22 Cdo 3606/2013
Datum rozhodnutí: 08.09.2015
Dotčené předpisy: § 151p odst. 3 obč. zák.




22 Cdo 3606/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E. S. , zastoupené Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti žalované V. H. , zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 4, Michelská 699/81, o návrhu na omezení věcného břemene práva chůze, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 33/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2013, č. j. 7 Co 228/2013-356, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2013, č. j. 7 Co 228/2013-356, se v části, ve které byl rozsudek Okresního soudu v Prachaticích změněn ve výroku I. a II., v části, ve které byl rozsudek Okresního soudu v Prachaticích potvrzen ve výroku III. a dále ve výroku, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění :

Okresní soud v Prachaticích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 6 C 33/2010-231, rozhodl tak, že omezil věcné břemeno práva chůze váznoucí na pozemku ve vlastnictví žalobkyně parc. č. st. č. 11/2, zastavěná plocha nádvoří, způsob využití zbořeniště o výměře 86 m 2 , zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice, na listu vlastnictví č. 153 pro k. ú. P., obec V., zřízené v prospěch pozemku ve vlastnictví žalované parc. č. st. 11/4, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 135 m 2 , zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice na listu vlastnictví č. 169 pro k. ú. P., obec V., a to z celé výměry stavební parcely č. 11/2 na její část, vyznačenou na geometrickém plánu GK Plavec Michalec, geodetická kancelář s. r. o., Budovcova 2530, Písek, číslo plánu 118-55/2012 ze dne 27. dubna 2012 (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované za omezení věcného břemene práva chůze částku 15 000 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl vzájemný návrh žalované na určení, že se potvrzuje rozsah věcného břemene chůze po celém pozemku parc. č. 11/2 v k. ú. P., obci V., ve znění právoplatné, nezpochybnitelné a nedotknutelné vkladové listiny smlouvy trhové ze dne 13. prosince 1901, uzavřené mezi vlastníkem domu č. p. 47 a pozemku parc. č. st. 11/2 a vlastníky domu č. p. 62 a pozemku parc. č. st. 11/4 (výrok III.), zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované na určení, že se potvrzuje rozsah věcného břemene jízdy po celém pozemku parc. č. st. 11/2 v k. ú. P., obci V., ve znění právoplatné, nezpochybnitelné a nedotknutelné vkladové listiny smlouvy trhové ze dne 13. prosince 1901, uzavřené mezi vlastníkem domu č. p. 47 a pozemku parc. č. st. 11/2 a vlastníky domu č. p. 62 a pozemku parc. č. st. 11/4 (výrok IV.), zamítl rovněž vzájemný návrh žalované, že žalobkyně je povinna do třiceti dnů od právní moci rozsudku odstranit veškeré překážky postavené bez stavebního povolení na pozemku parc. č. st. 11/2 a pozemku parc. č. 615 v k. ú. P., obci V., omezující výkon věcného břemene pro vlastníka pozemku parc. č. st. 11/4 a rodinného domu č. p. 62, překážkami, které jsou specifikovány v tomto výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok V.), a konečně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
Soud prvního stupně konstatoval, že se žalobkyně domáhala původně v řízení vedeném u Okresního soudu v Prachaticích vedeném pod sp. zn. 2 C 22/2006 zrušení věcného břemene práva jízdy a chůze, váznoucího na jejím pozemku parc. č. st. č. 11/2. Následně vzala žalobu co do práva jízdy zpět. Právem jízdy se zabýval soud prvního stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 2 C 22/2006, ve kterém dospěl k závěru, že právo jízdy nebylo vykonáváno po dobu delší jak deset let, a tedy je promlčeno. Z těchto důvodů Okresní soud v Prachaticích věcné břemeno práva jízdy zrušil a toto věcné břemeno bylo vymazáno z katastru nemovitostí.
V dané věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 33/2010 se soud zabýval posouzením věcného břemene práva chůze. Na základě svědeckých výpovědí a listinných důkazů dospěl k tomu, že právo chůze nebylo vykonáváno od roku 1977 do roku 1988, tedy po dobu delší než deseti let, a je proto také promlčeno. Promlčení věcného břemene způsobuje hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněného a věcným břemenem tak, jak předpokládá ustanovení § 151p odst. 3 občanského zákoníku. Žalobkyně se však nedomáhala zrušení věcného břemene práva chůze, nýbrž jeho omezení na stav, který trvá v podstatě od roku 1990. Soud věcné břemeno chůze omezil, aniž by zkoumal, zda plot postavený žalobkyní v roce 1990 je či není v souladu se stavebními předpisy. Při zvažování výše náhrady za omezení věcného břemene soud přihlédl k tomu, že došlo ke změně poměrů i u žalované, neboť v době, kdy věcné břemeno práva chůze nebylo vykonáváno, bylo do nemovitosti žalované vstupováno z vedlejší nemovitosti, kdy tyto nemovitosti ještě byly spojeny. Proto nebylo nutné chodit přes pozemek žalobkyně. V době, kdy bylo věcné břemeno promlčeno, však došlo ke změně vlastnických poměrů a žalovaná začala užívat cestu na pozemku žalobkyně.
Vzájemný návrh žalované, jímž se domáhala určení potvrzení rozsahu věcného břemene chůze po celém pozemku parc. č. 11/2, k. ú. P., obec V. ve znění právoplatné, nezpochybnitelné a nedotknutelné vkladové listiny Smlouvy trhové ze dne 13. 12. 1901 , zamítl s poukazem, že pokud došlo k omezení věcného břemene práva chůze, nemůže tento požadavek žalované obstát.
Řízení o vzájemném návrhu žalované, kterým se domáhala určení potvrzení rozsahu věcného břemene jízdy po celém pozemku parc. č. 11/2, k. ú. P., obec V. ve znění právoplatné, nezpochybnitelné a nedotknutelné vkladové listiny Smlouvy trhové ze dne 13. 12. 1901 , zastavil, neboť posouzení tohoto nároku brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, založená rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ve věci vedené pod sp. zn. 2 C 22/2006.
Vzájemný návrh žalované, že žalobkyně je povinna do třiceti dnů od právní moci rozsudku odstranit veškeré překážky postavené bez stavebního povolení na pozemku parc. č. st. 11/2 a pozemku parc. č. 615 v k. ú. P., obci V., omezující výkon věcného břemene pro vlastníka pozemku parc. č. st. 11/4 a rodinného domu č. p. 62, překážkami, které jsou specifikovány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně soud prvního stupně, zamítl s poukazem na skutečnost, že pokud došlo k omezení věcného břemene není důvodu, aby byly odstraňovány překážky na pozemku na parcele č. 11/2 a č. 615 .
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 28. června 2013, č. j. 7 Co 228/2013-356, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., IV. a V. potvrdil a ve výrocích I. a II. změnil tak, že omezil věcné břemeno práva chůze váznoucí na pozemku ve vlastnictví žalobkyně parc. č. st. 11/2, zastavěná plocha a nádvoří, způsob užití zbořeniště, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice na listu vlastnictví č. 153 pro k. ú. P. a obec V., zřízené ve prospěch nemovitosti ve vlastnictví žalované zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice na listu vlastnictví č. 169 pro k. ú. P. a obec V., a tam označené jako stavební parcela č. 11/4, zastavěná plocha a nádvoří s budovou č. p. 32, způsob užití bydlení na stavební parcele č. 11/4 , a to tak, jak je vyznačené v geometrickém plánu Geodetické kanceláře Plavec Michalec, Písek, číslo plánu 127-55/2012, katastrální území P., mapový list ze dne 14. června 2013, který byl odsouhlasen Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Prachatice dne 24. června 2013 pod č. 387/2013, a je nedílnou částí rozsudku. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované částku 15 000 Kč na náhradě za omezení věcného břemene práva chůze. Žádné z účastnic odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a doplnil dokazování místním šetřením a novým geometrickým plánem předloženým žalobkyní. Odvolací soud však dospěl k závěru, že věcné břemeno chůze promlčeno nebylo. Jen skutečnost, že vlastník domu č. p. 62, který byl zároveň vlastníkem sousedního domu č. p. 54, pozemek parc. č. st. 11/2 neužíval, nemůže vést k promlčení práva věcného břemene. Jestliže právo věcného břemene nezaniká přechodnou nemožností výkonu tohoto práva, nemůže zaniknout ani v důsledku nevykonávání po určitou dobu. Byla to navíc žalobkyně, která stavbou plotu výkon tohoto práva žalované částečně znemožnila, což nemůže jít k tíži práva žalované. Pozemek parc. č. 11/2 je navíc jedinou přístupovou cestou k domu č. p. 62 ve vlastnictví žalované. Odvolací soud dospěl k závěru, že nastal změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněné. Přestože bylo věcné břemeno původně zřízeno jako služebnost chození, jezdění a honění dobytka přes dvorek a stavení číslo katastru 11/2 , o právu jízdy již bylo pravomocně rozhodnuto a k tomuto účelu jej již žalovaná nemůže užívat. Totéž platí i právo honění dobytka, kterému již zatížený pozemek nemá sloužit. Proto zbylo posouzení práva chůze. Zde shledal odvolací soud hrubý nepoměr, a to v tom, že ačkoliv bylo původní právo věcného břemene zřízeno přes celý pozemek parc. č. st. 11/2, pro výkon práva chůze již celý pozemek není zapotřebí. Je třeba zajistit jen takový rozsah užívání pozemku parc. č. st. 11/2, aby mohla žalovaná, případně každý další její právní nástupce, dojít ke vstupním dveřím do domu a do kolny. Tento přístup je dostatečně zajištěn jen přes část pozemku, která je vymezena v geometrickém plánu, který je přílohou rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud přitom přihlédl i k tomu, že z obsahu spisu vyplývá, že vztahy mezi účastnicemi řízení jsou napjaté a žalobkyni je nutno přisvědčit, že k ochraně jejího vlastnického práva, které je nepochybně silnější než právo věcného břemene žalované, je nutno jí zajistit i dostatečnou ochranu soukromí. Náhradu za omezení věcného břemene přiznanou žalované soudem prvního stupně považoval odvolací soud za přiměřenou.
Odvolací soud potvrzení výroku III. rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil skutečností, že pokud došlo k omezení práva věcného břemene chůze určitým způsobem, je logické, že nemůže být zároveň rozhodnuto o tom, že zůstává zachováno právo chůze po celém pozemku . Ve vztahu k potvrzení výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud shodl s jeho závěrem, že jestliže bylo o zániku věcného břemene jízdy po pozemku parcela č. 11/2 v k. ú. P. pravomocně rozhodnuto, není možné v tomto řízení tuto otázku znovu řešit, neboť tomu brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Vzájemný návrh žalované, kterým se domáhala po žalobkyni uložení povinnosti odstranit z pozemků žalobkyně překážky postavené bez stavebního povolení, nemůže být podle názoru odvolacího soudu důvodný proto, že k jeho podání není žalovaná aktivně legitimována. Žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 11/2, nelze jí proto uložil povinnost odstranit ze svého pozemku věci, které zde má uloženy způsobem, jak to navrhuje žalovaná. Ohledně pozemku parc. č. 615 nemůže být vzájemný návrh opodstatněný proto, že vlastníkem tohoto pozemku není ani žalovaná ani žalobkyně, žalovaná proto není k podání takového návrhu aktivně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém obsáhle zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, jakož i průběh dalších soudních sporů, které mezi sebou účastnice vedly. Rozhodnutí odvolacího soudu podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že došlo k procesní překážce v tom, že odvolací soud nepřihlédl k pravomocnému rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 346/2006, ze kterého vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že by již nebylo možné právo chůze a jízdy přes pozemek vykonávat . Dovolatelka v tomto směru odvolacímu soudu vytkla, že neprovedl důkaz tímto rozsudkem dovolacího soudu, který byl podstatný pro rozhodování v řešené věci. Má to, že nikdy nevznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, jak dovodil odvolací soud. Bylo porušeno její právo na nedotknutelnost vlastnictví k jejímu rodinnému domu č. p. 62. K prokázání svých tvrzení předložila dovolacímu soudu několik důkazů. Vytkla soudu prvního stupně, že nezákonně vytvořil dvě nová věcná břemena, když je rozdělil na dvě části, a to na právo jízdy a právo cesty. Soudy nepřihlédly ke skutečnostem jí prokázaným, a to zejména v tom, že je to žalovaná, jejíž soukromí je narušováno ze strany žalobkyně, a to podávanými žalobami, stavbou nepovoleného plotu a neoprávněným a nepřetržitým sledováním obydlí dovolatelky. Soudy dále nezohlednily novelu občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., podle které má být věcné břemeno vázáno na vlastnictví obydleného domu č. p. 62. Odvolací soud také pochybil, pokud součástí rozhodnutí učinil geometrický plán, který nebyl vyhotoven v souladu s ověřenou kopií katastrální mapy. Má za to, že vymezená část pozemku parc. č. st. 11/2 neumožňuje přístup do domu č. p. 62 z veřejné komunikace umístěné na pozemku parc. č. 615, a ani opačně z domu č. p. 62 na tuto komunikaci. Dovolatelka tak nemůže vykonávat vlastnické právo k předmětům svého vlastnictví. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k naplnění podmínek omezení věcného břemene pro hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného mělo dojít před 1. lednem 2014, přičemž před tímto datem bylo i o nároku na omezení věcného břemene pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. června 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 13. září 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval vymezením rozsahu dovolacího přezkumu. Ačkoliv dovolatelka uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá v plném rozsahu , z obsahu dovolání a vylíčení dovolací argumentace je zřejmé, že vyjadřuje nesouhlas s tou částí rozsudku odvolacího soudu, ve které došlo k omezení práva věcného břemene chůze, neboť má za to, že podmínky pro omezení věcného břemene práva chůze dány nejsou. Z tohoto základního vymezení je pak zřejmé, že je současně napaden i výrok, jímž bylo rozhodnuto o výši náhrady za omezení věcného břemene a také výrok, jímž byl zamítnut vzájemný návrh v části, ve které se dovolatelka domáhala určení potvrzení rozsahu věcného břemene chůze po celém pozemku parc. č. 11/2, k. ú. P., obec V. ve znění právoplatné, nezpochybnitelné a nedotknutelné vkladové listiny Smlouvy trhové ze dne 13. 12. 1901 , jestliže zamítnutí této části vzájemného návrhu žalované shledal odvolací soud jako správné s argumentací, že pokud došlo k omezení práva věcného břemene chůze, nemůže obstát požadavek na určení, že právo věcného břemene chůze existuje i nadále ve svém původním rozsahu.
Naproti tomu ve vztahu k potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ohledně zastavení řízení v rozsahu uvedeném ve výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl založen na závěru o překážce rozsouzené věci, neuplatnila dovolatelka v dovolání žádnou argumentaci, vyjma náznaku toho, že nesouhlasí s rozhodnutím soudu v původním řízení, v němž bylo právo věcného břemene jízdy zrušeno pro změnu poměrů. Posouzení této otázky však nebylo předmětem rozhodování soudů v této věci, neboť jako soud prvního stupně, tak i soud odvolací dospěly k závěru, že projednání této části vzájemného návrhu žalované brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Tento pro věc určující závěr však není v dovolání žádným způsobem napaden a k jeho případnému zpochybnění nenabízí dovolatelka jakoukoliv argumentaci.
Obdobné závěry se uplatní i ve vztahu k potvrzujícímu zamítavému výroku ohledně té části vzájemného návrhu, kterým bylo rozhodováno o požadavku žalované na odstranění věcí z pozemků žalobkyně. Odvolací soud založil potvrzující zamítavé rozhodnutí na argumentu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalované, resp. ve vztahu k pozemku parc. č. 11/2 dále také na nemožnosti domáhat se odstranění uložených věcí způsobem, jak to navrhuje žalovaná . Ani těmto závěrům dovolatelka v dovolání nikterak neoponuje a s touto argumentací nepolemizuje. Správnost uvedených výroků tak není možné podrobit jakémukoliv případnému přezkumu právě proto, že dovolání je k nim zcela bez jakéhokoliv vymezení důvodů dovolání v tom ohledu, proč by dané výroky měly spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a že jsou splněny další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné, neboť v rozsahu dovoláním napadeném není rozsudek odvolacího soudu plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Pokud dovolatelka spatřuje procesní překážku v tom, že odvolací soud nepřihlédl, resp. nevypořádal se závěry uvedenými v rozhodnutí dovolacího soudu v řízení mezi týmiž účastníky vedeném pod sp. zn. 22 Cdo 346/2006, dovolací soud je toho názoru, že tím podle dalšího obsahu dovolání - spíše odvolacímu soudu vytýká nesprávný postup při právním posouzení věci a rozpor s touto judikaturou. Pokud snad měla dovolatelka na mysli to (byť ani to z obsahu dovolání nevyplývá), že odvolací soud je takovým rozhodnutím vázán ve smyslu § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř., není možné se s tímto názorem ztotožnit, neboť ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 346/2006 byl jinak vymezen předmět řízení (šlo zde o posouzení, zda je nemovitost zatížena věcným břemenem, nikoliv tedy o zde řešenou otázku podmínek pro zrušení věcného břemene), tedy o v tomto řízení řešené otázce nebylo v řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 346/2006 rozhodnuto. Ostatně určující závěr z tohoto rozhodnutí vyplývající, že nemovitost je zatížená věcným břemenem práva chůze, odvolací soud respektoval; pouze v souzené věci dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro omezení tohoto práva odpovídajícího věcnému břemenu.
Dovolatelka v dovolací argumentaci rovněž předkládá výhrady vůči postupu odvolacího soudu v rámci procesu dokazování, kdy odvolací soud neměl vzít v potaz určité skutečnosti či měl nesprávně posoudit některé důkazy (geometrický plán), čímž zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Opomíjí však, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, a proto dovolací soud nemůže v dovolacím řízení zjištěný skutkový stav přezkoumávat.
Nabízí-li dovolatelka dovolacímu soudu důkazy k prokázání vad geometrického plánu, nelze je již v této fázi řízení zohlednit, neboť to dovolatelce zapovídá ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř.
Jde-li o námitku spočívající v tom, že soudy nezohlednily novelu občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se měla promítnout do souzené věci. Tato námitka je navíc natolik obecná, že dovolacímu soudu neumožňuje jakýkoliv přezkum; nadto na ní odvolací soud ani své rozhodnutí nezaložil.
Z obsahu dovolání žalované se však podává, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozporné s judikaturou dovolacího soudu týkající se posouzení podmínek, za kterých lze omezit věcné břemeno pro hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného.
Tato námitka je důvodná.
Podle ustanovení § 151p odst. 3 obč. zák. zanikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na tom, že věcné břemeno práva chůze sice promlčeno nebylo, nicméně došlo k jiným změnám poměrů , které měly mít za následek vznik hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Změnu poměrů odvolací soud spatřoval a) v tom, že zatížený pozemek již nelze na základě pravomocného rozhodnutí užívat k právu jízdy a vzhledem k jeho povaze ani k honění dobytka, b) k výkonu práva chůze není zapotřebí celý pozemek, postačí pouze jeho část, c) vztahy mezi účastníky jsou napjaté a je třeba zajistit ochranu soukromí žalobkyně.
S určujícím závěrem o tom, že věcné břemeno práva chůze nebylo promlčeno, dovolatelka nijak nepolemizuje, a dovolacímu přezkumu proto nepodléhá. Proto se dovolací soud omezil na přezkum výše uvedených důvodů, ve kterých odvolací soud spatřoval změnu poměrů, pro které odvolací soud věcné břemeno práva chůze omezil.
V obecné rovině se dovolací soud již zabýval posuzováním hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného na základě změny okolností například v usnesení ze dne 27. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 1588/2011, dostupné na www.nsoud.cz , když konstatoval, že zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možné usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní případ. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu.
Proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen Soubor ), pod pořadovým č. C 575].
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1665/99, publikovaném v Souboru pod č. C 70, dospěl dovolací soud k závěru, že při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. Především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené a vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů. Právně významný je jen ten hrubý nepoměr, který vznikl v důsledku změny poměrů (k tomuto závěru se dovolací soud přihlásil i v usnesení ze dne 3. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1841/2006, dostupném na www.nsoud.cz ).
Dovolací soud v rozsudku ze dne 27. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 4001, od jehož závěrů nemá důvod se odchýlit ani v souzené věci, vyložil, že občanský zákoník upravuje důsledky změn (ať už poměrů či věcí, kterých se věcné břemeno týká), přičemž podle § 151p odst. 2 ObčZ věcné břemeno v důsledku změn tam uvedených zaniká ze zákona, zatímco nastanou-li změny uvedené v § 151p odst. 3 ObčZ (a k takovým změnám patří i promlčení věcného břemene spolu se vznesenou námitkou promlčení), lze žádat soud, aby věcné břemeno zrušil. Ze srovnání obou ustanovení je zřejmé, že ne každá změna má za následek zánik věcného břemene ze zákona. Věcné břemeno zaniká, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti v případě, že jeho výkon je nadále pro trvalé změny (faktické nebo právní) nemožný. Je-li však výkon sice možný, ale neúčelný, případně došlo-li k jiné změně poměrů, která má za následek hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud na návrh za náhradu věcné břemeno zrušit nebo omezit.
Přitom k těmto změnám nesmí dojít protiprávně, zejména povinný nesmí provést sám takové změny, které by nadále činily výkon práva oprávněného nemožným (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 129/2009, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 9330).
Pro úvahu, zda změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného (§ 151p odst. 3 obč. zák.), je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu a v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno; stav v době přechodu vlastnického práva k nemovitosti zatížené věcným břemenem na nového vlastníka není významný (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 269/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, svazek 23, ročník 1998, str. 531).
Změna poměrů, kterou vznikne hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, nemusí spočívat jen v objektivních okolnostech, ale i v osobních poměrech účastníků a za určitých okolností může vzniknout i změnou v chování účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 755/2000, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 1041, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 562/2009, dostupné na www.nsoud.cz ).
V rozsudku ze dne 2. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 8278, jakož i v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 12, Nejvyšší soud vyložil, že došlo-li ke změně poměrů spočívající v tom, že vztahy mezi účastníky jsou mimořádně konfliktní, nemovitost zatíženou věcným břemenem nikdo z nich proto neužívá a i v průběhu řízení docházelo k jejímu poškozování, které účastníci sváděli jeden na druhého, existence věcného břemene je důvodem sporů mezi účastníky, které mají negativní vliv na užívání a údržbu domu, jsou dány důvody ke zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu. V témže rozhodnutí dovolací soud vysvětlil, že hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného pak v konkrétní věci spočívá v tom, že nemovitosti zatížené věcným břemenem nejsou pro rozpor mezi účastníky užívány ani řádně udržovány; za této situace existence věcného břemene neúměrně zasahuje do vlastnického práva povinného z věcného břemene, aniž by oprávněnému fakticky přinášela prospěch.
Z toho plyne, že dovolací soud připustil, že i mimořádně konfliktní vztahy mezi účastníky mohou zakládat změnu poměrů a být důvodem pro zrušení věcného břemene. Nicméně mimořádně konfliktní vztahy musí mít bezprostředně za následek změnu poměrů, pro kterou např. není možné řádně užívat nemovitosti zatížené věcným břemenem. Konfliktní vztahy účastníků samy o sobě takovou změnu okolností založit nemohou; to by ostatně taková změna poměrů musela být dána vždy tehdy, bude-li podána žaloba na zrušení věcného břemene některým z účastníků, neboť podání žaloby zpravidla svědčí o konfliktních vztazích účastníků.
Dovolací soud má za to, že úvaha odvolacího soudu při posouzení hrubého nepoměru mezi věcným břemenem práva chůze a výhodou oprávněného na základě změny okolností jako důvodu pro omezení věcného břemene, je ve světle nastíněné judikatury dovolacího soudu nepřiměřená, a v dovolacím přezkumu proto neobstojí.
Odvolací soud totiž neuvedl žádný nosný důvod, pro který by měl být, v případě práva chůze, o které v řízení jde, založen hrubý nepoměr změnou poměrů. To, že původně bylo věcné břemeno zřízeno jako služebnost chození, jezdění a honění dobytka a nyní lze vykonávat jen právo chůze, nemůže být bez dalšího důvodem změny poměrů, která by se nějak dotkla práva chůze, které zůstává platně zachováno (o čemž odvolací soud ani účastníci zjevně nepochybují). Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že věcné břemeno práva jízdy bylo zrušeno pravomocným soudním rozhodnutím a je nepochybné, že není zapotřebí zachovat právo honění dobytka, neboť k tomu již v současné době uvedený pozemek nemá sloužit , není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se tyto okolnosti měly promítnout na existenci práva věcného břemene odpovídajícího právu chůze, a takové vysvětlení ostatně nenabízí ani rozhodnutí odvolacího soudu. Omezení rozsahu práv odpovídajících věcnému břemenu na právo chůze nijak nevyjadřuje případnou změnu poměrů, pro kterou by bylo možné uvažovat o vzniku hrubého nepoměru odůvodňujícího omezení tohoto věcného břemene.
Jestliže odvolací soud za změnu poměrů považuje to, že k výkonu práva chůze není zapotřebí celý pozemek a postačí pouze jeho část, absentuje zde úvaha o tom, v čem konkrétně se dosavadní poměry, resp. poměry ke dni zřízení věcného břemene a ke dni rozhodnutí soudu změnily. Tento argument odvolacího soudu neobstojí již proto, že jinak by mohl každý, jehož celý pozemek je zatížen právem chůze, požadovat omezení věcného břemene s odůvodněním, že z podstaty věci si oprávněný pro účely chůze vystačí i s částí pozemku; nicméně by to odporovalo základní myšlence soukromého práva, kterou je vázanost stran smluvním ujednáním. Jestliže si strany sjednaly, že právo chůze zatěžuje celý pozemek, nelze bez dalšího do jejich vůle zasahovat způsobem, jakým tak učinil odvolací soud. Důvody, pro které strany obecně přistoupí k tomu, že smluvně zatíží věcným břemenem celý pozemek, mohou být různé. Může se jednat o vyšší platbu pro povinného z věcného břemene za zřízení věcného břemene, vyšší komfort či standard, jenž je právě se zřízeným věcným břemenem pro oprávněného spojen apod. To samozřejmě nevylučuje, aby následně došlo ke změně poměrů, která může zakládat úvahu o zrušení nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale musí jít právě a jenom o změnu poměrů v době od zřízení věcného břemene do období následujícího.
Ani v tom, že jsou vztahy mezi účastníky napjaté , nelze podle názoru dovolacího soudu v řešené věci dovozovat změnu poměrů zakládající hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Již bylo výše uvedeno, že konfliktní vztahy hrubý nepoměr založit sice výjimečně mohou, musí však jít o vztahy mimořádně konfliktní, které se nějakým konkrétním způsobem projeví jako změna poměrů. Žádné takové vztahy s uvedenými důsledky se ze spisu nepodávají a neuvádí je ostatně ani sám odvolací soud ve svém rozhodnutí, neboť tyto napjaté vztahy nijak nekonkretizuje a omezuje se toliko na jejich charakteristiku jako napjatých bez jakéhokoliv bližšího vymezení. Sám o sobě proto neobstojí ani argument, že je věcným břemenem chůze narušováno soukromí některého z účastníků, neboť jistá míra narušení soukromí účastníků je výkonu zřízeného věcného břemene u zastavěných pozemků imanentní. Vlastník zatíženého pozemku ostatně podpisem smlouvy o zřízení věcného břemene s jistým omezením svého soukromí musí počítat. Dovolací soud proto uzavírá, že bez dalšího nelze za změnu poměrů považovat ani odvolacím soudem dovozené narušení soukromí žalobkyně. Ani zde totiž odvolací soud neobjasnil, jak se měly poměry od doby zřízení věcného břemene do podání návrhu na zrušení věcného břemene z tohoto pohledu změnit, a založit tak hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z výroku rozsudku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věty první o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. září 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu