22 Cdo 3576/2011
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




22 Cdo 3576/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. F. , bytem v P., zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích-Semtíně, budova P 9, č. p. 81, proti žalovanému Z. F. , bytem v M., zastoupenému Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 433/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2011, č. j. 23 Co 245/2010-390, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Martina Keřta.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu - o. s. ř.):

Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. února 2010, č. j. 23 C 433/2006-323, rozhodl výrokem pod bodem I. o přiznání znalečného, výrokem pod bodem II. rozhodl o vypořádání společného jmění manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci ve výroku uvedené v celkové hodnotě 20.645,- Kč, a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci ve výroku uvedené včetně osobního automobilu Š. v celkové hodnotě 14.504,- Kč. Výrokem pod bodem III. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného nemovitosti v k. ú. M. n. L., a to garáž na st. parc. a pozemek v ceně 50.000,- Kč. Výrokem pod bodem IV. soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 103.374,50 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Výroky pod body V. až IX. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, č. j. 23 Co 245/2010-390, rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku pod bodem I. změnil tak, že část movitých věcí, které původně byly přikázány do vlastnictví žalobkyně (konkrétně šlo o vysavač, lednici, sporák, vibrační pás a dvě posilovací lavice), přikázal do vlastnictví žalovaného. Ostatní movité i nemovité věci přikázal do vlastnictví žalobkyně a žalovaného stejně jako soud prvního stupně. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 118.104,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a uvedla, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3. Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud projednal dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8042).
Při zkoumání podmínek přípustnosti dovolání dovolací soud nevychází jen z formálního hlediska, že odvolací soud slovně označil výrok svého rozhodnutí (popř. jen některou část svého výroku) jako měnící. Závěr o tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo skutečně změněno, je možno učinit až z materiálního hlediska, tj. na podkladě porovnání obsahu obou rozhodnutí ve věci samé. Jestliže dovolací soud zjistí, že dovolání není přípustné, zůstává přezkum dovolacího soudu omezen jen na (úvodní) čistě procesní fázi zkoumání podmínek přípustnosti dovolání a nemůže pokročit do následné fáze tzv. věcného přezkumu napadeného rozhodnutí (a řízení, které jeho vydání předcházelo) (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 1994, sp. zn. 3 Cdo 83/94, Právní rozhledy. č. 2/1995).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že část movitých věcí, které původně byly přikázány do vlastnictví žalobkyně, přikázal do vlastnictví žalovaného, a v důsledku toho změnil i výši vypořádacího podílu, jenž je žalovaný povinen vyplatit žalobkyni tak, že jej zvýšil na částku 118.104,50 Kč. V ostatních částech věc posoudil shodně se soudem prvního stupně a i po doplnění dokazování dospěl ke stejným skutkovým i právním závěrům.
Pokud odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění manželů jen ohledně výše uvedených vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyně však ve svém dovolání výslovně uvádí, že s výrokem o vypořádání movitých věcí v podstatě souhlasí. Tedy v této měnící části výrok rozsudku odvolacího soudu nenapadá. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá. Podstatou dovolání je polemika se skutkovým zjištěním soudu, neboť žalobkyně ve svém dovolání namítá, že do společného jmění účastníků náležely další movité i nemovité věci (jako osobní automobil O. C., další lovecké zbraně, chata v N. v. u A., zařízení truhlářské dílny), další vnosy do výlučného majetku žalovaného a namítá i nesprávné znalecké ocenění věcí. Uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., který podle výslovného znění § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatnit nelze; ani tvrzené vady řízení nezakládají zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce.
Nevymezil-li žalobce v dovolání, jehož přípustnost by se mohla opírat jen o § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2463).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 4 odst. 1 a 3, § 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou učiněnou vyhláškou č. 64/2012 Sb., částku 6.890,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 7.190,- Kč. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v částce 1.510,- Kč, celkem tedy činí 8.700,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalovaný oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. dubna 2013

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu