22 Cdo 3590/2008
Datum rozhodnutí: 25.11.2008
Dotčené předpisy:





22 Cdo 3590/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) A. D., 2) J. J., 3) L. K., 4) L. K., 5) L. K., 6) E. K., a 7) M. P., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 24/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2006, č. j. 24 Co 164/2006-85, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Kladně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. září 2005, č. j. 19 C 24/2005-37, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 9/1 zapsanému na LV č. 116 pro obec a kat. území L. a k pozemkům zapsaným na LV č. 117 pro obec a kat. území L. parcelních čísel 9/4, 35/1, 35/2, 35/3, 37/3, 77/20, 77/22, 77/29, 96, 105/1, 105/2, 106, 108/1, 108/7, 108/11, 204/1, 204/5, 204/10, 204/11, 211/6, 219/6, 256/21, 256/27, 260/8 a 260/10. Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal pozemky parcelních čísel 9/1, 9/4, 35/1, 35/2, 35/3, 37/3, 105/1, 105/2, 204/1 a 204/5, ostatní pozemky přikázal do podílového spoluvlastnictví žalovaných, a to A. D. vzhledem k celku v rozsahu 27/252, J. J. 48/252, L. K. 27/252, L. K. 34/252, L. K. 34/252, E. K. 48/252 a M. P. 34/252. Dále rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků, a to žalobce v rozsahu 6/36, žalovaní A. D. 3/36, J. J. 6/36, L. K. 3/36, L. K. 4/36, L. K. 4/36, E. K. 6/36 a M. P. 4/36. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo, proto soud podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným pozemkům zrušil. Při rozhodování o přikázání pozemků do vlastnictví, příp. spoluvlastnictví, účastníků soud vycházel z velikosti jejich podílů a účelného využití pozemků. Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal ty pozemky, ohledně nichž žalobce navrhl, aby mu byly přikázány, přitom vzal v úvahu, že vyjma pozemků parcelních čísel 105/1, 105/2, 204/1 a 204/5, pozemky navazují na pozemky v jeho vlastnictví, jsou společně oploceny a budou účelně využívány. Podle znaleckého posudku V. Ř. činí cena všech pozemků 2.711.440,- Kč a cena pozemků přikázaných žalobci 417.268,38 Kč. I když je cena pozemků přikázaných žalobci nižší, než odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu, soud žalobci nepřiznal finanční náhradu, poněvadž ji žalobce výslovně nepožadoval (nechtěl ji).


Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 25. května 2006, č. j. 24 Co 164/2006-85, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej jen ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolací soud doplnil dokazování zprávou obce L. z 15.5.2006, z níž zjistil, že územní plán obce L. je rozpracován, není schválen a nedotýká se pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení. K tomu odvolací soud uvedl, že pokud územní plán nebyl schválen, nemůže rozpracovaná změna územního plánu nijak zásadně ovlivnit cenu pozemků, a to ani v případě, že by se územní plán měl dotknout i pozemků účastníků. Uzavřel, že ke změně skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně nedošlo. Pokud jde o právní posouzení věci soudem prvního stupně, odvolací soud se s ním zcela ztotožnil.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost opírali o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ; jeho důvodnost pak spatřovali v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedená vada má spočívat v tom, že odvolací soud nevyčkal skončení řízení o změně územního plánu, jejímž důsledkem by byla změna hodnoty mezi účastníky rozdělovaných pozemků. Za stavu, kdy je projednávána změna územního plánu, nelze stanovit obvyklou cenu pozemků, která právě závisí na výsledku územního řízení. Nelze tedy vycházet ze znaleckého posudku V. Ř., který při stanovení ceny pozemků změnu územního plánu nevzal v úvahu. Otázkou zásadního právního významu podle odvolatelů je, zda má soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem v případě, že v průběhu tohoto řízení je zahájeno řízení o změnu územního plánu, týkajícího se rozdělovaných nemovitostí, toto řízení přerušit a pokračovat v něm, až poté, co bude územní řízení ukončeno, neboť bez ukončeného územního rozhodnutí nelze stanovit hodnotu rozdělovaných pozemků . Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) usnesením ze dne 26. června 2007, č. j. 22 Cdo 3459/2006-106, dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ) odmítl, neboť neshledal, že by v dané věci byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, s tím, že námitky žalovaných směřují výhradně proti nesprávnému postupu soudů obou stupňů v oblasti dokazování, kdy k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ nemůže být při posuzování, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto.


Ústavní soud na podkladě ústavní stížnosti žalovaných nálezem ze dne 21. července 2008, sp. zn. IV. ÚS 2533/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, č. j. 22 Cdo 3459/2006-106, zrušil, neboť postupem předcházejícím jeho vydání došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; současně byl tímto usnesením porušen i čl. 89 odst. 2 Ústavy . Ústavní soud mimo jiné uvedl, že Nejvyšší soud nerespektoval svoji předcházející judikaturu, danou usnesením z 26.5.2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, a usnesením z 25.11.2005, sp. zn. 20 Cdo 1643/2005, podle nichž pojem právní posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ se týká nejen norem práva hmotného, ale také práva procesního, ani nálezovou judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 128/05), aniž předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchyluje .


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací soud ani nyní, poté, co je vázán právním názorem Ústavního soudu, neshledal předpoklad tzv. nenárokové přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněn. Přitom vyšel z dále uvedené procesní judikatury Nejvyššího soudu.


V usnesení ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikovaném na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud vyslovil, že vady řízení jsou důvodem pro připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ jen v případě, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu. V usnesení z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. Beck Praha, (dále Soubor rozhodnutí ), pod C 3080, zaujal právní názor, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, a v usnesení z 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikovaném tamtéž pod C 103, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti .


Dovolací soud při řešení otázky přípustnosti dovolání byl v zásadě vázán dovolateli formulovanou otázkou, jež by měla být zásadního právního významu, která se týká procesního postupu soudu. Nehledě k tomu, že o návrhu žalovaných na přerušení řízení odvolací soud rozhodl záporně při odvolacím jednání konaném 25. 5. 2006 a že proti takovému rozhodnutí není žádný opravný prostředek přípustný, zodpovězení této otázky vyplývá z jasného znění zákona. Na základě návrhu žalovaných na přerušení řízení mohl odvolací soud řízení přerušit jen za použití § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ, podle kterého pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět. Z citovaného znění zákona tak jednoznačně vyplývá, že odvolací soud (jakémukoli) návrhu na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ vyhovět sice mohl, ale nemusel. Nastolenou právní otázku procesního práva tak nelze považovat za právní otázku zásadního významu.


Přesto, co bylo již řečeno, dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se standardní judikaturou (nejen) dovolacího soudu, podle níž se při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním některému (některým) ze spoluvlastníkům za náhradu vychází z ceny v době rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 5, ročník 1998, s. 252). Ani v případě očekávané změny cen nemovitostí, není důvodu proto, aby soud vyčkal, až k takové změně dojde. Je tomu tak i proto, že taková změna je prakticky vždy pro někoho výhodná a pro jiného zase nevýhodná.


Nadto odvolací soud ze zprávy obce L. z 15. 5. 2006 učinil skutkové zjištění, že územní plán obce L. je zatím rozpracován, není schválen a nedotýká se pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení . Tímto skutkovým zjištěním by byl dovolací soud i v případě, že by dovolání bylo shledáno přípustným, vázán. V dovolání, u kterého přichází v úvahu přípustnost jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení; nemůže se tedy zabývat jejich správností.


Pro úplnost pak lze ještě připomenout, že podle judikatury Nejvyššího soudu otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 6.6.2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, viz C 5211 Souboru rozhodnutí).


S ohledem na uvedené dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci nevznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 25. listopadu 2008


JUDr. František B a l á k


předseda senátu