22 Cdo 3567/2006
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 3567/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. B., zastoupenému advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 555/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2006, č. j. 7 Co 186/2006-274, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 10 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 31. října 2005, č. j. 4 C 555/2003-234, ve znění opravných usnesení ze dne 23. března 2006, č. j. 4 C 555/2003-283, a ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 4 C 555/2003-304, vypořádal společné jmění účastníků jako bývalých manželů tak, že výrokem pod bodem I. přikázal a) do vlastnictví žalobkyně movité věci o celkové hodnotě 47 600,- Kč, b) do vlastnictví žalovaného garáž na stavební parcele č. 281 o výměře 20 m2 a stavební parcelu č. 281 o výměře 20 m2, v k. ú. O. J. H. v hodnotě 95 000,- Kč, osobní automobil Fiat Ducato v hodnotě 5 000,- Kč a členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu č. 33 v osmém podlaží domu č. p. 685/III na sídlišti V. v J. H. v hodnotě 23 906,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě 123 906,- Kč. Výrokem pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného zůstatek na účtu č. vedeném u W. S. v., k 1. 3. 2003 ve výši 82 643,25 Kč. Výrokem pod bodem III. rozhodl o tom, že pasivum ve výši 12 434,- Kč vzniklé na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a společností GE Capital Multiservis, a. s. dne 10 .12. 2002 se přikazuje žalobkyni , žalovanému přikázal pasivum ve výši 4 200,- Kč představující dluh účastníků vůči Městskému úřadu J. H. za poplatky ze psa. Výrokem pod bodem IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 76 453,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.


Soud prvního stupně především vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené 14. 6. 1975 zaniklo rozvodem 1. 3. 2003. Tím zaniklo i společné jmění manželů a k jeho vypořádání dohodou účastníků nedošlo. Aktiva vypořádávaného majetku ve výroku vyjmenovaného činila celkem 254 149,25 Kč. Za předmět zaniklého společného jmění soud prvního stupně nepovažoval pozemky parc. č. 3955/6 a 3955/7 v k. ú. a obci J. H., neboť byly pořízeny z oddělených prostředků žalovaného. Ten (označený jako firma B.) nejprve uzavřel 19. 5. 1993 s manžely J. a Z. S. kupní smlouvu, podle které koupil od nich pozemek parc. č. 3955/4 o výměře 1951 m2 za 5 400,- Kč. Dále titíž účastníci uzavřeli 16. 7. 1993 směnnou smlouvu, kterou manželé S. směnili svůj pozemek parc. č. 3955/6 o výměře 2105 m2 se žalovaným za pozemek parc. č. 3955/4. Dne 17. 11. 1993 uzavřeli manželé S. se žalovaným další kupní smlouvu, podle které mu prodali pozemek parc. 3955/7 o výměře 2000 m2 za kupní cenu 9 000,- Kč. Na zaplacení kupní ceny pozemků žalovaný použil peníze darované mu jeho rodiči, které od nich převzal dne 5. 2. 1993 v celkové částce 115 000,- Kč. K tomuto zjištění dospěl soud prvního stupně z toho, že o daru rodičů žalovanému ve výši 100 000,- Kč do podnikání vypovídal bratr žalovaného ještě před zahájením tohoto řízení v řízení vedeném mezi účastníky o zrušení práva společného nájmu, a rovněž rodiče slyšení v tomto řízení o vypořádání společného jmění vypověděli, že částku 115 000,- Kč žalovanému darovali 5. 2. 1993 na zakoupení pozemku a dílny, o čemž mu vystavili potvrzení, na kterém byly 6. 5. 2003 ověřeny jejich podpisy. Dále soud prvního stupně vypořádal ve výroku rozsudku uvedené dluhy v celkové částce 16 634,- Kč, zatímco dluh 90 000,- Kč, za vypracování projektu autodílny vzniklý bez souhlasu žalobkyně a nepřiměřený majetkovým poměrům účastníků, se součástí společného jmění manželů nestal. S přihlédnutím k vnosům účastníků žalobkyně 7 000,- Kč a žalovaného 7 291,70 Kč, a při rovnosti podílů účastníků žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílů částku 76 453,- Kč.


K odvolání účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. února 2006, č. j. 7 Co 186/2006-274, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým a právním posouzením věci soudem prvního stupně. K námitce žalobkyně, že v době, kdy měl žalovaný obdržet peníze od rodičů na pořízení pozemků bylo prováděno rozdělení měny uvedl, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že výběr peněz byl rodiči žalovaného proveden právě ve dny, kdy měl být výběr omezen v souvislosti s rozdělením měny. Byl zajedno se soudem prvního stupně, že s ohledem na to, že celá transakce byla provedena před více jak deseti lety, lze svědkům a žalovanému uvěřit, že si pamatují podstatnou skutečnost o darování větší částky peněz, nikoli jak byly vybírány a předávány.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, považuje otázku měnové rozluky, jakož i skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, přičemž odkazuje na ustanovení § 144 občanského zákona (dále ObčZ ) a zákonné náležitosti darovací smlouvy. Namítá, že odvolacím soudem nebyly provedeny důkazy, které v odvolacím řízení navrhovala a oba soudy pouze překryly důkazní mezeru na straně žalovaného, že si nepamatuje výměnu darovaných 115 000,- Kč v době měnové rozluky, neodpovídající úvahou. Žalovaný neprokázal výměnu finančních prostředků, za které byly uvedené pozemky dne 19. 5. 1993 a 17. 11. 1993 pořízeny, a nebyla tak vyvrácena právní domněnka společného jmění manželů obsažená v ustanovení § 144 ObčZ. Dále namítá neplatnost darovací smlouvy jako úkonu neurčitého podle § 37 ObčZ, neboť k určitosti patří i darování v určitém čase, zatímco odvolací soud určil dobu darování jen rokem 1993. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se skutkovým zjištěním a právním závěrem odvolacího soudu. Nesouhlasí s názorem žalobkyně, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Žalobkyně neuvádí v dovolání ani žádné nové skutečnosti. Proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou účastnicí řízení, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení otázek právních. Žalobkyně však v dovolání podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) nevytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, ale namítá, že skutkové zjištění soudů obou stupňů, že žalovaný v roce 1993 převzal od rodičů částku 115 000,- Kč a že z těchto prostředků téhož roku zaplatil kupní cenu za předmětné pozemky, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když správnost tohoto zjištění zpochybňuje mimo jiné poukazem na rozdělení měny, k němuž v roce 1993 došlo. Jinak řečeno dovolatelka spojuje nesprávnost právního posouzení s jiným zjištěním, než ze kterého soudy vycházely. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, že rozhodnutí vychází ze skutkové zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však přípustnost dovolání podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ nezakládá. Dovolatelka je oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ; vadami řízení by se dovolací soud zabýval pouze v případě, že by šlo o dovolání přípustné.


Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Ty představují odměnu advokátky, které žalovaný udělil plnou moc k jeho zastoupení v dovolacím řízení a která podala vyjádření k dovolání. Odměna za zastoupení by podle § 4 odst. 1 a 3, § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb. měla činit částku 11 785,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 2 x 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhl. č. 276/2006 Sb., celkem 11 935,- Kč. Žalovaný však ve vyjádření k dovolání požadoval na náhradě nákladů dovolacího řízení jen částku 10 150,- Kč, kterou bylo proto uloženo žalobkyni na nákladech dovolacího žalovanému zaplatit. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalovaný podal návrh na výkon rozhodnutí.





V Brně dne 28. června 2007


JUDr. Marie Rezková, v. r.


předsedkyně senátu