22 Cdo 3600/2006
Datum rozhodnutí: 28.11.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 3600/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce m. L. n. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. S., a. s., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 666/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. května 2006, č. j. 24 Co 3/2006-165, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. H. N.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Semilech (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 6 C 666/2004-134, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parcelních čísel 354/1 a 354/3 v obci a kat. území L. n. P., a určil, že vlastníkem těchto nemovitostí je žalovaná. Dále rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že k 7. 10. 2002 byla v katastru nemovitostí jako vlastník pozemků st. parc. č. 1756 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 354/1 ostatní plocha, ostatní komunikace a parc. č. 354/3 ostatní plocha, ostatní komunikace zapsána žalovaná. Katastrální úřad pro L. k., katastrální pracoviště v S., rozhodnutím z , č. j. změnil v katastru nemovitostí údaje o vlastníkovi označených nemovitostí tak, že jako vlastníka nemovitostí zapsal místo žalované žalobce. Hospodářskou smlouvou z , číslo, uzavřenou mezi Městským národním výborem v L. n. P. jako předávající organizací a Č., podnikovým ředitelstvím v H. K. jako přejímající organizací, došlo k převodu správy národního majetku, specifikovaného jako Autobusové nádraží v L. n. P., III. etapa, IV. etapa na ppč. 354/1 a ppč. 354/3, čekárna na stpč. 1756 . Označení parcelních čísel pozemků ve smlouvě vycházelo z geometrického plánu z 27. 12. 1985, číslo zakázky 5-103-85, vyhotoveného pro účel zaměření autobusového nádraží. Soud prvního stupně uvedl, že pokud by smluvní strany nemínily jako součást autobusového nádraží převést také označené pozemky, jak tvrdí žalobce, pak by nebylo důvodu provádět oddělení sporných pozemků a jejich nové označení. Soud dovodil, že zpevněné plochy autobusového nádraží byly účelovými komunikacemi. Organizace, která byla podle § 3d odst. 1 písm. d) zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění platném v roce 1986, příslušná ke správě pozemních komunikací, byla příslušná ke správě pozemku, na němž se komunikace nalézala, nikoli jen ke správě zpevněného povrchu pozemku, který nebyl věcí způsobilou k nakládání. Sporné pozemky k 23. 11. 1990 tvořily se stavbou čekárny jeden funkční celek, sloužily k provozu autobusového nádraží, podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, se považovaly za zastavěné pozemky a jako takové do vlastnictví žalobce nepřešly [§ 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.]. Podle názoru soudu prvního stupně předmětné pozemky byly předmětem označené hospodářské smlouvy z a do vlastnictví žalobce podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nepřešly. Předmětné pozemky byly vedeny ve správě státního podniku Č. v H. K. a k 1. 1. 1994 byly podle zákona č. 92/1991 Sb. vloženy do majetku žalované společnosti Fondem národního majetku ČR jako jejím zakladatelem. Pokud jde o námitku žalované, že vlastnictví k pozemkům nabyla vydržením, soud prvního stupně uvedl, že žalovaná pozemky oprávněně držela počínaje 1. 1. 1994 po dobu deseti let, a tato držba byla způsobilá přivodit nabytí vlastnictví vydržením . Žalovaná mohla pozbýt dobrou víru až v září 2004, kdy podáním doručeným katastrálnímu úřadu 1. 10. 2004 vyjádřila nesouhlas s oznámením katastrálního úřadu z 21. 9. 2004, že jako vlastník předmětných pozemků byl zapsán žalobce.


Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. května 2006, č. j. 24 Co 3/2006-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu však určovací žalobě žalobce nelze vyhovět z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, jestliže je žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků na podkladě rozhodnutí Katastrálního úřadu pro L. k., katastrální pracoviště S., z č. j.. Dále s poukazem na § 24 odst. 1 a § 152 odst. 1 hospodářského zákoníku a § 6 odst. 2 vyhlášky č. 23/1964 Sb. provádějící zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, zaujal právní názor, že hospodářská smlouva z je neplatná z důvodu neurčitosti, neboť z jejího obsahu není zřejmé, zda předmětem převodu byly pouze stavby autobusového nádraží nebo také pozemky, a nemovitosti též nejsou označeny katastrálním územím. Dotčené pozemky se tak nestaly ani součástí majetku privatizovaného státního podniku Č. H. K. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí předmětné pozemky tvořící její základní kapitál ode dne jejího založení patří. Protože vykonávala oprávněnou držbu těchto pozemků nejméně do září roku 2004, uplynutím desetileté vydržecí doby k 1. 1. 2004 nabyla vlastnické právo k dotčeným pozemkům vydržením.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle žalobce zápis v katastru nemovitostí pro určení vlastnického práva není směrodatný a oprava chyby v zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí ještě neřeší konečným způsobem, kdo je vlastníkem nemovitostí . Žalobce se shoduje se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti hospodářské smlouvy, nesouhlasí však s jeho závěrem, že žalovaná nabyla vlastnictví k pozemkům vydržením. Namítl, že žalovaná vždy měla a má k dispozici hospodářskou smlouvu ve dvojí podobě, zásadně rozdílného obsahu jednou o převodu správy národního majetku, jednou o převodu vlastnictví národního majetku. S ohledem na způsob, jakým byla formulářová hospodářská smlouva vyplněna, kdy odvolací soud shledal smlouvu pro neurčitost neplatnou a katastrální úřad za nezpůsobilou zápisu vlastnictví k pozemkům, žalovaná nemohla být v dobré víře, že je oprávněnou držitelkou pozemků, neboť si těžko představit, že by u žalované nedošlo k pochybnosti o oprávněnosti držby pozemků. Žalovaná nikdy neměla spolehlivý nabývací titul . Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že otázka vydržení vlastnického práva žalované k předmětným pozemků nebyla posouzena v rozporu s hmotným právem a že odvolací soudy zde rozhodují v souladu s širokou judikaturou dovolacího soudu. Své vlastnické právo odvozovala především z privatizace provedené k 1. 1. 1994, navíc byla do prosince 2004 zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník sporných pozemků, což ji v její dobré víře jen utvrzovalo. Pochybnosti žalované mohly vzniknout až s přípravou obrany proti žalobě a jejímu odůvodnění, tj. poté, co jí byla doručena žaloba, k čemuž došlo po uplynutí desetileté vydržecí doby. Poukázala na to, že jestliže ani soud prvního stupně nepovažoval hospodářskou smlouvu za neplatnou, pak takové závěry nemohla přijmout ani žalovaná. Tuto smlouvu měl k dispozici i žalobce a je s podivem, že nežaloval o určení vlastnictví dříve, pokud i on zjistil neplatnost této smlouvy. Žalobce naopak v roce 1994 jeden ze sporných pozemků převzal od žalované do nájmu.


Nejvyšší soud ČR (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, odůvodnil dvěma právními důvody, a to 1) nedostatkem naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení a 2) vydržením vlastnického práva žalované k předmětným pozemkům. Přitom druhý z těchto důvodů postačoval k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu. Jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z více důvodů, z nichž jen některé mohou založit zásadní právní význam jeho rozhodnutí, přičemž pro vydání potvrzujícího rozsudku postačil důvod, který nečiní toto rozhodnutí zásadním, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ není dána [viz C 2877 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí )].


Dovolatel ve vztahu k otázce vydržení vlastnického práva žalované k předmětným pozemkům namítl, že žalovaná nemohla být v rozhodné vydržecí době deseti let počínaje 1. 1. 1994 v dobré víře, že je vlastnicí sporných pozemků. Podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené . K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 1068. V dané věci dovolací soud neshledal nic, co by svědčilo o nepatřičnosti či nepřiměřenosti úvah odvolacího soudu vedoucích k právnímu závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo k dotčeným pozemkům 1. 1. 2004 vydržením. Dobrá víra žalované o tom, že je vlastnicí předmětných pozemků, se nevázala k hospodářské smlouvě z roku 1986, kterou uzavřel její právní předchůdce, ale právním titulem, z něhož její dobrá víra vycházela, je privatizace, k níž došlo na základě zákona č. 92/1991 Sb. V tomto směru lze přisvědčit i argumentaci žalované v jejím vyjádření k dovolání. Otázka vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům tak nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadním. Za tohoto stavu s ohledem na výše uvedené přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v tomto případě není dána. Proto nebylo třeba, aby se dovolací soud zabýval dovoláním i ve vztahu k řešení právní otázky existence naléhavého právního zájmu žalobce na jím podané žalobě o určení jeho vlastnického práva.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 277/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 484/2000 Sb., částku 10 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 276/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 28. listopadu 2007


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu