22 Cdo 3512/2013
Datum rozhodnutí: 06.10.2015
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 3512/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně obce Malé Přítočno , se sídlem v Malém Přítočně, Kladenská 10, IČO: 00663999, zastoupené JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova 1961, proti žalovaným: 1) V. B. , a 2) M. B. , a oběma zastoupeným Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5 Malé Straně, Janáčkovo nábřeží 139/57, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 76/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co 4,5/2012-540, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co 4,5/2012-540, a částečný rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23. září 2011, č. j. 10 C 76/2008-459, ve znění doplňujícího a opravného rozsudku ze dne 25. listopadu 2011, č. j. 10 C 76/2008-477, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen soud prvního stupně ) částečným rozsudkem ze dne 1. dubna 2010, č. j. 10 C 76/2008-172, uložil žalovaným povinnost odstranit oplocení na pozemcích žalobkyně parc. č. 46/2, parc. č. 46/3, parc. č. 84/11, parc. č. 322, parc. č. 328/2, parc. č. 330/2, vše zapsáno na LV č. 10001 pro obec a katastrální území M. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno (dále jen předmětné pozemky ), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Zamítl návrh žalobkyně, aby byli žalovaní povinni odstranit oplocení na pozemku žalobkyně parc. č. 46/6 zapsaného na LV č. 10001 pro obec a katastrální území M. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno (výrok II.), a rozhodl, že o zbývající části nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se oplocení žalovaných částečně nachází na pozemcích žalobkyně, jak vyplývá z obsahu znaleckého posudku provedeného v soudním řízení. Neměl důvod závěry znalce zpochybnit, neboť závěry znalce zapůsobily na soud přesvědčivě a jednoznačně. Za situace, kdy učinil právní závěr, že žalovaní neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobkyně, vyhověl podle § 126 občanského zákoníku návrhu na odstranění oplocení v rozsahu omezování vlastnického práva. Co se týče pozemku parc. č. 46/6, z výpovědi znalce jednoznačně vyplývá, že tento pozemek žalovanými oplocen není, a proto ohledně tohoto pozemku žalobkyně, domáhající se odstranění oplocení, úspěšná nebyla.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 2. prosince 2010, č. j. 24 Co 203/2010-344, částečný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal, že zjišťování rozhodného skutkového stavu věci pro vydání, byť i jen částečného rozsudku, zůstalo neúplným, protože nebylo dosud provedeno vůbec žádné dokazování k tvrzení žalovaných o existenci dobré víry k vlastnictví pozemků, resp. jejich částí, jejich právními předchůdci, od nichž v roce 1970 nemovitosti kupovali. Přitom toto tvrzení žalovaní uplatňovali již v řízení před soudem prvního stupně, byť k němu neoznačovali potřebné důkazy. V této souvislosti ovšem nebyli soudem prvního stupně poučeni podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu. Odvolací soud pak toto poučení v průběhu odvolacího řízení neprováděl, protože jeho provedením nemohl být tento nedostatek napraven tak, aby odvolací soud mohl ve věci rozhodnout, přičemž vyřešení této otázky je pro rozhodnutí ve věci zcela zásadní. Odvolací soud dospěl k závěru, že sporná hranice projednávaných pozemků je správná, a proto je správný závěr soudu prvního stupně, že oplocení žalovaných stojí mimo tuto hranici v neprospěch žalobkyně.
Co se týče otázky možného nabytí vlastnictví sporných částí pozemků žalovanými na základě jimi namítaného vydržení, odvolací soud uvedl, že žalovaní nabyli koupí do svého vlastnictví nemovitosti v k. ú. M. v roce 1970, které v té době byly neoplocené, a oplocení začali sami později budovat, aniž by požádali v té době o vydání stavebního povolení. V této souvislosti pak probíhalo správní řízení související s odstraněním oplocení jako nepovolené stavby. Z toho odvolací soud uzavřel, že pokud sami žalovaní zbudovali oplocení poté, co se stali spoluvlastníky nemovitostí v k. ú. M., aniž si pro tuto stavbu předem obstarali potřebné správní rozhodnutí, zcela jistě nejednali s přiměřenou mírou obvyklé opatrnosti a uvážlivosti, pokud jde o posouzení hranice pozemků, na které mohou oplocení budovat jako na svém pozemku. Před započetím stavby plotu bylo bezpochyby i v této době jejich povinností, aby si předem obstarali potřebný souhlas příslušného správního orgánu. Pokud by tak učinili, bylo by po nich požadováno, aby doložili své vlastnictví k jimi připloceným částem předmětných pozemků a v této souvislosti by měli povinnost zjišťovat si potřebné podklady z tehdy existujícího Střediska geodézie a kartografie k posouzení hranice pozemků. Při nahlédnutí do tehdy existující mapové evidence Střediska geodézie a kartografie by přitom i jako laici mohli zjistit, že svým tvarem se jedná o pozemky natolik složité, ne zcela přiléhající k veřejné komunikaci procházející obcí, což je mělo vést k tomu, aby si za pomoci geodeta skutečný průběh hranice pozemků v souvislosti se stavbou plotu zjišťovali. Jelikož tak žalovaní nepostupovali a jen se spolehli na jim dané ústní sdělení osoby, která jim nemovitosti převáděla, o rozsahu převáděného vlastnictví, aniž by si toto jakkoliv ověřili, nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemky v oplocovaných hranicích patří. Ačkoliv žalovaní od kupní smlouvy z roku 1970 mohli odvozovat svůj domnělý právní titul o existenci svého vlastnictví k pozemkům v rozsahu, v jakém jsou dnes zaploceny, tento domnělý titul ztratili v souvislosti s okolnostmi stavby oplocení, a proto se žalovaní nestali na základě institutu vydržení vlastníky, resp. spoluvlastníky těch částí pozemků žalobkyně, které svým oplocením mají na úkor žalobkyně v držení. Vzhledem k tomu pak bylo nutné se dále zabývat námitkou žalovaných ohledně oprávněné držby jejich právními předchůdci. K tomu však bylo třeba další doplnění rozhodných skutečností včetně poskytnutí poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, které zcela překračovalo rozsah odvolacího řízení, a proto odvolací soud napadený výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 23. září 2011, č. j. 10 C 76/2008-459, ve znění doplňujícího a opravného rozsudku ze dne 25. listopadu 2011, č. j. 10 C 76/2008-477, uložil žalovaným povinnost odstranit na své vlastní náklady oplocení na předmětných pozemcích žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl, že o zbývající části nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze závazného právního názoru odvolacího soudu, že se žalovaní nestali vlastníky připlocených částí předmětných pozemků na základě vydržení, a proto zkoumal, zda sporné části předmětných pozemků nevydrželi právní předchůdci žalovaných. Soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil skutkový závěr, že ke sporným částem předmětných pozemků náleží vlastnické právo žalobkyni, nicméně žalovaní si sporné části v průběhu let svévolně oplotili s argumentací, že vlastnické právo náleží de facto jim, neboť tyto sporné části pozemků v dobré víře vydržela již jejich právní předchůdkyně. Žalovaní neprokázali předloženými listinami držbu jejich právní předchůdkyně ani její dobrou víru, že jí náleží vlastnické právo ke sporným částem předmětných pozemků, naopak z výpovědi svědka K., jehož výpověď považoval soud prvního stupně za věrohodnou, byla tvrzení žalovaných zcela vyvrácena. Vzhledem k tomu soud prvního stupně učinil závěr, že se žalovaným nepodařilo prokázat oprávněnou držbu sporných částí předmětných pozemků, neunesli tak k tomuto tvrzení důkazní břemeno. S ohledem na uvedené uložil soud prvního stupně žalovaným povinnost odstranit oplocení na sporných částech předmětných pozemků.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co 4,5/2012-540, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího a opravného rozhodnutí potvrdil. Podle odvolacího soudu i nadále po provedení doplněného dokazování platí skutkový závěr, že odborný závěr znalce o průběhu sporné hranice pozemků je správný, byl znalcem přesvědčivě obhájen a žalovanými nebyl jakkoliv zpochybněn. Oplocení žalovaných se nachází mimo znalcem stanovenou hranici pozemků v neprospěch žalobkyně. Doplněné dokazování v řízení před soudem prvního stupně z hlediska možnosti posouzení nabytí vlastnictví vydržení ke sporným částem předmětných pozemků samotnými žalovanými nepřineslo žádné nové rozhodné skutečnosti, a proto odvolací soud plně odkázal na důvody svého předchozího rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pouze z obsahu nabývaných titulů pro právní předchůdkyni žalovaných nelze u ní dovodit její oprávněnou držbu. Žalovanými předložené a navržené důkazy neprokazují pravdivost jejich tvrzení o tom, že k oploceným částem předmětných pozemků vykonávala jejich právní předchůdkyně oprávněnou držbu, a proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní neunesli své důkazní břemeno k prokázání rozhodných skutečností, s nimiž by bylo možné spojovat závěr o oprávněnosti držby. Vzhledem k tomu nelze žalovaným pro posouzení nabytí vlastnictví vydržením započítat oprávněnou držbu jejich bezprostřední právní předchůdkyně. Obrana žalovaných tak nebyla shledána důvodnou, a proto je namístě poskytnout žalobkyni ochranu jejího vlastnického práva proti žalovaným, kteří do vlastnického práva neoprávněně zasahují.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a důvodné podle § 241a odst. 2) a) a b) občanského soudního řádu. Podle žalovaných neobstojí právní názor odvolacího soudu, že užívání pozemku v rozsahu oplocení postaveného před desítkami let bez stavebního povolení vylučuje existenci oprávněné držby, neboť každé povolení stavby plotu je vázáno na konkrétní pozemek stavebníka, a proto žádný plot v rozsahu zasahujícím na cizí pozemek nemívá stavební povolení. Přesto užívání pozemku v rozsahu oplocení je nejčastějším případem vydržení. Otázka správního povolení a dobré víry ohledně vlastnictví pozemku jsou dvě zcela nesouvisející věci, protože vlastník, který ke stavbě plotu nezíská povolení, nijak nezpochybňuje své vlastnické právo. Nadto tvrzení o tom, že teprve žalovaní započali se stavbou oplocení, nemá oporu v provedeném dokazování. Skutečnost, že oplocení žalovaných nebylo tři desítky let napadáno pro nerespektování průběhu hranic, svědčí více než cokoliv jiného o jejich dobré víře. Žalovaní dále namítají, že podmínkou dobré víry pro vydržení není povinnost laiků zkoumat katastrální poměry vždy tam, kde nejsou tyto poměry jednoduché. Naopak v jednoduchých poměrech lze pochybovat o existenci držby v dobré víře odchylně od celkem zřejmého stavu . Vydržení má řešit právě složitější katastrální poměry, které nejsou laikům a někdy i odborníkům zřejmé. Nepřijatelný je proto názor odvolacího soudu, že se tvarem jedná o pozemky natolik složité a ne zcela přiléhající k veřejné komunikaci, že by to žalované mělo vést k tomu, aby si za pomoci geodeta zjišťovali skutečný průběh hranice pozemků v souvislosti se stavbou plotu. Dovedeno ad absurdum by tak nikdy ve složitých právních poměrech nemohlo dojít k vydržení. Problematičnost evidence musí být přičtena ve prospěch dobré víry laiků, nikoliv k jejich tíži, když se na hranici neshodnou ani znalci. Žalovaní vystavěli oplocení po koupi v hranicích jim vyznačených prodávající v souladu s terénní situací i s kupovanou a evidovanou výměrou. Umístění nebylo nikdy nikým přes 30 let zpochybňováno. Na žalované jsou tak napadeným rozhodnutím bezdůvodně kladeny požadavky, které nejsou schopni dnes splnit ani soudní znalci, když přiznávají, že přesnost jejich měření má odchylku 2,88 m a vlastnickou hranici tak určují pouze na základě vlastních zkušeností a interpretace znaků v terénu.
Žalovaní dále namítají, že důkazní břemeno o průběhu hranice pozemků účastníků, jejíž spornost nepřesahuje v žádném místě 5 metrů nelze unést jen znaleckým posudkem vytyčujícím průběh hranice jako pravděpodobný, avšak s možnou odchylkou 6 m. Za situace, kdy ani po výslechu znalce není zřejmé, kudy vlastně vede vlastnická hranice, byl částečný rozsudek přinejmenším předčasný, neboť nebylo hodnověrným způsobem zjištěno, kudy vlastnické hranice vedou. Podle dovolatelů vázanost právním názorem odvolacího soudu je dána pouze za podmínky nezměněného skutkového stavu, ze kterého vycházel odvolací soud. Žalovaní přitom po vydání rušícího usnesení předložili řadu důkazů prokazujících jejich dobrou víru, k nimž však soud prvního stupně nepřihlédl a nezabýval se jimi. V důsledku chybných právních závěrů pak nejsou v napadeném rozhodnutí zohledněny zásadní důkazy, že například pouhý rok před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalované k údržbě stromů hraničících se silnicí na pozemku, který o rok později žalobkyně označuje za své vlastnictví. V neposlední řadě v řízení nemůže být jako svědek vyslýchán místostarosta žalobkyně, neboť statutární orgán ani člen statutárního orgánu nemůže být vyslýchán svědecky. Výslech svědka K. je proto nezákonným důkazem. S ohledem na uvedené žalovaní navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání žalovaní upozorňují na rozdíl mezi subjektivně a objektivně spornou hranicí pozemku, přičemž dovoláním napadené rozhodnutí se vůbec vhodností zvoleného způsobu žaloby nezabývalo. V posuzovaném případě nejde přitom o případ subjektivně sporné hranice, nýbrž s ohledem na nestabilní katastrální území připadá do úvahy stanovení hranice konstitutivním rozhodnutím.
Žalobkyně ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné, když dovolatelé rezignují na to, aby vysvětlili, v čem je jimi uváděná otázka vztahu obstarání si stavebního povolení a vydržení vlastnického práva otázkou zásadního právního významu. Soudy obou stupňů posuzovaly otázku oprávněné držby na základě zjištěných skutečností. Odvolací soud nevyslovil závěr, že absence stavebního povolení sama o sobě vede k nemožnosti vydržení, nýbrž odvolací soud tuto skutečnost posoudil ve vztahu s ostatními okolnostmi případu, když zejména dovodil, že pokud by žalovaní dodrželi předpisy stavebního práva, bylo by po nich v případě neshod s vlastníky sousedních pozemků požadováno geodetické zaměření hranice pozemků. Žalovaní tak nemohli být objektivně v dobré víře, že oplocují vlastní pozemky. Pro řízení je pak zcela zásadní, že žalovaní pozemky žalobkyně neoplotili naráz na počátku 70. let, jak lživě uvádějí , ale že oplocení postupně rozšiřovali. Skutečnost, že docházelo k postupnému rozšiřování oplocení, pak činí ze shora uvedených úvah o dobré víře žalovaných pouze akademickou otázku, která nekoresponduje se skutkovým stavem v dané věci. Žalovaní tak nemohli být v dobré víře ani subjektivně. Co se týče vytýkaných procesních vad, ty jsou při vymezení otázky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu zcela bez významu. Žalobkyně dále poukazuje na jednotlivé skutečnosti, které měly vyjít najevo v průběhu řízení, které zpochybňují dobrou víru žalovaných. Žalovaní záměrně v řízení zaměňují závěr odvolacího soudu o tom, že se tvarem jedná o pozemky složité, se svým tvrzením, že v katastrálním území panují složité poměry evidence , neboť katastrální území M. není v porovnání s jinými katastrálními územími katastrálně složitým územím . Co se týče neshody znalců na průběhu hranice, v řízení byla jediným skutečným znalcem osoba ustanovená soudem a ostatní geodeti vystupující v řízení znalci nejsou. Přitom všichni v řízení vystupující geodeti se shodli na tom, že oplocení žalovaných stojí v celém sledovaném úseku na pozemcích žalobce. Stejně tak nepravdivá je celá další řada tvrzení žalovaných, že například naprostá většina lomových bodů v obci je v kódu kvality 8 a vlastnická hranice není jakýmsi pásmem o šíři 566 cm. Soudy obou stupňů postupovaly správně, pokud si na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu posoudily průběh vlastnické hranice podle vyznačení hranice v platné katastrální mapě, přičemž tato hranice je objektivně zjistitelná. Soud prvního stupně nepochybil, pokud převzal právní závěry odvolacího soudu obsažené v rušícím usnesení. Námitka žalovaných je navíc ve své podstatě procesní vadou. Není pravdou, že by žalobkyně utvrzovala žalované v jejich vlastnickém právu. Co se týče zpochybnění výpovědi svědka K., ten byl vyslechnut nad rámec důkazního břemene žalobkyně, neboť důkazní břemeno tížilo žalované, kteří měli prokázat vydržení části předmětných pozemků jejich právními předchůdci. Výpověď uvedeného svědka tak byla pro posouzení věci bezvýznamná. K námitce, že svědek K. byl místostarostou, uvádí, že místostarosta není statutárním orgánem obce ani jeho členem, neboť obec navenek zastupuje starosta. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k zásahu do vlastnického práva postavením plotu došlo před 1. lednem 2014 a před 1. lednem 2014 bylo o tomto nároku odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5. dubna 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. prosince 2012, dále jen o. s. ř. ).
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. [k ústavně konformnímu výkladu vztahu § 237 a § 241a o. s. ř. srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. července 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod č. C 3080 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457), a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolatelé v první řadě namítají, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily zánik dobré víry dovolatelů.
V této otázce je dovolání přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů neobstojí ve srovnání s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru), uvedl, že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří .
Dobrá víra je psychický stav držitele takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem okolnostem , a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona).
Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není tedy rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K zániku dobré víry není tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a pokud ji podá, není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010 (uveřejněný pod č. C 13 016 v Souboru)].
V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že žalovaní mohli od svého nabývacího titulu, tj. od kupní smlouvy z roku 1970, odvozovat svůj domnělý právní titul o existenci svého vlastnictví k zaploceným částem předmětných pozemků. Tuto dobrou víru však dovolatelé objektivně ztratili, když zbudovali oplocení pozemků, aniž by si pro tuto stavbu předem obstarali potřebné správní rozhodnutí. Odvolací soud k tomu dodal, že pokud by tak učinili, bylo by po nich požadováno, aby doložili své vlastnictví jimi zaplocených pozemků a v této souvislosti by měli povinnost zjišťovat potřebné podklady z tehdy existujícího Střediska geodézie a kartografie k posouzení hranice pozemků. Pokud by přitom vznikly určité neshody, bylo by po nich požadováno geodetické zaměření hranice pozemků. Jelikož tak žalovaní nepostupovali, nejednali s obvyklou mírou běžné opatrnosti a uváženosti, kterou lze po nich spravedlivě požadovat, a proto svou dobrou víru ztratili.
Uvedené závěry odvolacího soudu se jeví dovolacímu soudu jako nepřiměřené, a proto ve srovnání s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neobstojí. Vadnost úsudku odvolacího soudu spočívá v tom, že zpochybňuje dobrou víru na základě absence souhlasu správního orgánu se stavbou oplocení, nicméně souhlas správního orgánu je významný z hlediska veřejnoprávního a nemá bez dalšího vliv na soukromoprávní vztahy, není tak zřejmé, jak by tato skutečnost měla žalované zpochybnit oprávněnost jejich držby. Na tom nic nemění ani úvaha odvolacího soudu, že kdyby byli žalovaní bývali požádali o potřebný souhlas, beze sporu by byli ve svém vlastnickém právu zpochybněni . Takový závěr odvolacího soudu je totiž čistě hypotetický, když z okolnosti, že by bylo zahájeno správní řízení, bez dalšího nevyplývá závěr, že by žalovaní byli ve své dobré víře zpochybněni, a proto nemůže bez dalšího obstát.
Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru)]. V posuzovaném případě však soudy obou stupňů v souvislosti se stavbou plotu žádný přesvědčivý závěr o tom, že se žalovaní skutečně od kohokoliv či jakýmkoliv způsobem dozvěděli o skutečnosti zpochybňující jejich vlastnické právo, doposud neučinili, a proto závěry o tom, že žalovaní byli na své dobré víře, že jsou vlastníky sporných částí předmětných pozemků, jsou přinejmenším předčasné. V další fázi řízení proto bude nezbytné se znovu zabývat otázkou, zda a kdy byli žalovaní zpochybněni ve své dobré víře, že jim sporné části předmětných pozemků náleží.
S ohledem na datum, kdy žalovaní nabyli vlastnické právo na základě koupě od svého právního předchůdce (rok 1970), dovolací soud dodává, že s ohledem na absenci právní úpravy vydržení v občanském zákoníku ve znění účinném před novelou č. 131/1982 Sb. (tj. do 31. března 1983) nebylo možné vlastnické právo k nemovitostem vydržet. Po 1. dubnu 1983 bylo sice vydržení v právní úpravě obsaženo (srovnej § 135a obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), ale pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. ledna 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z toho, že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv. osobního vlastnictví (§ 127 obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), jakož i z toho, že oprávněný držitel pozemku, který splnil v této době podmínky vydržení, měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle § 135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1204/2007 (uveřejněný pod č. C 5049 v Souboru)]. K vydržení vlastnického práva k pozemku fyzickými osobami mohlo dojít až od 1. ledna 1992 (srovnej § 134 obč. zák.). Z textu zákona přitom vyplývá, že vlastnické právo k pozemku nabude vydržením osoba, která kdykoliv po 1. lednu 1992 splní podmínky, stanovené § 134 obč. zák., přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před 1. lednem 1992 [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1999 sp. zn. 22 Cdo 1193/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 6, str. 331)].
Z uvedeného tedy zřetelně vyplývá, že jestliže se žalovaní chopili držby části předmětných pozemků na základě kupní smlouvy z roku 1970, mohlo dojít byla-li držba oprávněná - k vydržení vlastnického práva žalovanými nejdříve 1. ledna 1992. Připlotili-li si žalovaní některé části pozemků až později, jak namítala žalobkyně, mohlo za předpokladu oprávněnosti držby dojít k vydržení nejdříve za 10 let od vzniku oprávněné držby, ne však dříve než 1. ledna 1992. Vzhledem k tomu je třeba v další fázi řízení třeba zkoumat, zdali byli žalovaní v průběhu vydržecí doby kýmkoliv či jakýmkoliv způsobem objektivně zpochybněni na své oprávněné držbě. V této souvislosti je třeba se znovu vypořádat s příslušnými důkazními návrhy, jimiž měla být oprávněnost držby žalovaných potvrzena či naopak zpochybněna.
Dovolatelé dále zpochybňují zjištěný průběh vlastnické hranice, když namítají, že vlastnická hranice není objektivně zjistitelná, a že zjištěný stav nevyplývá z provedeného dokazování.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud v usnesení ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006 (uveřejněném pod č. C 5 043 v Souboru), uvedl, že považuje zjištění o průběhu hranic mezi pozemky stran tohoto sporu za zjištění skutkové, nikoli právní. Tento závěr je zřejmý již z toho, že otázka průběhu hranic mezi sousedními pozemky je otázkou odbornou, jejíž řešení soudům nepřísluší. K vyřešení této otázky soudy ustanovují znalce, jimž jako úkol zadávají odpověď na právě uvedenou otázku. Přitom platí, že znalci nepřísluší řešit otázky právní .
Dovolatelé v posuzovaném případě svými námitkami nepokládají žádnou otázku zásadního právního významu, nýbrž toliko rozporují skutková zjištění soudů obou stupňů o tom, že průběh vlastnické hranice je objektivně zjistitelný, a tom, kudy vede vlastnická hranice. Tím však dovolatelé ve skutečnosti uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze založit (srovnej § 237 odst. 3 in fine o. s. ř.).
Stejně tak přípustnost dovolání nemůže založit rozporování závěru o neunesení důkazního břemene, neboť závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, je závěrem skutkovým, nikoliv právním [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010 (dostupné na www.nsoud.cz )] a vycházejícím z hodnocení dokazování.
Dovolatelé mimoto namítali vadu řízení spočívající v nepřípustném provedení důkazu výslechem svědka K., který měl být v době výpovědi místostarostou žalované.
Tato námitka není důvodná již z toho důvodu, že soudy obou stupňů své rozhodnutí o tom, že právní předchůdkyně žalovaných nenabyla oplocené části předmětných pozemků, založily na závěru, že žalovaní v tomto ohledu neunesli své důkazní břemeno, a nikoliv na závěru, že tvrzení žalovaných bylo svědeckou výpovědí svědka K. vyvráceno.
Nad rámec uvedeného nicméně dovolací soud upozorňuje, že podle § 126 odst. 4 o. s. ř. fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), může být vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen podle § 131.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006 (uveřejněném pod číslem 1/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovodil, že statutárním orgánem obce pro účely výslechu v civilním soudním řízení je i místostarosta, a proto u něho přichází do úvahy účastnická výpověď podle § 131 o. s. ř. a nikoliv svědecká výpověď podle § 126 o. s. ř.
Tyto závěry jsou přitom uplatnitelné i v posuzovaném případě. Pokud by tedy svědek K. byl v době své výpovědi místostarostou, proběhl by jeho výslech skutečně v rozporu se zákonem, a nebylo by tak možné v další fázi řízení z informací získaných jeho výpovědí vyjít, nýbrž by bylo třeba jeho výslech provést znovu, a to zákonem aprobovaným způsobem (srovnej § 126 odst. 4, § 126a a § 131 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu