22 Cdo 349/2005
Datum rozhodnutí: 23.02.2005
Dotčené předpisy: § 238a odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 349/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., ve věci žalobce P. M., zastoupeného advokátem, proti žalované E. P., zastoupené advokátkou, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 115/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č. j. 26 Co 90/2004-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále soud prvního stupně ) z 31. 5. 2001, č. j. 12 C 428/93-245, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo vydat mu věci ve výroku rozsudku specifikované. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 20. 2. 2002, č. j. 26 Co 474/2001-274, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 29. března 2002.

Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 12. června 2002 domáhal se žalobce povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 12 C 428/93. Návrh odůvodnil tím, že v řízení nebyl proveden výslech jím navržených svědků I. P., J. Š. a L. M. Posledně jmenovaný je synem účastníků, jehož výslech soud odmítl s poukazem na jeho nízký věk bylo mu devět let. Takové odůvodnění nemůže podle žalobce obstát, neboť i dítě tak nízkého věku je schopno si zapamatovat např. jaký nábytek se nachází v bytě, kde vyrůstá. Také již v původním řízení chtěl navrhnout výslech svědka S. S., ale při jednání u soudu jsem nebyl přítomen a proto návrh již nemohl učinit (přednes žalobce při jednání soudu prvního stupně 30. 11. 2003 č. l. 35). Podle žalobce výslech těchto svědků může pro něj přivodit příznivější rozhodnutí.

Soud prvního stupně usnesením z 10. 11. 2003, č. j. 9 C 115/2002-39, návrh na povolení obnovy řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 12 C 428/93, zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně svým usnesením z 31. 3. 2004, č. j. 26 Co 90/2004-75, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů považovaly žalobu na obnovu řízení za včas podanou ve lhůtě stanovené v § 233 odst. l věta za středníkem OSŘ, tj. do tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Shodně také dospěly k závěru, že není splněn předpoklad obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) OSŘ, ale ani podle § 228 odst.1 písm. b) OSŘ. Nejde o důkazy, které žalobce bez své viny nemohl použít. Žalobce výslechy svědků P., Š. a M. v původním řízení použil, když je sám navrhl, a také o možnosti navrhnout výslech svědka S. věděl. Nejde ani o důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, neboť výslechy svědků P., Š. a M. nebyly provedeny jen proto, že je soud považoval za nadbytečné (jak výslovně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku z 31. 5. 2001, č. j. 12 C 428/93-252). Odvolací soud také uvedl, že nešlo ani o důkazy, které by mohly pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, když jím navržení svědci měli být vyslechnuti k tomu, jaké věci byly žalovanou z posledního společného bydliště účastníků odvezeny, popřípadě, které se v nemovitosti žalobce nacházely, nikoli však o tom, že věci jsou výlučným vlastnictvím žalobce. Ze stejného důvodu není takovým důkazem ani výslech svědka S. S.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle žalobce došlo k vadě řízení, neboť nebyly provedeny jím navržené důkazy a nesprávný je závěr, že není důvod k povolení obnovy řízení ve věci vedené pod sp. zn. 12 C 428/93. Žalobce trvá na tom, že výslechy svědků P. a Š. nemohly být v původním řízení provedeny z objektivních důvodů. Na předvolání se totiž k jednání soudu prvního stupně dne 31. 5. 2001 nedostavili, neboť nešťastnou shodou okolností byli oba zdravotně indisponováni, a žalobce je připraven předložit doklad o jejich pracovní neschopnosti. Výslech svědka L. M. nebyl proveden pro jeho nízký věk a podle žalobce nebyl tento důkaz soudy obou stupňů doceněn. To dokazuje také jeho výpověď, kterou učinil v řízení o vypořádání společného jmění účastníků dne 25. února, 2004, ze které vyplývá, že si pamatuje tehdejší události a je schopen detailně popsat věci, jejichž vydání se žalobce domáhal a které se později objevily v domácnosti žalované na K. Pokud jde o výslech svědka S. S., soudy přehlédly, že žalobce nebyl přítomen u posledního jednání soudu prvního stupně 31. 5. 2001, kdy bylo ve věci rozhodnuto, v důsledku nesprávného poučení soudu a u odvolacího soudu již nemohl být důkazní návrh učiněn. Žalobce připomněl, že předmětné důkazy nebyly provedeny v průběhu řízení, které trvalo od roku 1993 do roku 2002, a to včetně důkazu trestním spisem, ve kterém byly obsaženy relevantní informace (viz sdělení Policie ČR z 13. 7. 1993) o tom, že žalovaná odvezla z domu v J. věci, jejichž vydání se domáhal. Navrhl, aby usnesení soudu obou stupňů byla zrušena věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 OSŘ.

Ustanovení § 238 odst. 1 písm. b), 238a odst. l a § 239 OSŘ nezakládají přípustnost dovolání proti výroku napadeného usnesení proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.

Podle § 238 odst. 1 písm. a) a odstavec 2 OSŘ je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení § 237 OSŘ platí obdobně.

Ustanovení § 238 OSŘ tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za shodných podmínek jako ty, jež jsou uvedeny v § 237 OSŘ (včetně omezení, jež plynou z ustanovení § 237 odst. 2 OSŘ).

Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ ve spojení s dikcí § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení.

Dovolání není přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ OSŘ, neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně bylo prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení.

Konečně není splněna ani podmínka přípustnosti uvedená v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 OSŘ platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatelem uplatněné námitky žádnou otázku zásadního právního významu, která by byla řešena odvolacím soudem v dovoláním napadeném usnesení, nenastolují. Ve svém rozhodnutí se odvolací soud zabýval výlučně otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení, které jsou stanoveny v § 228 OSŘ. Ani v dovolání žalobce nezpochybnil, že by šlo o důkazy, které bez své viny nemohl použít, neboť je navrhl a nebyly provedeny jako nadbytečné (svědci P., Š. a M.). I kdyby nebyl řádně předvolán k jednání soudu prvního stupně, pak při jednání odvolacího soudu mohl poukázat na to, že mu tak byla odňata možnost jednat před soudem (§ 212a odst. 5 a § 229 odst. 3 OSŘ) a navrhnout výslech svědka S. S.

Napadené rozhodnutí též neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, a to již proto, že v něm byly aplikovány výlučně normy procesního práva.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné. Dovolací soud ještě podotýká, že vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 OSŘ), samy o sobě, i kdyby byly dány, však přípustnost dovolání nezakládají.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl /§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ/.

Žalobce, který procesně zavinil odmítnutí dovolání, nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 OSŘ).



Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. února 2005

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu