22 Cdo 359/2009
Datum rozhodnutí: 25.11.2010
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák., § 134 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 359/2009

ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČ 69797111, adresa pro doručování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava-Radvanice, Lihovarská 1335/9, proti žalovanému Odborovému svazu pracovníků zemědělství a výživy , Asociaci svobodných odborů České republiky se sídlem v Praze 2, Tyršova 6, IČ 00006033, zastoupenému Mgr. Ing. Josefem Cardou, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 1, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 24/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2008, č. j. 57 Co 492/2007-201, takto:

I. Dovolání se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby soud žalovanému uložil povinnost vyklidit níže uvedenou nemovitost a vyklizenou ji žalobkyni předat. Ačkoliv právo hospodaření s nemovitostí přísluší žalobkyni, užívá ji výhradně žalovaný, resp. jeho Základní organizace Haná ZZN Olomouc bez řádné nájemní smlouvy a odmítá ji vyklidit dobrovolně. Česká republika nabyla nemovitost do vlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené 30. 5. 1978. Na žalobkyni přešla příslušnost hospodařit s ní na základě § 29 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, z dnes již neexistující jiné organizační složky státu, tj. Okresního úřadu Bruntál, na nějž příslušnost k hospodaření přešla na základě § 1 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, což bylo deklarováno prohlášením uvedeného okresního úřadu podle § 36 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon.

Okresní soud v Bruntále ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. dubna 2007, č. j. 8 C 24/2004-176, zamítl žalobu, že žalovaný je povinen vyklidit nemovitost č. p. 42 v k. ú. N. V. u R., obec D. M. a vyklizenou ji předat žalobci do 3 dnů po právní moci rozsudku a dále rozhodl o nákladech řízení.


Soud ze zápisů o vlastnictví nemovitosti č. p. 42 (tj. domu nejprve čp. 342, později čp. 42 postaveného na parcele č. 84 o zastavěné ploše 1142 m2) vedených v tamním katastru nemovitostí zjistil, že podle výpisu z listu vlastnictví č. 77 z 5. 10. 2000 byla zapsána jako její vlastnice Česká republika ZZN Koncern Praha s právem hospodaření k pozemku a stavbě; nabývací titul kupní smlouva z 30. 5. 1978. Ve výpisu z listu vlastnictví č. 2, vypracovaného k 24. 6. 2002, byla jako vlastnice nemovitosti uvedena Česká republika, s tím, že příslušným hospodařit s majetkem státu byl Okresní úřad v Bruntále podle vyhlášky č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, resp. zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Z výpisu listu vlastnictví č. 60000 z 15. 12. 2003 pak zjistil, že jako její vlastnice byla zapsána Česká republika; právo hospodaření s tímto majetkem státu příslušelo podle protokolu o předání a převzetí majetku státu podle § 29 zákona č. 201/2002 Sb. ze dne 18. 9. 2002 Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Soud prvního stupně však vyšel ze zjištění, že státní podnik Zemědělské zásobování a nákup Olomouc (dále ZZN Olomouc ) nemovitost včetně vybavení převedl 31. 10. 1991 ze svých základních prostředků na Základní organizaci odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy Čech a Moravy se sídlem v Praze jako neupotřebitelný majetek. Zavázal se, že zabezpečí provedení změny zápisu vlastnictví v evidenci nemovitostí související s tímto převodem; o tom, že tuto změnu ZZN Olomouc nezajistil, se žalovaný dozvěděl až v roce 2003. V domnění, že je po této stránce vše v pořádku, choval se k nemovitosti jako její vlastník, z nemovitosti platil daň, udržoval a modernizoval ji vklady svých finančních prostředků a provozoval ji. V přesvědčení, že jde o jeho majetek, se takto choval až do července 2003, kdy byl žalobkyní vyzván k jednání. Soud vyšel z § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 obč. zák. a shledal, že žalovaný vlastnické právo k nemovitosti vydržel. Jeho dobrá víra byla podložena bezúplatným převodem nemovitosti od státního podniku ZZN Olomouc uskutečněným 31. 10. 1991. Na jeho dobrou víru neměla vliv skutečnost, že k převodu nemohlo platně dojít, když absentoval souhlas orgánu podle § 14 odst. 4 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem .

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. dubna 2008, č. j. 57 Co 492/2007-201, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit budovu objekt bydlení čp. 42 nacházející se na pozemku p. č. 84 v obci D. M., katastrální území N. V. u R., to vše zapsáno na LV č. 77 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální úřad Bruntál a vyklizený jej předat žalobci a to do 15 dnů od právní moci rozsudku . Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud neshledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nemovitost v době od 31. 10. 1991 držel v dobré víře, že je jejím vlastníkem, a že tato jeho dobrá víra byla podložena bezúplatným převodem nemovitosti od jmenovaného podniku, a že tudíž vlastnictví nemovitosti vydržel. Konstatoval, že přestože právní řád k 31. 10. 1991 umožňoval podle § 69 odst. 3 a § 347 hospodářského zákoníku (hosp. zák.) převod vlastnického práva ze státní organizace na společenskou organizaci, nebylo možno z předmětného zápisu o převodu správy základních prostředků v koncernu ZZN z 31. 10. 1991 dovodit vůli předávající organizace převést vlastnictví nemovitosti na žalovaného, neboť předmětem smlouvy byl toliko převod její správy podle § 347 hosp. zák. ve znění k 31. 10. 1991. S odvoláním na § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 obč. zák. uzavřel, že v otázce, zda byl držitel věci se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nebylo možno vycházet jen ze subjektivních představ žalovaného, přičemž nebylo možno vycházet ani z oprávněnosti držby založené na omluvitelném omylu.


Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Připomíná, že jeho obrana spočívala od počátku v tvrzení, že vlastnické právo vydržel, když jeho dobrá víra, že mu nemovitost patří, jako zásadní předpoklad vydržení vlastnického práva, byla podložena bezúplatným převodem nemovitosti od státního podniku Zemědělské zásobování a nákup Olomouc, zejména na základě listiny Zápis o převodu výkonu správy základních prostředků v koncernu ZZN ze dne 31. 10. 1991 . Od 31. 10. 1991 do července 2003 byl tedy v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti, neboť byl jejím oprávněným držitelem; k tomu podotýká, že v pochybnostech se má mít za to, že držba je oprávněná. Dodává, že v uvedeném období platil daň z uvedené nemovitosti, tu udržoval investováním nemalých finančních prostředků; provozoval ji jako rekreační zařízení svých členů a jejich rodin. Odvolací soud uvedl, že převzal všechna zjištění soudu prvního stupně, s výjimkou závěru, který soud prvního stupně učinil na základě shora uvedeného zápisu z 31. 10. 1991 s inventurním soupisem základních prostředků. Tyto důkazy zopakoval, uzavřel však, že z nich nelze dovozovat vůli předávající organizace převést na žalovaného vlastnictví nemovitosti, neboť předmětem smlouvy byl pouze převod její správy podle § 347 hosp. zák. Podle svědků Ing. F. K. a J. H., kteří předmětný zápis a s tím související listiny podepsali, však šlo o postup nikoliv podle hosp. zák., ale o postup podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Šlo tedy o proces podle podmínek velké privatizace umožňující vyčlenění pro podnikání nepotřebného nebo nevhodného majetku a o jeho bezúplatný převod na odborové organizace; tímto způsobem byla privatizována většina rekreačních zařízení z vlastnictví státu. V daném případě převádějící organizace použila k realizaci převodu nemovitosti předtištěný formulář, který měla k dispozici z doby před účinností zákona č. 92/1991 Sb., na němž bylo uvedeno, že jde o převod výkonu správy; že byl takto použit nevhodný formulář žalovaný nevěděl a tuto okolnost mu nelze klást k tíži. Dovolatel tedy navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvádí, že ve věci bylo provedeno podrobné a rozsáhlé dokazování a s odvolacím soudem, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, se zcela ztotožňuje.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.


Stejnou problematikou se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 68/2003, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2122, kde uvedl: Posouzení toho, zda je držitel se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. je držitel, který věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice subjektivně v dobré víře, avšak nikoli se zřetelem ke všem okolnostem , a proto nemůže být držitelem oprávněným.

V daném případě odvolací soud dospěl k závěru, že z obsahu hospodářské smlouvy nevyplývalo, že by mělo dojít k převodu vlastnictví, ale že mělo dojít jen k převodu správy. Pokud by právní předchůdce žalobce tuto smlouvu posuzoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, nemohlo by mu ujít, že ve smlouvě se výslovně nejedná o převod do jeho vlastnictví. Mohl tedy sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti, tato dobrá víra však nemohla být dána se zřetelem ke všem okolnostem , a žalobce se tak nemohl stát oprávněným držitelem a následně i vlastníkem věci v důsledku vydržení. Další jím tvrzené skutečnosti, ze kterých by mělo vyplývat jeho subjektivní přesvědčení o vlastnictví, jsou již nevýznamné.

Pokud tedy z obsahu hospodářské smlouvy uzavřené mezi tzv. socialistickými organizacemi vyplývalo, že mělo dojít jen k převodu správy národního majetku, nemohla být (jiná než státní socialistická) organizace, která se na základě této smlouvy ujala držby věci, jejím oprávněným držitelem.

S uvedeným právním názorem, který není argumenty uvedenými v dovolání nijak vyvrácen či závažně zpochybněn, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Ani v případě, že strany ve skutečnosti zamýšlely převést vlastnické právo, nelze dovodit, že žalovaný při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém subjektu nabývajícím vlastnické právo k nemovitosti požadovat, mohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu svědčí titul, o který může vlastnické právo opřít.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalobkyni takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu 2010

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu