22 Cdo 3619/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 39 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013




22 Cdo 3619/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně D. K. , zastoupené Mgr. Martinem Zobačem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 1, proti žalovanému J. Ch. , zastoupenému JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, V Lískách 1065/31, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 37/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 11. prosince 2014, č. j. 54 Co 856/2013-211, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 11. prosince 2014, č. j. 54 Co 856/2013-211, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 15. května 2013, č. j. 11 C 37/2010-167, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 100/2, jehož součástí je dům bez č. p./č. e., v katastrálním území a obci K. a přikázal uvedenou nemovitost do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 100 000 Kč (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný se stal vlastníkem předmětné nemovitosti na základě darovací smlouvy z 3. 6. 1991. Ještě před uzavřením manželství se žalobkyní (8. 8. 2008) s ní uzavřel 16. 5. 2007 kupní smlouvu sepsanou notářským zápisem, kterou na žalobkyni svou družku - převedl ideální 1/2 výše uvedené nemovitosti za kupní cenu 100 000 Kč, kterou měla podle smlouvy zaplatit nejpozději do 31. 7. 2007. Manželství bylo rozvedeno ke dni 7. 10. 2009.

V řízení bylo prokázáno, že žalovaný v době trvání manželství po žalobkyni zaplacení kupní ceny nepožadoval a k zaplacení ji vyzval až po rozvodu manželství dopisem z 23. 11. 2009 se stanovením dodatečné lhůty k zaplacení do 10. 12. 2009. Žalobkyně kupní cenu nezaplatila a žalovaný od kupní smlouvy odstoupil (a podal u okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou žalobu na určení vlastnictví, vedenou pod sp. zn. 8 C 90/2010 řízení je přerušeno do skončení tohoto řízení ) ; přesto vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v předchozím usnesení ze dne 16. ledna 2012, č. j. 54 Co 774/2011-77, že odstoupení od smlouvy je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, považoval žalobkyni za spoluvlastnici. V souladu s návrhem žalobkyně zrušil spoluvlastnictví účastníků k předmětné nemovitosti a přikázal ji do výlučného vlastnictví žalovaného s tím, že mu uložil zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 100 000 Kč. Tuto výši považoval vzhledem k okolnostem případu za přiměřenou, i když obecná cena ideální poloviny uvedené nemovitosti činila 1 000 000 Kč. Rozhodnutí ohledně snížení výše vypořádacího podílu zdůvodnil tím, že výkon práva na náhradu za vypořádaný spoluvlastnický podíl nemůže být v rozporu s dobrými mravy [§ 3 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ( obč. zák. )]. Důvody pro takové rozhodnutí spatřoval v tom, že stavbu rodinného domu zahájili rodiče žalovaného, nemovitost od nich získal darem, rekonstrukci převážně financoval ze svých prostředků z úvěrů, které sám splácel a dosud splácí, na rekonstrukci (původně se jednalo o stodolu) se podíleli významnou měrou jeho rodiče, v menší míře byly na rekonstrukci použity prostředky ze společného jmění manželů, případně prostředky získané od matky žalobkyně; žalovaný převedl podíl na nemovitosti na žalobkyni v přesvědčení o společném soužití, po žalobkyni po dobu trvání manželství zaplacení kupní ceny nepožadoval, žalobkyně po sedmi měsících manželství opustila společnou domácnost, o dům se nestarala a nemá o něj zájem. Žalobkyně ani nezaplatila kupní cenu 100 000 Kč za podíl získaný na nemovitosti, i když se jednalo o cenu nepřiměřeně nízkou vzhledem hodnotě celé nemovitosti.

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě, jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 11. prosince 2014, č. j. 54 Co 856/2013-211, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a II. tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti a nařídil prodej této věci ve veřejné dražbě, jejíž výtěžek bude rozdělen mezi žalobkyni a žalovaného v poměru 1 : 1. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud posoudil věc již podle nové právní úpravy v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. ( o. z. ), která podle jeho názoru nedoznala oproti dosavadní úpravě zásadních změn.

Odvolací soud setrval na závěru, který učinil v předchozím rozhodnutí a z nějž soud prvního stupně vycházel, že odstoupení žalovaného od kupní smlouvy, kterou předtím na žalobkyni převedl spoluvlastnický podíl, je podle § 39 obč. zák. neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy. Pro toto posouzení nepovažoval za podstatné okolnosti ukončení společného soužití účastníků, nýbrž pouze okolnosti samotného uzavření kupní smlouvy a následné chování žalovaného ve vztahu k zaplacení kupní ceny. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že jeho chování nemůže být posuzováno jako v rozporu s dobrými mravy, protože žalovaný neuvedl žádné nové skutečnosti, které by mohly vést ke změně náhledu.

Konstatoval, že soud prvního stupně správně rozhodl o zrušení spoluvlastnictví účastníků. Ohledně způsobu vypořádání spoluvlastnictví vyšel ze zjištění, že rozdělení nemovitosti není dobře možné. Další v úvahu přicházející způsob vypořádání přikázáním věci za přiměřenou náhradu žalovanému, který považoval za vhodný soud prvního stupně, odvolací soud přezkoumal a dovodil, že pokud by spoluvlastník byl zbaven svého spoluvlastnického podílu bez uložení povinnosti spoluvlastníku, který podíl získal, poskytnout mu přiměřenou náhradu, jednalo by se v podstatě o vyvlastnění bez náhrady, což je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Proto nemůže být nárok na poskytnutí přiměřené náhrady nikdy v rozporu s dobrými mravy, jak uvedl soud prvního stupně. Pokud byla obecná cena nemovitosti stanovena ve výši 2 000 000 Kč, pak přiměřená náhrada za spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny činí 1 000 000 Kč. Po zjištění, že žalovaný nedisponuje potřebnými prostředky na vyplacení spoluvlastnického podílu žalobkyni, je zatížen dluhy a není ani ochoten spoluvlastnický podíl žalobkyni zaplatit a žalobkyně dala najevo, že o přikázání věci do svého vlastnictví nemá zájem, soud uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro přikázání věci do výlučného vlastnictví žádnému z účastníků. Za jediný možný způsob vypořádání spoluvlastnictví v daném případě považoval prodej nemovitosti ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky rovným dílem.

Pokud žalovaný 26. 5. 2014 v rámci odvolacího řízení uplatnil žalobu na vypořádání v širším slova smyslu, považoval odvolací soud tento návrh za nepřípustné uplatnění nového nároku v odvolacím řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nestandardní, odchylující se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť soud zcela přehlíží, že od kupní smlouvy odstoupil a dne 22. 3. 2010 podal žalobu na určení vlastnictví. O jeho žalobě na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, kterou podal dříve, než žalobkyně podala žalobu na zrušení spoluvlastnictví, soud dosud nerozhodl a řízení přerušil. Soudy obou stupňů se otázkou odstoupení od kupní smlouvy nezabývaly a platnost smlouvy zůstala neobjasněná. Rovněž nehodnotily důkaz spisem sp. zn. 8 C 90/2010. Pokud i přes uvedené skutečnosti soudy dospěly k závěru, že podílové spoluvlastnictví trvá, měl soud prvního stupně vyzvat žalovaného v rámci poučovací povinnosti podle § 5 a § 43 o. s. ř. k jednoznačnému upřesnění jeho procesního stanoviska k tvrzeným investicím do nemovitosti, zda se domáhá zaplacení příslušné částky po žalobkyni a k její specifikaci. Tím, že odvolací soud k pochybení soudu prvního stupně v uvedeném směru nepřihlédl a žalovaného příslušným procesním postupem nepoučil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť žalobkyni přiznává více práv, než jí náleží. Podle rozhodnutí odvolacího soudu by nabyla majetek poměrně vysoké hodnoty, na jehož pořízení a údržbě se nepodílela. Je třeba přihlédnout též ke skutečnosti, že úvěry a půjčky na pořízení nemovitosti hradí žalovaný sám a žalobkyně se na jejich splácení nikdy nepodílela. V důsledku dražby by žalovaný pozbyl veškerý majetek, který bude ještě řadu let splácet. Je ženatý, v domě bydlí s manželkou a čtyřměsíčním dítětem a jeho rodina nemá jinou možnost bydlení.

Žalovaný též namítá, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.

Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu buď zamítne, nebo rozhodnutí odvolacího soudu zruší a věc mu vrátí dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření uvádí, že námitky žalovaného v dovolání nejsou důvodné. Přerušení řízení ve věci určení vlastnictví k předmětné nemovitosti nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí v této věci. Dále poukazuje na skutečnost, že odvolací soud splnil svou poučovací povinnost ve vztahu k investicím žalovaného do nemovitostí a že to byl právě žalovaný, kdo uvedl, že nehodlá v tomto řízení uplatňovat náhradu těchto investic. Odvolací řízení nebylo zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

V první řadě dovolací soud konstatuje, že dovolání je na samé hranici projednatelnosti, pokud jde o náležitosti na něj zákonem kladené (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013) a přehlíží úpravu dovolání platnou v době jeho podání (uplatňuje např. nepřípustný dovolací důvod, že skutkové zjištění, ze kterého soud vyšel, nemá oporu v provedeném dokazování). Lze však akceptovat dovolací výtku, že při posuzování otázky platnosti odstoupení od smlouvy odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu; tato skutečnost zakládá i přípustnost dovolání.

Protože ohledně odstoupení od smlouvy jde o posouzení vzniku práv a povinností před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud věc podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. viz k tomu (§ 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. dále jen o. z. ).

Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.). Dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění (§ 517 odst. 1 obč. zák.).

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2 odst. 3 o. z.) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2084). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2 odst. 3 o. z.) o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5309) ; z tohoto rozhodnutí vyplývá, že to platí i pro posuzování rozporu právního jednání (úkonu) s dobrými mravy.

Úvaha odvolacího soudu o tom, že odstoupení od smlouvy je v daném případě neplatné pro v rozpor s dobrými mravy, je vzhledem ke skutkovým okolnostem popsaným v rozsudcích, o které se tato úvaha opírá, zjevně nepřiměřená.

Odvolací soud v usnesení ze dne 16. ledna 2012, č. j. 54 Co 774/2011-77, ze kterého pak vycházel i soud prvního stupně, spatřoval rozpor právního úkonu, jímž žalovaný odstoupil od kupní smlouvy, kterou převedl na žalobkyni ideální 1/2 nemovitosti, s dobrými mravy v tom, že žalobce zprvu neměl v úmyslu tuto částku požadovat, a ani tak neučinil až do uplynutí dvou let od její splatnosti; potom zaplacení žádal v návaznosti na ukončení jejich soužití. Převod podílu na žalobkyni inicioval žalovaný, jeho účelem bylo společné soužití v domě a žalobkyně též do rekonstrukce vnesla vlastní prostředky, byť v míře menší, než žalovaný.

Otázku, zda odstoupení od smlouvy je v rozporu s dobrými mravy, řešil odvolací soud zjevně nepřiměřeně; kladl důraz na skutečnosti, které snad mohly svědčit ve prospěch žalobkyně, zcela však opomenul skutečnosti svědčící ve prospěch žalovaného.

Podle názoru dovolacího soudu je třeba vyjít z toho, že účastníci se rozhodli v obligatorně písemném právním jednání projevit vůli převést podíl na žalovanou za úplatu; žalovanému tak vznikl nárok na plnění zaplacení kupní ceny, a tento nárok nijak nezanikl. To, že dům měl sloužit ke společnému bydlení, nemůže zastínit tu skutečnost, že žalobkyně takto nabyla vyšší majetkovou hodnotu, a to za podstatně nižší než obecnou cenu. Investice, které do domu vložila, též mohla po zániku manželství uplatnit. Že to byl žalovaný, který převod inicioval, je z hlediska dobrých mravů nevýznamné.

Proti závěru, že jednání žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy, naopak svědčí, že žalobkyně měla možnost po výzvě kupní cenu doplatit, a získat tak majetek mnohonásobně větší hodnoty; přesto tak neučinila. Skutečnost, že žalovaný se až po čase rozhodl kupní cenu požadovat, nelze hodnotit odděleně od důvodu, proč tak učinil; bylo to (což ostatně konstatoval i odvolací soud) ukončení soužití účastníků. V návrhu na rozvod manželství žalovaný (v řízení o rozvod byl žalobcem) uvedl, že žalovaná v únoru 2009 (tedy několik měsíců po uzavření manželství a nepříliš dlouho po převodu podílu) odešla ze společné domácnosti; tvrdí, že to bylo proto, že navázala známost s jiným mužem. Za této situace (pokud tedy v dalším řízení nebude skutkový stav zjištěn zcela jinak) dovolací soud nevidí důvod pro to, aby jednání žalovaného, který se rozhodl zaplacení kupní ceny požadovat a posléze od kupní smlouvy odstoupit, bylo v rozporu s dobrými mravy; pokud jde o dobré mravy v dané věci, přiklání se spíše k hodnocení provedenému soudem prvního stupně.

Pokud by účastníci spoluvlastníky i navzdory odstoupení od smlouvy byli, pak by vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem nebyl zcela nepřiměřený postup soudu prvního stupně, který přiznal s ohledem na dobré mravy žalované nižší vypořádací podíl, než jaký by jí podle poměru podílů příslušel. Judikatura, vylučující takový postup (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006, ze dne 25. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 2375/2008, ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004), se týkala úpravy v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. a vycházela i z úvahy, že na konstitutivní rozhodnutí nelze aplikovat § 3 odst. 1, resp. § 39 obč. zák. Výjimečně však bylo tuto zásadu možno prolomit i před 1. 1. 2014 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013).

Odvolací soud rozhodoval za jiného právního stavu, než jaký tu byl před 1. 1. 2014; po 1. 1. 2014 je třeba aplikovat i § 2 odst. 3 o. z., který zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet při použití právního předpisu , tedy i při vydání konstitutivního rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014). Nelze tedy vyloučit, aby výjimečně byly podle skutkových okolností vypořádací podíly účastníků modifikovány, jak to učinil např. v této věci soud prvního stupně.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu