22 Cdo 3519/2011
Datum rozhodnutí: 31.07.2013
Dotčené předpisy: § 118a odst. 3 o. s. ř.




22 Cdo 3519/2011



ROZSUDEK



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. T. , zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, proti žalované H. K. , zastoupené Mgr. Zuzanou Božkovou, advokátkou se sídlem v Třinci, nám. Míru 551, o zaplacení 65 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 13 C 42/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 2011, č. j. 71 Co 153/2010-130, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 65 000,- Kč s příslušenstvím, která jí náležela na základě schválené dohody dědiců jako součást dědictví po jejím zemřelém otci R. Ž. a kterou jí žalovaná měla neoprávněně zadržovat.

Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. března 2010, č. j. 13 C 42/2009-74, ve výroku I. zamítl návrh žalobkyně, aby soud uložil žalované zaplatit částku ve výši 65 000,- Kč s příslušenstvím, vyčísleným v tomto výroku. Ve výroku II. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví mezi dědici ze zákona žalobkyní a její sestrou E. G., přičemž každá z nich měla nabýt 70 000,- Kč, které byly zařazeny do aktiv dědictví. Zůstavitel sepsal dvě závěti, přičemž obě byly neplatné. Druhá ze závětí byla sepsána v nemocnici krátce před smrtí zůstavitele, kde byla žalobkyně i její sestra informovány zůstavitelem o tom, že má v sekretáři uloženou částku 140 000,- Kč. V druhé závěti, která byla pro nečitelnost a nesrozumitelnost neplatná, byla uvedena částka 140 000,- Kč. Žalovaná připustila, že měl zůstavitel v sekretáři v době svého úmrtí uložené peníze, nebyla však schopna sdělit, v jaké výši. Tvrdila, že tyto peníze použila na vypravení pohřbu zůstavitele.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že provedené důkazy nepostačují k prokázání, že zůstavitel měl v době své smrti ve svém bytě částku ve výši 140 000,- Kč a že ji žalovaná po jeho smrti vzala do své dispozice. Ačkoliv bylo prokázáno, že žalovaná v bytě zůstavitele nějaké bankovky vyzvedla a zaplatila náklady pohřbu, nebylo prokázáno, že převzala částku ve výši 140 000,- Kč. Na základě toho přijal soud prvního stupně závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, a proto její žalobu zamítl.

Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,odvolací soud ) rozsudkem ze dne 16. února 2011, č. j. 71 Co 153/2010-130, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 65 000,- Kč s příslušenstvím vyčísleným v tomto výroku. Ve výrocích II. IV. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně považuje za správná, avšak nemůže obstát závěr soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene žalobkyní, pokud jí nebylo poskytnuto poučení ve smyslu § 118a odst. 3 občanského soudního řádu. Odvolací soud zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a dokazování dále doplnil. Vzal za prokázané, že zůstavitel měl doma uschovanou částku 140 000,- Kč a částku 30 000,- Kč, která byla určena na náklady jeho pohřbu. O úsporách se žalobkyně dozvěděla od svého otce v době jeho hospitalizace v nemocnici. O těchto prostředcích pořídil v nemocnici závětí, která však byla neplatná, avšak s obsahem této listiny seznámil jak žalobkyni, tak zdravotní sestru. V době sepisu této listiny byl plně orientován. Dále odvolací soud zjistil, že klíče od jeho bytu měla jen žalovaná a po smrti zůstavitele umožnila vstup do bytu žalobkyni a její sestře, ovšem některé vybavení zde již nebylo. Žalobkyně se svou sestrou peníze hledaly, načež jim žalovaná sdělila, že zde byly, ale už nejsou. Dále bylo zjištěno, že zůstavitelův důchod přebírala žalovaná. Z provedených důkazů také vyplynulo, že žalovaná nejprve tvrdila, že se zůstavitelem žádnou společnou domácnost nevedla, z dopisu její advokátky však vyplýval opak. Zůstavitel v nemocnici prohlásil, že má žalovaná u sebe klíče od jeho bytu, které mu nechce vydat.

Odvolací soud vyšel z aplikace § 126 občanského zákoníku. Uvedl, že neobstojí názor soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že žalovaná z bytu zůstavitele převzala částku ve výši 140 000,- Kč, neboť byla jediná, kdo měl do domu přístup. Žalovaná ani nepopírala, že z bytu vzala nějakou částku, avšak tvrdila, že ji vynaložila na náklady pohřbu zůstavitele. Její výpovědi během řízení však byly nevěrohodné a rozporuplné. Proto odvolací soud uvěřil tvrzením žalobkyně a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu). Uvedla, že s rozhodnutím v plném rozsahu nesouhlasí. Podle jejího názoru odvolací soud nesprávně hodnotil otázku unesení důkazního břemene žalobkyní. Namítla, že řízení nemohlo být postiženo vadou pro nedostatek poučení ve smyslu § 118 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, když zcela odlišný názor odvolacího soudu není založen na nutnosti uvést další tvrzení a doplnit dokazování. Odvolací soud totiž provedl stejné důkazy jako soud prvního stupně, které nepřinesly žádné nové skutečnosti rozhodné pro posouzení skutkového stavu věci, než z jakých vycházel soud prvního stupně. Proto nemohl závěr odvolacího soudu vyznít jinak než závěr soudu prvního stupně. Nedostatek poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tak nemohl zatížit řízení vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a byla důvodem pro změnu rozsudku soudu prvního stupně.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. února 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Ve vztahu k měnícímu výroku odvolacího soudu Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátkou (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 občanského soudního řádu) dospěl k závěru, že v této části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

Podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolatelka v dovolání formálně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ohledně otázky unesení důkazního břemene žalobkyně , ve skutečnosti však odvolacímu soudu vytýká jeho procesní postup, jestliže tento dospěl k závěru, že neposkytnutí řádného poučení během řízení v první stupni podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. představuje takovou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci . Dovolatelka se domnívá, že rozsudek soudu prvního stupně je správný a ani vada spočívající v nepoučení žalobkyně o následcích neunesení věcného břemene (míněno důkazního břemene) není důvodem ke změně rozsudku odvolacím soudem, protože nemá vliv na správné rozhodnutí ve věci .

Tato jediná dovolací námitka není důvodná již proto, že odvolací soud nepřistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně s argumentací, podle které je řízení před soudem prvního stupně zatíženo vadou, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a spočívající v nesplnění poučovací povinnosti a důkazní povinnosti žalobkyně ve smyslu § 118a odst. 3 občanského soudního řádu.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 5, 6 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), o žalobách nebo jiných návrzích na zahájení řízení podaných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se provede u soudu prvního stupně příprava jednání podle dosavadních právních předpisů, ledaže soud do dne nabytí účinnosti tohoto zákona neučinil ve věci žádný úkon. Byla-li příprava jednání provedena po dni nabytí účinnosti tohoto zákona podle dosavadních právních předpisů, postupuje se při nařízení a provedení jednání před soudem prvního stupně podle dosavadních právních předpisů.

Řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno žalobou podanou 9. února 2009, tj. před účinností zákona č. 7/2009 Sb.

Do dne účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. ve vztahu k přípravě jednání soud prvního stupně učinil relevantní právní úkon, neboť dne 10. března 2009 vyzval žalovanou, aby se k podané žalobě vyjádřila a tato tak učinila podání ze dne 24. března 2009, doručeným soudu prvního stupně dne 26. března 2009.

Ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně se proto uplatní ustanovení o přípravě jednání (§ 114 - § 114c občanského soudního řádu), ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. a taktéž při nařízení a provedení jednání před soudem prvního stupně (§ 115 - § 119a občanského soudního řádu) jsou podstatná ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 7/2009 Sb. (dále jen ustanovení o. s. ř. ).

Podle § 114a odst. 1, 2 písm. a) o. s. ř. nebylo-li rozhodnuto podle § 114 odst. 2, připraví předseda senátu jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Za tím účelem předseda senátu žalovaného, popřípadě ostatní účastníky, kteří nepodali návrh na zahájení řízení, vyzve, aby se ve věci písemně vyjádřili a aby soudu předložili listinné důkazy, jichž se dovolávají, ledaže se takový postup jeví s ohledem na povahu věci neúčelným.

Podle § 114c odst. 1 o. s. ř. ukazuje-li se, že postupem podle § 114a odst. 2 a § 114b nemůže být jednání připraveno tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání, předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž se takový postup jeví neúčelným, předvolá k soudu účastníky řízení a jejich zástupce. Při tomto úkonu jim poskytne potřebná poučení, pokusí se o smírné vyřízení věci a vyzve je, aby splnili své procesní povinnosti, zejména aby do protokolu doplnili svá skutková tvrzení a návrhy na provedení důkazů; § 118a zde platí obdobně. Je-li to potřebné, uloží jim, aby nejpozději při jednání splnili v zájmu dosažení účelu řízení další procesní povinnosti.

Soud prvního stupně v řízení postupoval podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a z tohoto důvodu nepřistoupil k tzv. přípravnému jednání ve smyslu § 114c odst. 1 o. s. ř., neboť k projednání věci nařídil jednání na 1. října 2009.

Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně je založeno na závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že by žalovaná převzala z bytu zůstavitele do své dispozice částku 140 000,- Kč a ani, že tuto částku ke dni úmrtí zůstavitele R. Ž. měla v dispozici . Vzhledem k zamítnutí důkazních návrhů (výslechem notářky JUDr. Matýskové a zprávou finančního úřadu) je pak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně dále zřejmé i to, že za žalobkyní neprokázané považoval i tvrzení, že se částka 140 000,- Kč v bytě zůstavitele R. Ž. vůbec nacházela. Z toho pak učinil závěr o neprokázání převzetí této částky žalovanou.

U povinnosti důkazní a břemene důkazního podle § 118a odst. 3 o. s. ř. jde o situaci, kdy účastník sice tvrdí vše, co je pro věc důležité, ale nenavrhuje důkazy potřebné k prokázání těch tvrzení, která jsou sporná. Poučení o důkazní povinnosti spočívá v tom, že soud účastníka vyzve, aby označil k prokázání všech svých sporných tvrzení potřebné důkazy, a že mu sdělí, jaké by byly následky nesplnění této výzvy (tj. že neunese důkazní břemeno a že proto nemůže být ve sporu úspěšný). Poučení podle § 118a odst. 3 směřuje k označení důkazů, jimiž mají být prokázána sporná tvrzení.

Poskytnutí poučení o povinnosti důkazní není vyvoláno jen nečinností účastníka řízení v navrhování důkazů; poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. musí být poskytnuto jak účastníku, který dosud neoznačil o sporném tvrzení žádný důkaz, tak i účastníku, který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, ale jde o důkaz, který zjevně není způsobilý sporné tvrzení prokázat, popřípadě také účastníku, který označil o svém sporném tvrzení důkazy, avšak jejich provedením se mu nepodařilo sporné tvrzení prokázat. Z § 118a odst. 3 o. s. ř. v tomto směru vyplývá, že poučení musí být vždy poskytnuto účastníku také tehdy, jestliže soud prvního stupně provedl k prokázání jeho sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi jeho sporné tvrzení nebylo prokázáno a jestliže proto z důvodu neunesení důkazního břemene by neměl být ve věci úspěšný.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 2002, pod pořadovým č. 86, formuloval závěr, podle kterého důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věty druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé.

V rozsudku ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 2005, pod pořadovým č. 158 dospěl dovolací soud k závěru, že soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.

Z obsahu spisu a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že žalobkyně nebyla soudem prvního stupně v průběhu řízení poučena podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., ačkoliv u jednání konaných dne 1. října 2009, 12. listopadu 2009, 12. ledna 2010 i 9. března 2010 byla přítomna jak žalobkyně, tak i její zástupce a soud prvního stupně žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene žalobkyní. Tyto skutečnosti jsou pak určující pro prověření správnosti postupu odvolacího soudu, jemuž dovolatelka vytýká, že neměl přistoupit k uplatnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a na základě navržených a provedených důkazů ke změně rozsudku soudu prvního stupně s tvrzením, že nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem prvního stupně je vadou řízení.

Podle § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3.

Podle § 213 odst. 1, 2, 4, 5 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a.

Podle § 213b odst. 1, 2 o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu.

Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. plní nejen soud prvního stupně. V § 213b odst. 1 o. s. ř. se odvolacímu soudu ukládá, aby poskytoval účastníkům řízení ve smyslu § 118a potřebná poučení při odvolacím jednání. Poskytování poučení podle § 118a o. s. ř. odvolacím soudem nesmí vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.

V řízení o věcech, v němž se postupuje podle pravidel neúplné apelace, jsou nové skutečnosti a důkazy přípustné jen při splnění podmínek uvedených v § 205a nebo 211a o. s. ř.; pro odvolací soud z toho vyplývá, že smí poskytnout účastníkům poučení podle § 118a o. s. ř., jen jestliže tímto způsobem účastníky směřuje k uplatnění nových skutečností nebo k označení nových důkazů, jež jsou za odvolacího řízení přípustné, neboť jiné poučení by stejně mělo za následek, že by odvolací soud nemohl ačkoliv se tak stalo na základě jeho poučení přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem nebo novým důkazům.

Z výjimek ze zákazu uplatňování nových skutečností a důkazů v systému neúplné apelace má zvláštní postavení § 205a odst. 1 písm. d), podle kterého jsou nové skutečnosti a důkazy odvolacím důvodem tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z těchto povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3. Rozhodne-li tedy soud prvního stupně v neprospěch odvolatele proto, že neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, aniž by mu poskytl řádné poučení podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3, má to za následek, že potřebné poučení je povinen mu poskytnout vždy odvolací soud, neboť za tohoto stavu věci jsou ve prospěch odvolatele také v systému neúplné apelace přípustné nové skutečnosti nebo nové důkazy.

Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo v tomto případě k porušení § 118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto pohledu vždy postiženo vadou; to platí také tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až za odvolacího řízení.

Založil-li soud prvního stupně své rozhodnutí ve věci samé na závěru, že účastník neunesl https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembqhfpwy6bomjzgk3lfnzxv65dwoj5gk3tj důkazní břemeno, může rozhodnutí obstát, jen jestliže splnil svou poučovací povinnost podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Nedostojí-li soud prvního stupně řádně své poučovací povinnosti a způsobilo-li to, že odvolatel neunesl důkazní břemeno a že proto neměl ve věci úspěch, má to za následek, že nejen v odvolacím řízení, jež je ovládáno systémem úplné apelace, ale též ve smyslu § 205a odst. 1 písm. d) v odvolacím řízení založeném na neúplné apelaci, může odvolatel uvést v odvolání nebo za odvolacího řízení nové důkazy bez omezení. Vada řízení, spočívající v porušení § 118a odst. 3 o. s ř., je za této situace reparovatelná v odvolacím řízení tím, že potřebné poučení může místo soudu prvního stupně vždy poskytnout účastníku řízení odvolací soud.

Porušení § 118a odst. 1, 2 nebo 3 během řízení před soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení projevit též v méně zřetelné poloze. Může nastat situace, že účastníci splní z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé (buď z vlastní iniciativy, nebo po poučení soudem) svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Odvolací soud však může dospět k jinému právnímu názoru, který vyžaduje má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta na základě úplně zjištěného skutkového stavu věci doplnění tvrzení účastníků o jiné (další) rozhodné skutečnosti, jež (zatím) nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, a s tím spojené doplnění dokazování. V odvolacím řízení založeném na systému neúplné apelace odvolací soud nemůže postupovat podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3; výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v § 205a odst. 1 písm. d) se totiž v tomto případě neuplatní, neboť odvolatel neměl ve věci úspěch nikoliv proto, že by (podle závěrů soudu prvního stupně) neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, ale z důvodu, že soud prvního stupně dospěl (podle názoru odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu posouzení věci, a odvolací soud sám nemohl zjednat nápravu poskytnutím poučení podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3, neboť by to v rozporu s § 213b odst. 1 vedlo k uplatnění nových skutečností nebo nových důkazů, ačkoliv to § 205a neumožňuje.

V § 213b odst. 2 se proto stanoví, že porušení § 118a odst. 1, 2 nebo 3 v řízení před soudem prvního stupně je vadou řízení, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, tedy že řečeno jinak vadou řízení před soudem prvního stupně je z pohledu odvolacího řízení nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 a jen tehdy, vyplývá-li možné odlišné právní posouzení než podle účastníkova právního názoru z právního názoru odvolacího soudu; uvedené platí bez ohledu na to, vychází-li odvolací soud při své přezkumné činnosti z principů úplné nebo neúplné apelace. Právní názor odvolacího soudu je totiž v tomto případě považován za příčinu toho, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 1, 2 a 3. Protože poučovací povinnost je v § 118a o. s. ř. založena na objektivním principu a není tedy významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před soudem prvního stupně objektivně vzato bez ohledu na jeho příčinu k porušení § 118a, a uvedená vada řízení musí mít proto v tomto případě za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1.

Z § 213b odst. 2 současně vyplývá, že porušení § 118a odst. 1, 2 a 3 ze strany soudu prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu. V ostatních případech totiž zákon vyžaduje, aby odvolací soud chybný postup soudu prvního stupně napravil a aby provedl též důkazy, které by účastníci na základě řádného poskytnutého poučení označili. Nesplnění poučovací povinnosti zákon v těchto případech nepovažuje za vadu řízení, a tedy odvolacímu soudu ani neumožňuje, aby jen z tohoto důvodu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně.

Tato pravidla odvolací soud v průběhu odvolacího řízení respektoval a jeho procesnímu postupu nelze v rovině vytýkané dovolatelkou nic vytknout.

Odvolací soud totiž nevyšel z toho, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v důsledku které by musel rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Odvolací soud sice soudu prvního stupně vytkl, že přistoupil k závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní, aniž by provedl žalobkyní navržené důkazy a poučil ji podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.; důsledkem tohoto nesprávného postupu však nebylo rušící rozhodnutí odvolacího soudu. Ten u jednání konaného dne 24. listopadu 2010 poučil žalobkyni o tom, že je povinna prokázat, že v bytě otce žalobkyně R. Ž. se nacházela částka 140 000,- Kč, tj. sám žalobkyni poskytl potřebné poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., na které žalobkyně reagovala (jednak u samotného jednání a jednak v písemné podání odvolacímu soudu ze dne 20. prosince 2010) konkrétnímu důkazními návrhy. Zčásti se jednalo o důkazní návrhy, které byly realizovány již v řízení před soudem prvního stupně, a odvolací soud tak přistoupil k jejich opakování, které mu umožňuje § 213 odst. 2 o. s. ř., a zčásti se jednalo o důkazní návrhy nové. Ve vztahu k nim přistoupil odvolací soud k doplnění dokazování podle § 213 odst. 4 o. s. ř. Část důkazů žalobkyní v odvolacím řízení navržených odvolací soud neprovedl, neboť již měl tvrzení žalobkyně za prokázána z opakovaného a doplněného dokazování v průběhu odvolacího řízení.

Na základě vyhodnocení takto provedeného opakování a doplnění dokazování pak uzavřel (a proti konkrétním závěrům, které v této souvislosti odvolací soud při hodnocení důkazů přijal, dovolatelka v dovolání žádné námitky neuplatňuje), že otec žalobkyně R. Ž. měl v bytě mimo jiné částku 140 000,- Kč, kterou žalovaná neoprávněně zadržuje.

Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovanou uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu