22 Cdo 361/2007
Datum rozhodnutí: 25.03.2008
Dotčené předpisy: § 134 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 361/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce m. P., zastoupeného advokátem proti žalované A. B., zastoupené advokátem o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 92/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2006, č. j. 56 Co 15/2006-187, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedené nemovitosti se všemi součástmi a příslušenstvím. Jako její vlastnice je v příslušném katastru nemovitostí zapsána žalovaná.

Okresní soud v Novém Jičíně ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 5. října 2005, č. j. 14 C 92/2001-145, určil, že žalobce m. P. je vlastníkem budovy objektu občanské vybavenosti spolu se všemi součástmi a příslušenstvím na pozemku parc. č. st. 125 v k. ú. . zapsané na LV č. 240, vedeném K. ú. p. M. k., k. p. N. J. . Dále rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že právní předchůdce žalobce, československý stát - Místní národní výbor v H., dokončil v roce 1971 stavbu budovy zahrnující restauraci a přístavbu sálu s jevištěm se záměrem vlastnictví restaurace převést na s. d. J. v N. J. a sál ponechat k užívání občanům . Hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví národního majetku k restauraci, kterou uzavřel jmenovaný národní výbor s uvedeným družstvem 24. 10. 1971, posoudil jako absolutně neplatný právní úkon, neboť předmět převodu byl ve smlouvě uveden neurčitě a nesrozumitelně ( restaurace A typ v H. stav. plocha čís. 125 v k. ú. H. ), důvod převodu byl právně nepřípustný a hospodářskou smlouvu neschválil nadřízený orgán převodce. Vzhledem k tomu, že uvedené družstvo prodalo kupní smlouvou uzavřenou 10. 11. 1992 budovu na stavební ploše č. 125 manželům S. a ti ji poté prodali kupní smlouvou uzavřenou 20. 11. 1995 žalované, řešil otázku vydržení vlastnického práva jak uvedeným družstvem, tak dalšími uživateli nemovitosti. Uzavřel, že od počátku, to je od 24. 10. 1971, nikdo z uživatelů nebyl v dobré víře, že mu celá nemovitost, to je restaurace včetně sálu, patří. Dobrou víru nelze dovozovat pouze k části objektu, to je k restauraci, neboť dobrá víra musí pojmout celou věc, tedy včetně její součásti, kterou je přístavba sálu. D. J. v domě provozovalo od října 1971 do listopadu 1992 restauraci, se sálem nijak nenakládalo, neužívalo jej a nepřenechávalo k užívání třetím osobám. Obdobně s nemovitostí nakládali další uživatelé.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. srpna 2006, č. j. 56 Co 15/2006-187, rozhodl , že v rozsahu žaloby na určení, že žalobce M. P. je vlastníkem všech součástí a příslušenství na pozemku parc. č. 125 v k. ú. H., se rozsudek okresního soudu v odstavci I. výroku v tomto rozsahu ruší a řízení se ve stejném rozsahu zastavuje , a jinak se rozsudek okresního soudu v odstavci I. potvrzuje . Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že žalobce v průběhu odvolacího řízení vzal žalobu zpět v tom rozsahu, v jakém se domáhal určení svého vlastnického práva ke všem součástem a k příslušenství na parcele č. 125. Zdůraznil, že hlavní věc je v daném případě budova jako celek, a nikoliv jen její část označovaná účastníky jako pohostinství či restaurace. Pouze tato nemovitost (nikoliv jen její část) se mohla stát předmětem právních vztahů. To koresponduje s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 770/98, podle něhož součást věci se věcí samostatnou stává faktickým oddělením od věci hlavní, nikoliv pouhým projevem vůle vlastníka vyjádřeným např. uzavřením kupní smlouvy týkající se jen součásti . Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 občanského soudního řádu ( OSŘ ). Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předmětná restaurace a sál tvoří jedinou budovu. Z vůle pořizovatele těchto objektů, která je zřejmá z projektové dokumentace, totiž plyne, že jde o stavbu restaurace; sál je její přístavbou, což je zřejmé z technického propojení. Restaurace, která je specifikována číslem popisným 95, je věc hlavní a sál je ve smyslu § 120 odst. 1 ObčZ její součástí, neboť není způsobilý samostatné právní existence a sdílí osud věci hlavní. Dovolatelka dále tvrdí, že vlastnické právo k restauraci včetně sálu vydržela, neboť ji ona i její právní předchůdci užívali nepřetržitě 30 let v dobré víře, že jsou jejími vlastníky. Odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení, když existenci dobré víry posoudil pouze k části nemovitosti k budově restaurace, nikoliv jako k věci hlavní, jak by měla být restaurace posuzována a tím vyloučil možnost vydržení vlastnického práva žalované ke stavbě restaurace včetně její přístavby sálu. Navíc vyšel ze skutkového zjištění, nemajícího podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když uzavřel, že hlavní věcí je budova jako celek, aniž by se fyzicky či z projektové dokumentace anebo prostřednictvím znalce s předmětnou stavbou včetně její přístavby seznámil. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání polemizuje s námitkami žalované uplatněnými v dovolání, v podrobnostech odkazuje na závěry odvolacího soudu s nimiž se ztotožňuje a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty (§ 118 odst. 1 ObčZ). Součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (§ 120 odst. 1 ObčZ)

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 ObčZ, věta první). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 ObčZ).

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1130, se uvádí: Dokud není stavba reálně rozdělena, lze platně učinit předmětem převodu buď celou věc, nebo její ideální díl. Pokud má být např. převedena reálná část stavby, musí jít o takovou její část, která má již právně povahu samostatné věci. Reálné rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci. Přitom k reálnému rozdělení stavby na dvě nebo více samostatných věcí nestačí rozdělení stavební parcely geometrickým oddělovacím plánem (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 12. 1985, sp. zn. 3 Cz 43/85, publikovaný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, 1987, č. 1) .

Soudy v projednávané věci učinily zjištění, že spornou budovu, zahrnující restauraci a sál, vybudoval československý stát MNV v H., který k ní též nabyl vlastnické právo. K rozdělení budovy ve smyslu uvedeném shora nedošlo a tedy věcí stavbou ve smyslu občanského práva je celý objekt občanské vybavenosti, zahrnující sál a restauraci, a tudíž se nejedná o dva samostatné předměty právních vztahů (z toho ostatně vychází i dovolání, byť obsahuje i vnitřně rozporná tvrzení, že nejde o jedinou budovu na straně jedné a že jde o věc a její součást na straně druhé). Poté hospodářskou smlouvou ze dne 20. 10. 1971 převedl budovu na J., LSD N. J.; tuto smlouvu soudy shledaly neplatnou a neúčinnou a tento závěr dovolání nenapadá. J., s. d. v N. J., pak kupní smlouvou převedla dne 10. listopadu 1992 tuto budovu na manžele S.; ze smlouvy se nepodávalo, že by jejím předmětem měl být jen převod restaurace. Vzhledem k závěru o neplatnosti hospodářské smlouvy, kterou mělo vlastnické právo přejít v roce 1971 na uvedené družstvo, šlo o nabytí od nevlastníka a manželé S. se tak nemohli stát vlastníky celé budovy a vzhledem k tomu, že restaurace a sál tvoří jedinou budovu, nestali se objektivně ani vlastníky restaurace. Podle výslovného prohlášení D. S. manželé S. věděli, že jim sál nepatří. Žalovaná pak uzavřela ohledně sporné budovy kupní smlouvu s manžely S. dne 20. listopadu 1995; i v tomto případě šlo o nabytí od nevlastníka.

Dovolatelka opírá své vlastnické právo o vydržení a tvrdí, že ona i její právní předchůdci drželi budovu po zákonem stanovenou vydržecí dobu se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře jako vlastníci. Tento názor však neobstojí. Předmětem vydržení může být jen celá věc, která je předmětem právních vztahů. Podmínkou pro vydržení věci je, aby držitel měl v oprávněné držbě celou věc; pokud je věc nebo její části předmětem držby více osob a nejde o držbu spoluvlastnického práva anebo jiného než vlastnického práva, nemohou být držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim celá věc náleží, a být tak oprávněnými držiteli. Podle zjištění učiněných v nalézacím řízení však ani žalovaná, ani její právní předchůdci sál nikdy nedrželi. Podstatné též je, že její předchůdci věděli, že sál jim nepatří, a domnívali se, že vlastnictví sálu a restaurace náleží rozdílným osobám. Právní předchůdci žalované tak nenaplnili žádný z předpokladů držby, a to ani faktické ovládání celé věci (corporalis possessio) ani držební vůli (tzv. animus possidendi); žalovaná, která sama nesplňuje minimálně podmínku uplynutí lhůty nezbytné pro vydržení vlastnického práva, si tak nemůže započítat do této lhůty dobu držby svých předchůdců.

Úvahy o tom, zda sál tvoří část (přístavbu) budovy restaurace by mohly mít význam, pokud by bylo prokázáno, že některý z právních předchůdců žalované platně nabyl vlastnické právo k budově restaurace, ke které by byla později připojena přístavba sálu; pak by bylo nutno zvažovat, zda se přístavba stala součástí původní budovy. Pokud by tomu tak bylo, nabyl by vlastník původní budovy vlastnické právo i k přírůstku přístavbě. Soudy však neučinily závěr, že budova restaurace byla zhotovena dříve než sál a po zhotovení platně převedena na některého z předchůdců žalované. Za této situace pozbývají úvahy možném přírůstku význam.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 OSŘ tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá neúspěšnosti žalované v dovolacím řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ), zatímco žalobce má právo na jejich náhradu; představují odměnu advokátovi za zastoupení žalobce, v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání, a činí podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. 10 000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. ve výši 300,- Kč, celkem částku 10 300,- Kč, zvýšenou o daň z přidané hodnoty ve výši 19% ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ, která činí 1 957,- Kč. Náklady dovolacího řízení tedy činí celkem 12 257, Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 25. března 2008

JUDr. Jiří S p á č i l , CSc. v. r.

předseda senátu