22 Cdo 355/2012
Datum rozhodnutí: 05.03.2012
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 obč. zák., § 5 odst. 2 předpisu č. 72/1994Sb.




22 Cdo 355/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Ing. P. F. , b) J. F. , zastoupených JUDr. Monikou Zoulovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Podolská 126/103, proti žalované T. R. , zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 95/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2011, č. j. 29 Co 144/2011-229, takto:

I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. listopadu 2010, č. j. 22 C 95/2008-199, ve spojení s opravným usnesením ze dne 26. ledna 2011, č. j. 22 C 95/2008-208, se zastavuje.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze 21. července 2011, č. j. 29 Co 144/2011-229, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 5. listopadu 2010, č. j. 22 C 95/2008-199, ve spojení s opravným usnesením ze dne 26. ledna 2011, č. j. 22 C 95/2008-208, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a), spoluvlastníka s podílem ideální jedné poloviny, žalobce b) a žalované, obou spoluvlastníků s podílem po ideální jedné čtvrtině, k domu čísla popisného 320, objektu bydlení stojícího na pozemku parcelního čísla 1010, zastavěné ploše a nádvoří a k pozemkům parcelních čísel 1010, zastavěné ploše a nádvoří, 1011/1, zahradě, a 1011/2, zastavěné ploše a nádvoří, vše nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, na listu vlastnictví 461 pro obec Praha a katastrální území Troja a všechny uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a) Ing. P. F., rodné číslo , žalobci a uložil povinnost do 31. 7. 2011 zaplatit žalobci b) na vypořádání jeho podílu částku 2 460 775,- Kč a povinnost do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalované na vypořádání jejího podílu částku 2 460 775,- Kč (výrok I. rozsudku). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. V. rozsudku).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť žalobci nechtějí setrvat ve spoluvlastnickém vztahu se žalovanou, k čemuž nemohou být nuceni, a v řízení byly prokázány problematické vztahy mezi žalobci na straně jedné a žalovanou na straně druhé . S ohledem na výsledky znaleckého dokazování nepřichází do úvahy rozdělení domu č. p. 320 na více samostatných budov, v domě by však bylo možné vyčlenění samostatných bytových a nebytových jednotek při zachování spoluvlastnictví ke společným částem domu a pozemku. Nicméně ani tento postup mající oporu v zákoně č. 72/1994 Sb. neshledal jako opodstatněný. Zdůraznil, že předpokladem vzniku bytového jednotky podle uvedeného zákona je prohlášení vlastníka budovy učiněné ve smyslu § 4 odst. 1 věty první až třetí, odst. 2 písm. a) až h) zákona o vlastnictví bytů . Takové prohlášení však spoluvlastníky učiněno nebylo. V rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soud nemohl žalobce nutit k takovému prohlášení, které ostatně oba žalobci odmítali. Vyčleněním bytových jednotek a nebytových prostor by bylo možné určit konkrétní části domu, které bude užívat ten který ze spoluvlastníků. Po vzniku takových jednotek by spoluvlastnictví účastníků řízení zůstalo zachováno ve vztahu ke společným částem domu stejně jako k pozemku, na němž dům stojí, případně též k pozemku, přes který by byl zajištěn přístup do celého domu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) až e) zákona č. 72/1994 Sb. Zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví k celému domu jeho rozdělením na bytové jednotky a nebytové prostory by však bylo možné pouze tehdy, pokud by s takovým způsobem vypořádání všichni spoluvlastníci souhlasili, neboť jejich spoluvlastnické právo ke společným částem domu a k pozemku totiž zůstane zachováno a bylo by lze naopak očekávat důvodně vznik budoucích sporů mezi stávajícími spoluvlastníky, minimálně mezi žalobci na straně jedné a žalovanou na straně druhé. Za takové situace soud prvního stupně shledal, že jediným možným způsobem vypořádání, je přikázání věci za náhradu žalobci a).
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. července 2011, č. j. 29 Co 144/2011-229, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně o žalobě rozhodl na základě úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci se správným právním závěrem o vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků. Shodl se se soudem prvního stupně i potud, pokud dospěl k závěru, že vypořádání spoluvlastnictví podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb. není vhodné , neboť z obsahu spisu, korespondence mezi účastníky řízení, resp. žalobci a H. Ch., a dalších listinných důkazů vyplývá, že vzájemné vztahy účastníků řízení dlouhodobě nejsou na dobré úrovni a že případné další spoluvlastnictví, byť jen společných částí domu a pozemků, jež by uvedeným způsobem vypořádání vzniklo, by mohlo vyžadovat rozhodování soudů či jiných orgánů . Odvolací soud respektoval závěry judikatury dovolacího soudu potud, že vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením budovy na bytové jednotky má přednost před jinými způsoby vypořádání, nicméně je tento způsob nutno vždy posuzovat i z hlediska dalšího soužití spoluvlastníků v domě. V souzené věci sice nelze očekávat, že by nynější spoluvlastníci v domě fakticky bydleli, nicméně by museli jako vlastníci jednotek dospět ke shodě při rozhodování o provozu, údržbě a případných investicích do společných částí domu a pozemků a taková shoda se jeví odvolacímu soudu jako problematická .
Proti rozsudku odvolacího soudu, a též výslovně proti rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zdůraznila, že ačkoliv se znalec zabýval především oceněním nemovitostí, případně otázkou dělení domu na samostatné budovy, připustil i možnost rozdělení domu na jednotky, přičemž v řízení vyšlo najevo, že v domě trvale nebydlí žádný ze spoluvlastníků a dům není trvale obýván. Zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu spatřuje v posouzení otázky, zda je vyloučena možnost rozdělení nemovitosti na jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. pouze pro neshody mezi podílovými spoluvlastníky za situace, kdy ani jeden ze spoluvlastníků trvale neužívá nemovitosti k bydlení ani jinému účelu. Podle názoru žalované v takovém případě nelze vyloučit rozdělení nemovitosti na jednotky, protože tento způsob vypořádání může značnou část rozporů mezi účastníky odstranit. Každý z účastníků by totiž byl výlučným vlastníkem jedné bytové jednotky a mohl by s ní nakládat do značné míry samostatně, aniž by musel získávat souhlas dalších vlastníků jednotek. Každý vlastník jednotky by hradil i náklady spojené s užíváním své jednotky. Tím by se podstatně omezil okruh možných sporných otázek a možnost sporů mezi spoluvlastníky. Zákon o vlastnictví bytů navíc podrobně upravuje postup pro přijímání rozhodnutí týkajících se společných částí domu.
Jednotlivé bytové jednotky ve výlučném vlastnictví účastníků by bylo možné převést na další osoby, neboť tento převod není omezen institutem předkupního práva. Dovolatelka dále zdůraznila, že vypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci jednomu ze spoluvlastníků je možné provést i přes nesouhlas ostatních spoluvlastníků, což v některých případech představuje nucené omezení vlastnického práva. I proto zákon dává přednost takovým způsobům vypořádání, které k odnětí spoluvlastnického práva některému ze spoluvlastníků nevedou, a teprve po vyčerpání těchto možností může následovat vypořádání přikázáním věci jednomu ze spoluvlastníků. Vzhledem k této skutečnosti má dovolatelka za to, že vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením na jednotky je možné. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti, když se ztotožnili se závěry vyslovenými nalézacími soudy. Vyjádřili se k jednotlivým dovolacím argumentům žalované, které považovali za nedůvodné. Žalobce a) navíc zdůraznil, že žalované již vyplatil přiměřenou náhradu, kterou přijala, a fakticky se tak chová podle napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadla výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) se zabýval přípustností dovolání.
V souzené věci se soudy zabývaly mimo jiné posouzením, jaký dopad na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením domu na bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) (dále jen zákon o vlastnictví bytů ) mají vzájemné vztahy podílových spoluvlastníků. Protože vyřešení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí soudů významné a rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, je dovolání přípustné i důvodné.
Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Podle § 5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů vlastnictví jednotky může vzniknout rovněž na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy nebo na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví jednotek vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených podle § 8 odst. 2. To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného jmění manželů budova.
Rozdělení domu na jednotky podle § 5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů má přednost před přikázáním věci do vlastnictví některého z podílových spoluvlastníků a prodejem společné věci a rozdělením výtěžku podle velikosti podílů (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen Soubor ), pod pořadovým č. C 5461, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 8610).
V souzené věci dospěl odvolací soud k závěru, že rozdělení na bytové jednotky není možné, jelikož vzájemné vztahy účastníků řízení dlouhodobě nejsou na dobré úrovni a v případně existujícího spoluvlastnictví ke společným částem domu a pozemků by to mohlo vyžadovat rozhodování soudů či jiných orgánů .
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 2 Cdo 559/2004, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 21, str. 803 uvedl, že možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky soud posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě.
V rozsudku ze dne 18. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 5465, dovolací soud vyložil, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit rozdělení domu na jednotky (ke stejným závěrům se Nejvyšší soud České republiky přihlásil např. v usnesení ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 8610).
V usnesení ze dne 2. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 437/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 17. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 1326/10, uveřejněným na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky nalus.usoud.cz), dovolací soud zdůraznil, že existence sporů mezi podílovými spoluvlastníky nebrání bez dalšího rozdělení domu na bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. v soudním řízení. Otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení (k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud České republiky přihlásil dále např. v usnesení ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, nebo v usnesení ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).
Z uvedené judikatury vyplývá jednak to, že možnost budoucích komplikací při správě a údržbě domu není sama o sobě důvodem vylučujícím dělení domu na jednotky, a jednak to, že existence sporů mezi podílovými spoluvlastníky může v poměrech konkrétního případu vést k závěru, že rozdělení domu na jednotky není možné. Takový závěr je však podmíněn uvedením konkrétních neshod mezi spoluvlastníky, aby bylo možno jejich intenzitu při úvaze, zda se jedná o takovou míru neshod, jež skutečně rozdělení domu na jednotky brání, přezkoumat. Občanský zákoník upřednostňuje vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením věci, případně rozdělením domu na bytové jednotky, neboť tímto způsobem je zachováno vlastnické právo dosavadním podílovým spoluvlastníkům. Jestliže tyto způsoby nemají přicházet do úvahy, a spoluvlastník tak má být svého dosavadního spoluvlastnického práva zbaven, musí být důvody k tomu vedoucí postaveny najisto.
Z tohoto pohledu rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí. Usuzoval-li odvolací soud na nemožnost dělení na jednotky z možných budoucích komplikací při správě domu, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Omezil-li pak svůj závěr o stávajících neshodách mezi účastníky na obecné konstatování, že vzájemné vztahy účastníků řízení dlouhodobě nejsou na dobré úrovni , aniž by tuto úvahu jakkoli blíže rozvedl a konkretizoval z hlediska možného přezkumu dovolacím soudem, nelze tento jeho závěr považovat za správný. Nadto tím, že uvedený závěr učinil z obsahu spisu, korespondence mezi účastníky a dalších listinných důkazů , aniž by uvedl, o jaké konkrétní důkazní prostředky se tato skutková zjištění (byť v jejich obecné poloze) opírají, nedostál požadavkům na odůvodnění rozsudku vyplývajícím z § 157 odst. 2 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž musel dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že není správný právní názor soudu prvního stupně (který odvolací soud implicite považoval zjevně za správný, jestliže uzavřel, že soud prvního stupně vyloučil možnost rozdělení domu na bytové jednotky), jenž podmiňoval možnost rozdělení domu na bytové jednotky okolností, že s takovým způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví všichni podíloví spoluvlastníci souhlasí.
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2002, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 2198, vyložil, že vznik vlastnictví jednotky jako části domu vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb. na základě rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není podmíněn shodnou vůlí podílových spoluvlastníků. V rozsudku ze dne 18. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 5462, pak doplnil, že přistoupí-li soud k vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením budovy na jednotky, nahrazuje soudní rozhodnutí prohlášení vlastníka budovy podle § 4 zákona o vlastnictví bytů.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 5. března 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu