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl uplatněn právem.

Rozhodnutí odvolacího soudu se jeví předčasným i v posouzení titulu, od něhož žalobci odvozovali svou dobrou víru, že jsou vlastníky předmětného pozemku.

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru), uvedl, že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří .

Dobrá víra je psychický stav držitele dobrověrný držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].

V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem okolnostem , a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona).

Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není tedy rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví, svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K zániku dobré víry není tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a pokud ji podá, není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010 (uveřejněný pod č. C 13 016 v Souboru)].

Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )].

V usnesení ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), Ústavní soud uvedl, že pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě neurčité smlouvy, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci. Je tomu tak proto, že právní úkon musí být určitý (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku); pokud smlouva tomuto požadavku nevyhoví, musejí účastníci předpokládat, že nevyvolá zamýšlené právní důsledky, neboť jestliže je písemná smlouva o převodu nemovitostí objektivně neurčitá, je neplatná podle § 37 občanského zákoníku i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu. Držba, které se nabyvatel na základě takové smlouvy ujme, není oprávněná a nemůže vést k vydržení věci, a to ani v případě, že držitel je přesvědčen, že věc mu patří . S těmito právními závěry se posléze ztotožnil i dovolací soud [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 1347/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 5372/2014 (všechny dostupné na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud pak v rozsudku ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 4742/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ), dospěl k obdobným závěrům u absolutní neplatnosti smlouvy pro její nesrozumitelnost.

V posuzovaném případě odvolací soud, vázán názorem Ústavního soudu ohledně neplatnosti předmětné odstupní smlouvy, se zabýval vydržením vlastnického práva k předmětnému pozemku žalobci, přičemž titulem, od něhož žalobci dovozovali svou dobrou víru, spatřoval v předmětné odstupní smlouvě sepsané ve formě notářského zápisu a registrované státním notářstvím dne 17. 6. 1974, která měla v žalobcích vyvolat přesvědčení, že nabývají i předmětný pozemek.

Tyto závěry však z následujících důvodů neobstojí.

V první řadě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud se měl řádně zabývat otázkou platnosti předmětné odstupní smlouvy, která je žalovanými rozporována jako absolutně neplatná z důvodu neurčitosti a z důvodu nemožnosti plnění. Odvolací soud se však touto otázkou podrobně nezabýval, toliko odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 2841/13, z něhož snad mělo vyplynout, že předmětná odstupní smlouva je absolutně neplatná. Z uvedeného nálezu Ústavního soudu však takový závěr učinit nelze, neboť Ústavní soud se platností předmětné odstupní smlouvy nezabýval, touto otázkou se zabýval toliko dovolací soud ve výše uvedeném zrušeném rozhodnutí. Jelikož toto rozhodnutí bylo zrušeno, otázka platnosti předmětné odstupní smlouvy doposud nebyla řádně vyřešena a pokud tedy odvolací soud považoval odstupní smlouvu za absolutně neplatnou, měl se s ní ve svém rozhodnutí vypořádat. Posouzení neplatnosti smlouvy, rozsahu neplatnosti a důvodu neplatnosti přitom hraje významnou roli i pro posouzení otázky vydržení vlastnického práva, neboť z výše uvedeného usnesení ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, jehož závěry posléze převzal i Nejvyšší soud, zřetelně vyplývá, že titulem, od něhož lze opírat dobrou víru se zřetelem ke všem okolnostem, nemůže být smlouva absolutně neplatná z důvodu své neurčitosti.

Pokud by tedy žalobci svou dobrou víru opírali toliko o skutečnost, že se chopili držby předmětného pozemku na základě smluvního ustanovení, které bylo shledáno jako absolutně neplatné z důvodu neurčitosti, nebylo by možné dovodit, že jejich dobrá víra je dána se zřetelem ke všem okolnostem.

Na uvedeném ničeho nemění ani závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. I. ÚS 2576/10, neboť jak upozornil Ústavní soud v nálezu ze dne 7. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 2841/13, bodě 29, který je jak pro dovolací soud, tak i pro odvolací soud v této věci závazný, poukaz Nejvyššího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10 není případný. V této věci Ústavní soud dovodil, že byť byli právní předchůdci stěžovatelů zapsáni v evidenci nemovitostí jako vlastníci předmětných nemovitostí na základě smlouvy, v níž předmětné pozemky uvedeny nebyly, státní orgán, který osvědčil vlastnictví, v nich vyvolal dobrou víru ve správnost této skutečnosti, a tedy došlo k vydržení sporných pozemků. V řízení přitom bylo prokázáno, že v úmyslu smluvních stran bylo učinit předmětem kupní smlouvy i sporné pozemky . Dané rozhodnutí tedy vycházelo z jiných skutkových okolností.

S ohledem na uvedené je proto možné uzavřít, že by závěry odvolacího soudu za současné situace nemohly obstát ani v otázce posouzení dobré víry.

V další fázi řízení se bude odvolací soud v první řadě znovu zabývat otázkou platnosti předmětné odstupní smlouvy a jejích jednotlivých ustanovení, přičemž přesně specifikuje i případný důvod této neplatnosti, ze které zřejmě vychází, zabýval-li se otázkou vydržení vlastnického práva žalobci. V případě, že odvolací soud shledá, že žalobci nemohli na základě předmětné odstupní smlouvy nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku, bude se dále zabývat otázkou vydržení vlastnického práva žalobci, přičemž přesně uvede, od jakého titulu žalovaní odvozovali svou dobrou víru, tedy zda na základě ustanovení ve smlouvě či na základě jiné skutečnosti, přitom odvolací soud zohlední výše uvedenou judikaturu, jakož i závazný právní názor Ústavního soudu. Shledá-li odvolací soud, že žalobcům svědčí titul, od něhož mohou opírat dobrou víru se zřetelem ke všem okolnostem, bude se zabývat, zdali byli žalobci po dobu vydržecí doby zpochybněni ve své držbě, přičemž zohlední, že u fyzických osob mohlo dojít k nabytí vlastnického práva vydržením až od 1. ledna 1992. Současně se také vypořádá s námitkami, které žalovaní rozsáhle uplatnili v rámci dovolání a prostřednictvím kterých rozporují splnění zákonných podmínek pro vydržení vlastnického práva tak, aby rozhodnutí odvolacího soudu obstálo z hlediska náležitostí vyplývajících z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.

Námitkami uvedenými v doplnění dovolání se Nejvyšší soud ve shodě s § 241b odst. 3 a § 242 odst. 4 o. s. ř. nezabýval, neboť je dovolatelé uplatnili až po uplynutí lhůty k podání dovolání. Nadto v rozporu s § 241a odst. 1 o. s. ř. směřují do zjištěného skutkového stavu.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku I. v části, v níž bylo rozhodnuto o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku a proti níž žalovaní ve svém dovolání materiálně brojili, jakož i v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanými, a věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. prosince 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu