22 Cdo 3503/2011
Datum rozhodnutí: 16.09.2013
Dotčené předpisy: § 151o odst. 3 obč. zák.




22 Cdo 3503/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. M. , bytem v B. u Č. B., zastoupeného JUDr. Josefem Frydrychem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, L. B. Schneidera 2, proti žalovaným 1) J. H. , bytem v Č. B. N., 2) A. H. , bytem v Č. B. N., oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Piaristická 22/8, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 338/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2011, č. j. 19 Co 980/2011-193, takto:
I. Dovolání se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 28. ledna 2011, č. j. 30 C 338/2009-174, zamítl žalobu, aby bylo zřízeno právo věcného břemene chůze a jízdy žalobci po pozemku č. 341/2 v katastrálním území a obci H., který je veden u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č. B., zapsaného na LV č. 574, jenž je ve vlastnictví žalovaných tak, jak je toto právo vymezeno geometrickým plánem ze dne 24. 9. 2008, číslo plánu 522-79-28 ve prospěch žalobce jako vlastníka parcely p. č. 342/2, p. č. 339/2, p. č. 340/2, p. č. 338 a stavby na st. p. č. 338 v katastrálním území a obci H., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č. B., na LV č. 374 (výrok I. rozsudku). Současně soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo žalovaným jako povinným z tohoto věcného břemene nařízeno a uloženo odstranit překážky na předmětu věcného břemene s právem volného přístupu chůzí a provozem k nemovitostem ve vlastnictví žalobce jako oprávněného (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 14. června 2011, č. j. 19 Co 980/2011-193, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu výslovně všem jeho výrokům - podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Uplatňuje v něm dovolací důvod postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř], nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování [§ 241a odst. 3 o. s. ř.].
Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. června 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání žalobce, jsou účastníkům známy a tvoří součást procesního spisu, dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. V této souvislosti nebyl vázán poučení odvolacího soudu, ze kterého se podává přípustnost dovolání proti jeho rozsudku bez dalšího, neboť přípustnost dovolání je oprávněn posoudit výhradně dovolací soud.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání žalobce není přípustné.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., uvedené zákonné ustanovení však v dané věci přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněném pod č. 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz , formuloval závěr podle kterého nenapadá-li dovolatel správnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí, jímž bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, přičemž tento právní názor vedl soud prvního stupně k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím zrušeném rozhodnutí, může být o přípustnosti dovolání proti tentokrát potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé uvažováno jen z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jinak řečeno, nenapadá-li tedy dovolatel v rámci uplatněného důvodu dovolání podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávnost právního názoru odvolacího soudu, který vedl soud prvního soudu k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím odvolacím soudem zrušeném rozhodnutí, může být o přípustnosti dovolání v daném případě uvažováno jen z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. října 2009, č. j. 30 C 338/2009-67, žalobě vyhověl a věcné břemeno chůze a jízdy ve prospěch žalobce po pozemku parc. č. 341/2 v katastrálním území a obci H., zřídil.
Odvolací soud usnesením ze dne 7. září 2010, č. j. 19 Co 439/2010-144, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí zavázal soud prvního stupně závazným právním názorem potud, že zřízení věcného břemene cesty po pozemku parc. č. 341/2 je neúměrným zásahem do vlastnického práva žalovaných, neboť je vedeno přes pozemek parc. č. 341/2 zahradu, který je přilehlý k obytné části domu na pozemku parc. č. 337 a navazuje na další pozemky ve vlastnictví žalovaných. Ani samotní žalovaní tento přístup ke své nemovitosti, přestože by byl možný, nepoužívají. Sami realizují přístup z veřejné komunikace přes pozemek parc. č. 340/1 terénem způsobilým k chůzi i jízdě bez jakýchkoliv překážek či terénních nerovností a zajišťujícím přístup i ke stavbě žalobce na pozemku st. parc. č. 338, kdy se tedy jedná o přístup z veřejné komunikace.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel tento pro věc určující závěr dovoláním nenapadá, důsledkem čehož je závěr, že dovolání v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není, a přípustnost dovolání je tak nutno posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Rozsáhlá dovolací argumentace dovolatele naplňující dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. tak je pro posouzení přípustnosti dovolání bez významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu (zjevně v přesvědčení, že je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že věcné břemeno nezbytné cesty nelze zřídit přes pozemek, ve vztahu ke kterému se žalobce takového zřízení domáhá, tj. pozemek parc. č. 341/2, neboť se jedná o neúměrné omezení vlastnického práva žalovaných, a dovolatel jak vysvětlil dovolací soud výše prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tento závěr odvolacího soudu nenapadá, potvrzující zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu bez dalšího obstojí.
Odvolací soud dále považoval za správné závěry soudu prvního stupně i potud, jestliže tento uzavřel, že nezbytnou cestu nelze zřídit pro přístup k pozemku ani ji nelze zřídit jako osobní věcné břemeno.
Tyto závěry pak dovolatel dovoláním prostřednictvím jím označeného důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadá. Úvaze odvolacího soudu vytýká, že v dané věci nešlo o návrh na zřízení osobního věcného břemene s tím, že v případě pochybností nalézacích soudů ho tyto měly poučit o formulaci žalobního petitu, k čemuž nedošlo (v této části pak jde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Názor o tom, že nelze zřídit věcné břemeno nezbytné cesty ve prospěch vlastníka pozemků měly soudy promítnout do svých rozhodnutí částečným zamítnutím žaloby ve vztahu k pozemkům a nikoliv ve vztahu k té části žaloby, kde se žalobce domáhal zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby č. p. 77 na pozemku st. parc. č. 338.
Dovolací soud však nebyl nucen správnost těchto názorů posuzovat, neboť ani případná odůvodněná dovolací argumentace dovolatele nemůže mít vliv na celkový výsledek dovolacího řízení.
Dovolací soud totiž vychází z ustálené judikatury potud, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008 www.nsoud.cz).
Jestliže obstojí závěr odvolacího soudu (dovolatelem po právní stránce dovolání nenapadený), že věcné břemeno nelze zřídit přes pozemek parc. č. 341/2, nemůže mít na výsledek dovolacího řízení vliv ani případný přezkum dalších důvodů vedoucích podle závěrů odvolacího soudu k zamítnutí žaloby, a to ani tehdy, pokud by v této části nebylo možné považovat závěry odvolacího soudu za správné.
Dovolatel výslovně napadl i tu část potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o odstranění překážky . Dovolání v této části však dovolatel žádným způsobem neodůvodnil; dovolacímu soudu je nicméně zřejmé, že vyhovění takovému výroku z povahy věci předpokládá zřízení věcného břemene a dovolatel spojil napadení výroku o odstranění překážky s dovoláním, podaným a odůvodněným, proti potvrzujícímu zamítavému výroku o zamítnutí žaloby na zřízení věcného břemene.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalovaný výslovně dovoláním napadl i výrok o rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení však není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 42003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. když žalovaným v průběhu dovolacího řízení náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. září 2013

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu