22 Cdo 3523/2015
Datum rozhodnutí: 26.01.2016
Dotčené předpisy: § 1042 o. z. ve znění od 01.01.2014




22 Cdo 3523/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. P. K. , zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti žalovaným 1) MUDr. T. C. , zastoupenému JUDr. Petrem Zavadilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Erbenova 2, a 2) MUDr. P. C. , zastoupenému Ing. I. C., o odstranění stavebních úprav, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 361/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. února 2015, č. j. 69 Co 472/2014-316, takto:

I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. února 2015, č. j. 69 Co 472/2014-316, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2014, č. j. 12 C 361/2010-251, v části výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným bylo uloženo vlastním nákladem odstranit část kovového schodiště a část železobetonové konstrukce na parcele p. č. 422 nebo spojené s budovou, v katastrálním území N., část obce N., obec O., v plochách vymezených v situačním plánu, který je součástí rozsudku, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. února 2015, č. j. 69 Co 472/2014-316, se ve výroku I ., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2014, č. j. 12 C 361/2010-251, v části výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným bylo uloženo vlastním nákladem odstranit část přístavby (balkon), postavené na štítové zdi ve 2. nadzemním podlaží budovy na parcele p. č. 422 v katastrálním území N., část obce N., obec O., v rozsahu vyznačeném písmenem R v situačním plánu, který je součástí rozsudku, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2014, č. j. 12 C 361/2010-251, v již vymezené části výroku I., ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. června 2014, č. j. 12 C 361/2010-251, ve výroku I. zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vlastním nákladem odstranit neoprávněné stavby (jejich části), nacházející se na parcele st. 422 nebo spojené s budovou na parcele st. 422, oboje zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc, v katastrálním území a části obce N., obec O., v rozsahu vyznačeném v situačním plánu, který je součástí rozsudku, a to zídku v ploše vymezené; 2 ocelové sloupky, jak vyznačeno plochami; část železobetonové konstrukce, včetně kovového zábradlí, v ploše vymezené; část železobetonové konstrukce, v ploše vymezené; část kovového schodiště, včetně kovového zábradlí, v ploše vymezené; část kovového schodiště, v ploše vymezené a část přístavby (balkon), postavené (přistavené) na štítové zdi ve 2. nadzemním podlaží, jak vyznačena plochou R. Výroky II., III. a IV., soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního. soudu v Olomouci rozhodl Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. února 2015, č. j. 69 Co 472/2014-316, potvrdil napadený výrok I. v části, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným bylo uloženo odstranění stavby (jejich části) nacházející se na parcele č. 422 nebo spojené s budovou na parcele p. č. 422 v katastrálním území N., část obce N., obec O. v rozsahu vyznačením v situačním plánu, a to odstranění části kovového schodiště v ploše vymezené části železobetovné konstrukce v ploše vymezené a části přístavby postavené na štítové zdi ve 2.nadzemním podlaží, jak vyznačeno plochou R (Výrok I.). Výrokem II. ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se domáhala odstranění staveb a přístaveb, které žalovaní postavili na jejím pozemku parcelní číslo 422, resp. přistavěli ke štítové zdi budovy, postavené na témže pozemku (dále jen společná zeď ). Soud prvního stupně na základě zjištěného průběhu vlastnické hranice dospěl k závěru, že žádná ze stavebních úprav nezasahuje na nebo nad pozemek žalobkyně a žaloba je nedůvodná. Odvolací soud tento názor sdílel jen ohledně staveb uvedených ve výroku jeho rozhodnutí pod bodem I. Uvedl, že jen tyto stavby se nacházejí na pozemku žalovaných; proto se žalobkyně nemůže domáhat jejich odstranění.

Proti výroku pod bodem I., kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která má být dovolacím soudem posouzena jinak.

Jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci podle § 241a o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spočívá v názoru odvolacího soudu, že dovolatelka není oprávněna domáhat se odstranění části přístavby na štítové zdi ve 2. nadzemním podlaží, jak vyznačeno plochou. Nikde v napadeném rozsudku není uvedeno, z jakého důvodu má soud za to, že požadavek dovolatelky není po právu, když zároveň v rozhodnutí říká, že štítová zeď je společná. Pokud je štítová zeď společná, plyne z toho, že se na její správu musí použít ustanovení o správě společné věci podle § 139 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním účinném znění (dále jen obč. zák. ). Tím, že žalovaní přistavěli (pevně spojili) část balkonu ke společné zdi, zasáhli do vlastnického práva žalobkyně; tím se odvolací soud vůbec nezabýval.

Další pochybení odvolacího soudu pak dovolatelka spatřuje v tom, že nesprávně posoudil, kudy vede vlastnická hranice mezi pozemky dovolatelky a žalovaných; nastoluje otázku, zda může dojít ke změně hranic pozemku na základě kartografické digitalizace. Na závěr dovolatelka namítá vady řízení, spočívající v neprovedení navržených výslechů svědků a v chybném provedení důkazů připojenými spisy.

Žalovaný 1) ve vyjádření uvedl, že považuje dovolání za nepřípustné, protože nebyly splněny předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. a navrhl zamítnutí dovolání. Žalovaný 2) se vyjádřil tak, že považuje napadené rozhodnutí za správné.

Dovolání je částečně přípustné a v rozsahu přípustnosti i důvodné.

K námitkám týkajícím se vedení vlastnické hranice dovolací soud uvádí následující. Dovolatelka zpochybňuje zaměření hranice pozemků při digitalizaci katastrálního operátu a namítá, že nelze zaměřením připustit změnu vlastnické hranice. Problematikou vztahu katastrálního operátu a vlastnického práva k pozemkům se dovolací soud opakovaně zabýval a není důvod řešit věc jinak. Již dříve dovolací soud uváděl: Pokud dojde ke zpřesnění evidenčních údajů katastru nemovitostí tak, že výměra určité parcely je nadále zapsána v menším rozsahu než doposud, neznamená to, že by tím zaniklo vlastnické právo k té části pozemku, která byla dosud zahrnuta do (zmenšené) parcely (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2712/2006, publikovaný stejně jako další rozhodnutí zde uvedená mimo jiné na www.nsoud.cz ). Obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotně právní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, publikovaný pod č. 15/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kdo tvrdí, že vlastnická hranice vede jinak, než jak je evidována hranice parcely v katastru nemovitostí, musí to dokázat. O to se dovolatelka v řízení neúspěšně snažila; její dovolací výtky tak směřují proti skutkovému zjištění, a nemohou založit přípustnost dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Ostatně tvrzení, že předchozí měření bylo údajně přesnější než řízení nové, provedené dokonalejšími prostředky, zpravidla nebude k zpochybnění výsledku nového měření dostačující. Namítané vady řízení se pak vztahují k té části, ohledně které není dovolání přípustné, a nezakládají právní otázku, pro kterou by bylo možno dovolání v této části připustit; proto se jimi dovolací soud nemohl zabývat.

Nejvyšší soud proto dovolání v části, směřující proti části výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným bylo uloženo odstranit část kovového schodiště a část železobetonové konstrukce v plochách vymezených pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Z obsahu dovolání se dále podává otázka, zda bez souhlasu spoluvlastníka lze něco přistavět ke společné zdi. Z toho, že odvolací soud se touto otázkou nezabýval, ačkoliv ji žalobkyně v odvolání uplatnila, Nejvyšší soud dovozuje, že posoudil tuto otázku jako právně nevýznamnou. V této části je právní posouzení v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud připustil podání negatorní (zápůrčí) žaloby ve vztahu mezi spoluvlastníky např. v rozhodnutích ze dne 4. listopadu 1924, sp. zn. R II 711/24, ze dne 11. května 1927, sp. zn. R I 310/27, vše publikováno v ASPI; tento právní názor se podle dovolacího soudu uplatní i v poměrech platného občanského práva. Jestliže již došlo k zásahu do společné věci, provedenému jedním ze spoluvlastníků, a jiný spoluvlastník se domáhá jeho odstranění, nelze věc řešit jako spor o hospodaření se společnou věcí (nyní jde o správu společné věci podle § 1126 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o. z. ), jak dovolatelka uvádí.

V projednávané věci se žalobkyně domáhala odstranění staveb údajně zasahujících do jejího pozemku, a také odstranění přístavby (balkonu) ke štítové zdi, která měla být v jejím výlučném vlastnictví. V průběhu řízení, tak, jak vycházely najevo skutečnosti nasvědčující spoluvlastnictví štítové zdi, měnila žalobkyně tvrzení tak, že žalovaní zasáhli bez jejího souhlasu do jejího spoluvlastnického práva ke zdi; v této části šlo od počátku o negatorní žalobu na odstranění neoprávněného zásahu (soudy neučinily zjištění, že by balkon byl samostatnou stavbou). Ačkoliv jak v závěrečném návrhu (č. l. 249), tak i v odvolání (č. l. 277v.) se žalobkyně ochrany spoluvlastnického práva ke zdi výslovně dovolávala, odvolací soud se touto otázkou nezabýval; právní posouzení věci je tak neúplné a tudíž i nesprávné.

Protože jde o vztah z tvrzeného neoprávněného zásahu do spoluvlastnického práva, budou v dalším řízení soudy postupovat podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ( o. z. ; viz zejména § 1042 o. z.).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je zčásti důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zčásti zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zčásti zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud zčásti i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243 g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2016

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu