22 Cdo 353/2003
Datum rozhodnutí: 10.04.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 353/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně H. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, za vedlejšího účastenství E., s. r. o., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 32/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2002, č. j. 13 Co 477/2002-455, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. V. B.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. června 2002, č. j. 17 C 32/95-414, výrokem I. určil, že z věcí, které tvořily bezpodílové spoluvlastnictví účastníků, připadají do výlučného vlastnictví žalobkyni věci uvedené v tomto výroku pod položkami č. 1 až 6, 13, 14, 16, 17, 19 až 31, 74, 89, 123,126, 138 až 140, žalovanému věci uvedené v tomto výroku pod položkami č. 7 až 12, 15,18, 33, 36, 37, 39, 45, 47, 49, 51, 52, 54, 55, 57 až 59, 65, 67, 68, 70 až 73, 75 až 77, 82, 90, 93, 95, 96, 100, 111 až 118, 129, 130. Výrokem II. určil, že z bezpodílového spoluvlastnictví manželů se přikazují do jejich podílového spoluvlastnictví, každému jednou ideální polovinou, nemovitosti vedené v tomto výroku pod položkami č. 120 a č. 128. Výrokem III. zamítl návrhy účastníků, aby do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů byly zahrnuty věci a hodnoty uvedené v tomto výroku pod položkami č. 121, 122 a 137. Výrokem IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 9 956 550,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a výroky V., VI., VII. a VIII. rozhodl o nákladech řízení.



Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. října 2002, č. j. 13 Co 477/2002-455, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o přikázání věcí pod položkami č. 115, 116, 117, 129 a 130, o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o povinnosti účastníků nahradit státu náklady řízení a zaplatit soudní poplatek potvrzuje, ve výroku IV. se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů účastníků částku 4 929 270,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku , a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.



Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) a ve kterém uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ a § 241a odst. 3 OSŘ, neboť podle jeho názoru je rozhodnutí odvolacího soudu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, protože mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 4 929 270,- Kč, a to na základě skutečnosti, že zůstalo v platnosti rozhodnutí soudu prvního stupně v části, ve které byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného obrazy v rozsudku uvedené pod položkou č. 115, 116 , 117, 129 a 130, přičemž byla pouze přepočítána výše vypořádacího podílu účastníků a předmětné obrazy byly přes nesouhlas žalovaného ponechány v jeho vlastnictví. Odvolací soud sice konstatoval, že o získání většiny předmětů umělecké hodnoty se zasloužil převážně žalovaný, ale vyvodil z toho pouze závěr, že to není důvodem pro zmenšení podílu vypořádacího podílu žalobkyně. Žalovaný nenavrhoval, aby byl vypořádací podíl žalobkyně nižší, pouze se domníval, že jde o skutečnost významnou při úvaze soudu, jak bude s vlastnictvím předmětných obrazů naloženo. Míní, že by bylo spravedlivé a zákonné BSM rozdělit stejným dílem i ohledně předmětných obrazů. Ty nejsou v držení žalovaného, ale jsou pohledávkou za R. R. (žalovaný je poskytl jako zástavu k zajištění jeho dluhu, který jmenovaný nesplácí) a získání jejich detence nelze očekávat; proto měly být přiděleny oběma účastníkům do spoluvlastnictví. Majetek tvořící BSM byl v převážné míře získán obchodní činností žalovaného a do této činnosti nutno počítat i poskytnutí těchto obrazů R. R. jako zástavy. Jedna nezdařená smlouva je vytržena z kontextu a je mu soudem přičtena k tíži. Nedoložená je dedukce soudu, že předmětné obrazy sloužily jako zástava pro úvěry, které spotřeboval sám žalovaný. Obrazy ale sloužily pro podnikatelskou činnost a pro udržení a rozšíření masy BSM. Je zřejmé, že žalovaný nebude mít žádný prospěch z obrazů, které mu soud přikázal do vlastnictví, neboť je fakticky nemá a je možné, že se žádného finančního prospěchu od R. R. nedočká. K tomu mu ještě soud ukládá, aby uhradil žalobkyni jejich uměleckou hodnotu. Při tom je značný rozdíl mezi jejich uměleckou a tržní hodnotou, která činí jen 3 000 000,- Kč. Bylo by spravedlivé, aby tyto obrazy soud přikázal do podílového spoluvlastnictví obou, když jejich uměleckou hodnotu by nikdo z nich nebyl schopen druhému zaplatit. Soud se ale skutečnou hodnotou obrazů, resp. jejich tržní cenou, nezabýval. Obdobně je tomu u obrazů pod položkami č. 129 a 130. Zásadně nesprávný je závěr soudu, že žalovaný s obrazy nakládal bez vědomí žalobkyně. V tomto směru odkazuje na obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 7 C 276/93, kde se nachází jednoznačný důkaz čestné prohlášení R. R. z 8. 6. 1993, že mu obrazy byly jako zástava půjčeny s výslovným souhlasem žalobkyně. Tento důkaz soud vůbec nehodnotil, ač byl ve spise založen. R. R. nebyl vyslechnut a soud bez vysvětlení věří toliko žalobkyni. V tomto směru vedle zmíněného čestného prohlášení dovolatel poukazuje na záznam soudu z 10. 10. 2002. Pro úplnost poukazuje na nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně ohledně položek č. 8 a 48 které soud přikázal žalovanému, ale podle protokolu založeného ve spise byly přikázány do vlastnictví žalobkyně, a tak byl žalovaný poškozen o částku cca 50 000,- Kč. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně zaujímá názor, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ přípustné. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.

Dovolání není přípustné.

Dovolatel opírá přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (viz rozhodnutí publikované pod č. C 154 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Proto rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo částečně (nebo i zcela) vyhověno odvolání účastníka, nelze z hlediska přípustnosti dovolání ve vztahu k tomuto účastníkovi považovat za rozsudek měnící podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. V dané věci tedy není přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení dána, neboť dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v té části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně podle obsahu potvrzen.

V úvahu by mohla přicházet přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Protože dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (viz § 242 odst. 3 OSŘ, podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání), je základním předpokladem přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí skutečnost, že dovolatel namítá nesprávné právní posouzení otázek, které mají toto rozhodnutí činit po právní stránce zásadním. Pokud dovolatel neuplatní dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ], nepřichází přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ do úvahy. Protože v dané věci dovolatel tento důvod neuplatnil, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.

Dovolání tedy není přípustné; proto nezbylo, než je odmítnout [§ 243b odst. 5 OSŘ ve spojení s § 218 odst. 1 písm. b) OSŘ].

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z neúspěšnosti žalovaného v tomto řízení a z toho, že úspěšné žalobkyni náklady řízení vznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. l, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Ty představují odměnu za jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1, § 4 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 6 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 7.500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, to je celkem 7.575,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 10. dubna 2003

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu