22 Cdo 351/2017
Datum rozhodnutí: 12.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 351/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce a) J. T. a b) D. T. a zastoupených JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, J. M. Marků 92, proti žalované Z. Č. , zastoupené JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 1294, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 382/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 20 Co 213/2016-446, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Radomila Macka, advokáta se sídlem v Lanškrouně, J. M. Marků 92.

Odůvodnění:


Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Náchodě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, č. j. 10 C 382/2013-405, určil, že žalobci jsou spoluvlastníky; žalobce a) je spoluvlastníkem k id. 3/4 a žalobci a) a b) jsou bezpodílovými spoluvlastníky v režimu společného jmění manželů k id. 1/4 pozemku parc. č. 9/2 o v ýměře 51 m 2 a pozemku parc. č. 238/2 o výměře 9 m 2 v obci N., katastrální území B. (dále jen předmětné pozemky ), které byly vytyčeny geometrickým plánem Ing. Libora Hornofa, č. plánu 231-111/2014 ze dne 15. 7. 2014 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. 20 Co 213/2016-446, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III. o nákladech řízení státu (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou praxí obecných soudů. Žalobci neunesli důkazní břemeno, že užívají věc jako vlastní, a to v dobré víře dané se zřetelem ke všem okolnostem věci. Podkladem pro znalecké zkoumání byl situační plán z roku 1928 na rozdělení pozemku parc. č. 9 a parc. č. 238, kterým byly obě zmíněné parcely rozděleny na dvě části, k převodu nově vzniklých pozemků však na právního předchůdce žalobců nikdy nedošlo. Poukázali-li žalobci na důkaz nabývacími listinami týkajícími se vlastnictví domu a pozemku parc. č. st. 8, odpovídá jejich výměra dřívějším výměrám, takže se žalobci neměli důvod domnívat, že vlastní větší parcelu, než je uvedeno v listinách. Namítá, že se soudy řádně nevypořádaly se všemi jejími námitkami. Nesouhlasí, že posouzení dobré víry lze omezit v dané věci toliko na polohu plotu mezi předmětnými pozemky užívanými žalobci a zbylou částí pozemku žalované. Poukazuje na obsahy nájemních smluv z roku 1976 a z roku 1993, z nichž dovozuje, že žalobci nemohli být objektivně v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných pozemků. Vytýká soudům, že nereagovaly na důkaz svědecké výpovědi svědka L. T., který se vyjádřil ke stavbě prvního plotu oddělujícího uživatelské vztahy, rovněž nevyhověly návrhu na doplnění dokazování obsahem souvisejícího spisu v řízení o vyplacení náhrady za bezdůvodné obohacení. Žalovaná vědoma si skutečnosti, že dovolací soud není další přezkumnou instancí skutkových zjištění, vytýká soudům, že ve svém důsledku porušily zásadu volného hodnocení důkazů; poukazuje přitom na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od nichž se měly soudy v tomto ohledu odchýlit. V napadeném rozhodnutí jsou rovněž nedostatečně odůvodněna rozdílná tvrzení žalobců. Žalovaná nesouhlasí s prokázáním polohy plotu, když žalobci předložená fotodokumentace je nedostatečná. Nesdílí ani závěry soudu prvního stupně, že předmětné pozemky jsou svou výměrou minimální v porovnání s výměrou celého pozemku žalobců. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření namítají, že dovolání nesplňuje zákonná kritéria přípustnosti dovolání. Byť žalovaná akcentuje otázku vymezení důkazního břemene žalobců tvrdících vydržení vlastnického práva, ve skutečnosti namítá, že se obecné soudy důsledně nevypořádaly se stěžejní argumentací dovolatelky, tím však rozporuje skutkový stav. Stran porušení zásady volného hodnocení důkazů zdůrazňují, že na tento nedostatek v odvolacím řízení vůbec neupozornila. Soudy se však řádně vypořádaly s rozpornými tvrzeními žalobců, která byla motivována snahou o smírné vyřešení sporu. Rovněž byly správně provedeny a hodnoceny důkazy. Ohledně výhrady ohledně minimální výměry užívaného a skutečně nabytého pozemku pak zdůrazňují, že nebyla tato námitka řádně formulována. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Protože k vydržení předmětných pozemků mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Žalovaná v dovolání rozsáhle rozporuje zjištěný skutkový stav, pomíjí však, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, přezkum skutkového stavu naopak dovolacímu přezkumu nepodléhá, z čehož logicky vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistily nalézací soudy (srovnej též § 243f odst. 1 o. s. ř.); na tom ničeho nemůže změnit ani okolnost, že žalovaná se snaží dosáhnout přezkumu skutkového stavu s poukazem na zásadu volného hodnocení důkazů, neboť tímto poukazem nesměřuje k tomu, aby se dovolací soud zabýval výkladem zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž k tomu, aby dospěl k odlišnému skutkovému stavu. Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolací soud je v dané věci vázán zejména skutkovými zjištěními ohledně chopení se držby předmětných pozemků, ohledně přesvědčení žalobců, že nabyli i tyto pozemky, ohledně polohy plotu mezi předmětnými pozemky a zbylou částí pozemku žalované, jakož i ohledně zjištění vůle stran při sjednávání nájemních smluv.
Lze rovněž připomenout, že zjišťuje-li obsah vůle účastníků smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Ostatně i závěr o neunesení důkazního břemene je závěrem skutkovým a nikoliv právním [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013 (dostupná na www.nsoud.cz )].
Přípustnost dovolání nezakládají dále tvrzené vady řízení, neboť k nim může dovolací soud přihlédnout teprve tehdy, shledá-li z jiného důvodu dovolání jako přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud ozřejmil, že umístění plotu bylo dostatečně zjištěno pomocí fotodokumentace, z čehož lze dovodit, že ostatní důkazní návrhy v tomto ohledu považoval za nadbytečné. Jestliže přitom zjistil soud prvního stupně, že v roce 1976 došlo k posunu plotu, nebylo možné vyjít z výpovědi svědka T., který se měl vyjadřovat k dřívějšímu období. Rovněž nedůvodnou je výhrada nepřezkoumatelnosti posouzení námitky rozporných tvrzení žalobců, neboť soud prvního stupně se touto otázkou rozsáhle zabýval a tento údajný rozpor logicky ozřejmil. V neposlední řadě nebylo dovolacím soudem shledáno, že by nalézací soudy při posouzení věci postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v § 132 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže v neposlední řadě založit nesouhlas žalované, že výměra předmětných pozemků je minimální v porovnání s výměrou skutečně nabytých pozemků, neboť žalovaná v této souvislosti nevymezila žádnou otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat, nadto rozhodnutí soudů obou stupňů je v tomto ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupný na www.nsoud.cz ), a judikaturu v něm uvedenou].
Samotné právní posouzení vydržení je rovněž v souladu s judikaturou dovolacího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015 (dostupný na www.nsoud.cz ), a judikaturu v něm uvedenou], když soudy obou stupňů ozřejmily, na základě jaké skutečnosti se žalobci chopili držby předmětných pozemků a že tato držba byla oprávněná. Soudy se vypořádaly rovněž s námitkami ohledně existujících nájemních smluv, když zdůraznily, že nebylo najisto postaveno, že se nájemní smlouvy měly týkat právě předmětných pozemků. Ostatně jestliže se žalobci chopili oprávněné držby předmětných pozemků již v roce 1976, přičemž tato držba by nebyla po celou vydržecí dobu do 1. 1. 1992 relevantně zpochybněna, vydrželi by žalobci vlastnické právo k předmětným pozemkům k tomuto datu, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb. [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98 (uveřejněný pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)], pročež by zpochybnění dobré víry v důsledku následného uzavření nájemní smlouvy v roce 1993 na tomto vydržení ničeho nemohlo změnit.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 12. dubna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu