22 Cdo 350/2017
Datum rozhodnutí: 02.05.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 1040 odst. 1 o. z.



22 Cdo 350/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce JUDr. P. L. , proti žalovanému V. H. , zastoupenému Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 586/7, o vydání movité věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 73/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 30. 6. 2016, č. j. 69 Co 140/2016-113, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1 800 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Michala Zbožínka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ):

Okresní soud v Olomouci (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 15. 2. 2016, č. j. 24 C 73/2015-91, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vydat žalobci motorovou pilu Husquarna 440E o výkonu 1,8 KW, délky lišty 38 cm, váhy 4,4 kg, oranžového krytí s usnadněným startem (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 12 600 Kč (výrok II.).

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (dále odvolací soud ) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 69 Co 140/2016-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalovaného vydat žalobci pilu Husquarna 240E, váha 4,7 kg, výkon 1,5 KW, rok výroby 2009, oranžové barvy (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 600 Kč a náklady řízení odvolacího ve výši 3 600 Kč (výroky II. a III.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s právně kvalifikačním závěrem, že žalovaný nezadržuje motorovou pilu (po opravě žaloby provedené odvolacím soudem stejné značky ovšem jiného typu) neprávem (§ 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nyní ve znění zákona č. 460/2016 Sb. dále o. z. ), neboť vlastnické právo k ní získal na základě darovací smlouvy uzavřené podle § 628 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále obč. zák. ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Aniž by jakkoliv vymezil některý z důvodů přípustnosti dovolání, namítal nesprávnost skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a zdůraznil vlastní skutkovou verzi věci, tj. že motorová pila mu byla darována ihned po koupi jeho právním předchůdcem a že po řadu let byla jeho oprávněným vlastnictvím. Dovozoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný označil dovolání za nepřípustné, neboť neobsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. o. s. ř. a v rozporu s § 237 o. s. ř. nevymezuje některý z předpokladů přípustnosti dovolání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru o přípustnosti dovolání, žalovaný uvedl, že rozsudek odvolacího soudu (a rovněž rozsudek soudu prvního stupně) je správný jak z pohledu skutkových závěrů, tak i právního posouzení věci. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že žalobce má právnické vzdělání, jež nahrazuje podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).

V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobce v rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu nevymezil žádný z důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a tento nevyplývá ani z jeho obsahu. Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

Podstatou dovolání žalobce je pouze polemika se správností skutkových zjištění nalézacího soudu a na něj navazujícího právního posouzení věci o vlastnictví motorové pily. Od 1. 1. 2013 však nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 rovněž úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Protože žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu , zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti výrokům o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Ve vztahu k označeným nákladovým výrokům dovolatel své povinnosti vyplývající pro něj z § 241a odst. 2 o. s. ř. vůbec nedostál. Pro výroky o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 600 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 3 600 Kč a tyto částky nedosahují samostatně a ani ve svém součtu hodnotového censu upraveného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohlo by být dovolání přípustné ani tehdy, pokud by žalobce některé z hledisek přípustnosti dovolání směřujícího proti výrokům o nákladech řízení řádně vymezil.

Jelikož dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 2. května 2017


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu