22 Cdo 3479/2010
Datum rozhodnutí: 26.10.2010
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 obč. zák., § 142 odst. 2 obč. zák.




22 Cdo 3479/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka, ve věci žalobců: a) J. P., b) J. B., c) E. T., všech zastoupených JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 7, proti žalovaným 1) K. Š., 2) J. Š., zastoupeným JUDr. Josefem Vaške, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Kroupova 957, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 305/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. května 2010, č. j. 20 Co 182/2010-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 4.236,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných.

O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Náchodě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. ledna 2010, č. j. 8 C 305/2008-68, zamítl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu č. p. 277, postavenému na pozemku st. p. č. 563/2 a k pozemkům st. p. č. 563/2 a p. p. č. 437/3, zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 159 pro obec a katastrální území N. M. n. M. a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 18. května 2010, č. j. 20 Co 182/2010-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušen.


Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na něj odkazuje.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.


Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí především v posouzení, zda pro zjištění nemožnosti rozdělení stavby na bytové jednotky je relevantní úvaha soudu, že nedojde ke vzniku tolika bytových jednotek, kolik je původních spoluvlastníků . Soud prvního stupně tento právní názor zaujal a odvolací soud se výslovně posouzením vypořádání dělením na bytové jednotky nezabýval. Tuto okolnost mu však nelze vytknout a napadenému rozhodnutí v daném směru přisoudit zásadní právní význam. Dovolací argumentace žalobce je v přímém rozporu s jejich procesními stanovisky a návrhy uplatněnými v řízení před soudem prvního stupně. Byli to právě a jenom žalobci, kteří tento právní názor zastávali. U jednání konaného dne 17. března 2009 výslovně uvedli, že rozdělení na bytové jednotky by podle jejich názoru přicházelo do úvahy pouze tehdy, pokud by každý ze spoluvlastníků obdržel bytovou jednotku. Stejný názor pak uplatnili i u jednání dne 15. června 2009, kdy vyjádřili nesouhlas s rozdělením domu na bytové jednotky. V závěrečném návrhu pak opětovně vyjádřili názor, že rozdělení na bytové jednotky z důvodu následně prezentovaného soudem prvního stupně není možné. Jestliže pak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nenapadli jeho závěr o nemožnosti vypořádání rozdělením na bytové jednotky, což bylo v souladu s jejich stanoviskem zastávaným v průběhu řízení před soudem prvního stupně, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že se otázkou rozdělení domu na bytové jednotky výslovně nezabýval z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Bez ohledu na posouzení správnosti tohoto právního názoru by v daném směru nemohlo jít o otázku zásadního právního významu. Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 48, vyslovil právní názor, podle kterého spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Soud prvního stupně a ve shodě s ním i soud odvolací založily závěr o nemožnosti vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením na bytové jednotky na dvou samostatných důvodech. Jednak na výše uvedeném a odvolateli kritizovaném právním názoru a jednak na okolnosti, že úroveň vzájemných vztahů účastníků taktéž neumožňuje uvedený způsob vypořádání. Zatímco první ze závěrů dovolatelé v dovolání napadají, druhý z nich v dovolání napaden není.


Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2846, vyslovil názor, podle kterého možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky soud posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Soud přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 obč. zák.

Soud vyšly ze zjištění, že vztahy účastníků jsou dlouhodobě narušeny v důsledku restitučního sporu. Účastníci nejsou schopni se dohodnout na nutných opravách a nezbytné údržbě společného domu a na jejich financování, a to včetně platby daně z nemovitostí. Nejsou schopni se dohodnout na správě společného domu. Uvedený závěr, dovolateli nenapadený, je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatelé dále za otázku zásadního právního významu považují posouzení, zda soud může přistoupit k aplikaci § 142 odst. 2 obč. zák. s přihlédnutím k věku a nepříznivému zdravotnímu stavu žalovaných bez ohledu na sociálně, ekonomicky a zdravotně nepříznivou situaci na straně žalobců.

Ustanovení § 142 odst. 2 obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2419). Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska § 142 odst. 2 o. s. ř. by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 1549/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz). Zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodů hodných zvláštního zřetele musí reflektovat skutkovou jedinečnost konkrétního případu.

Ve zhodnocení rozhodování soudů o návrzích na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 29. září 1988, Cpj 37/88, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1989, pod pořadovým č. 1 byl k aplikaci § 142 odst. 2 vysloven názor, podle kterého za důvody hodné zvláštního zřetele, jimiž odůvodňují zamítnutí návrhu, považují soudy zejména vysoký věk odpůrců spojený zpravidla s jejich nepříznivým zdravotním stavem a skutečností, že v nemovitosti prožili většinu svého života. Lze v této souvislosti odkázat i na rozsudok Najvyššieho súdu Slovenskej republiky ze dne 25. února 1998, sp. zn. 4 Cdo 137/97 (R 100/1999 Zb. st.), podle kterého dôvodmi hodnými osobitného zreteľa, pre ktoré súd nezruší a nevyporiada podielové spoluvlastníctvo podľa § 142 ods. 2 Občianskeho zákonníka, sú okolnosti prevažne subjektivného charakteru tak na strane žalovaného (najmä jeho zdravotný stav, vek a sociálna situácia, stav jeho odkázanosti na bývanie v spornej nehnuteľnosti, nedostatek možností uspokojiť bytové potreby inde, osobné väzby na nehnuteľnosť), ako aj na strane žalobcu (najmä ak mu ide len o vyriešenie užívacích vzťahov, pričom otázka zániku spoluvlastníctva nemá pre neho prioritu alebo že věc má v úmysle predať).

Dovolací soud nepovažuje závěry odvolacího soudu, který se ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně nutnosti zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví za zjevně nepřiměřené za situace, kdy bylo zjištěno, že žalovaní jsou osoby vysokého věku (rok narození 1924 a 1928), je na jejich straně dán nepříznivý zdravotní stav (onkologická, urologická a nefrologická onemocnění) a v nemovitosti prožili většinu svého života od jejího zakoupení v roce 1966. Dále zohlednily, že žalovaní se po celou dobu spoluvlastnického vztahu o nemovitost starají a hradí veškeré náklady spojené s její údržbou, zatímco žalobci zájem o užívání nemovitosti nemají, tyto neužívají a svůj spoluvlastnický podíl chtějí realizovat toliko ve formě jim vyplacených finančních prostředků, přičemž žalovaní jinou možnost uspokojení potřeby bydlení nemají a nedisponují ani finančními prostředky podmiňující přikázání předmětných nemovitostí do jejich vlastnictví.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že se zabýval i osobními poměry žalobců, neučinil však v daném směru žádná podstatná skutková zjištění relevantní pro aplikaci § 142 odst. 2 obč. zák. Jestliže dovolatelé v dovolání namítají, že soudy opomenuly skutečnost, že žalovaným byla předložena i varianta prodeje jejich spoluvlastnického podílu za současného zřízení věcného břemene doživotního užívání bytových prostor ve prospěch žalovaných, míjí se tato námitka se skutkovým zjištěním nalézacích soudů, že žádnou konkrétní nabídku žalobci žalovaným v daném směru neučinili.

Poukaz dovolatelů na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1549/2007 není přiléhavý již proto, že závěr o absenci důvodů hodných zvláštního zřetele učinily soudy při jiných skutkových zjištěních konkrétně v tom, že žalovaný se nepodílel na opravách nemovitost a navíc jeho spoluvlastnický podíl byl nízký. V souzené věci jsou to naopak žalovaní, kteří výhradně zajišťují chod a údržbu nemovitosti a spoluvlastnické podílu žalobců na straně jedné a žalovaných na straně druhé jsou stejné.


Třetí otázku zásadního právního významu spatřovali žalobci v posouzení, zda je porušením práva na spravedlivý proces skutečnost, že soud prvého stupně sdělil účastníkům podle § 118a odst. 2 o. s. ř., že je věc možné po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru žalovaných domáhajících se zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 odst. 2 obč. zák., čímž žalobce ujistil, že zamítnutí žaloby dle tohoto ustanovení nepřipadá v úvahu a v důsledku toho nečinili důkazní návrhy o nesplnění zákonných podmínek pro zamítnutí žaloby, přičemž soud posléze beze změny sdělení rozhodl tak, jak se žalovaní domáhali (zamítl žalobu) a odvolací soud s odvolacími námitkami žalobců proti tomu procesnímu postupu nevypořádal . O otázku zásadního právního významu při výkladu procesního předpisu nemůže jít z toho důvodu, že uvedeným způsobem soudy nepostupovaly.

Z protokolu o jednání před soudem prvního ze dne 17. března 2009 se podává, že soud prvního stupně se pokusil o smírné vyřešení věci (byť s nesprávným odkazem na § 118a o. s. ř.), v rámci kterého mimo jiné účastníky informoval o uvažovaném procesním postupu pokud jde o možnosti vypořádání podílového spoluvlastnictví. V rámci této procesní činnosti pak žalované (nikoliv žalobce) informoval o tom, že důvody zvláštního zřetele hodné vedoucí k zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je nutno považovat za případy výjimečné. Skutečnost, že se jednalo toliko o pokus o smírné řešení sporu, vyplývá již z toho, že následně obsahuje protokol o jednání formulaci o tom, že byly vyčerpány možnosti smírného řešení věci, a soud prvního stupně teprve poté přistoupil k zahájení jednání přednesem žaloby a k provádění dokazování. Nejednalo se tudíž o postup podle § 118a odst. 2 s poučením o jiné možné právní kvalifikaci nároku vůči žalobcům, ale toliko o obecnou informaci před zahájením jednání o skutečnosti, že k zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví lze přistoupit jen v případech uvedených § 142 odst. 2 obč. zák., které lze v obecné rovině považovat za případy výjimečné. Jestliže pak v dalším řízení na základě provedeného dokazování v dalším řízení soud dospěl k závěru, že tyto okolnosti pro zamítnutí jsou dány, nelze mu z hlediska procesního postupu nic vytknout.

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.

Náklady takto vzniklé představují odměnu advokáta za zastoupení žalovaných v dovolacím řízení, která činí podle § 8 ve spojení s § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen vyhláška ) při zastupování dvou osob částku 11.700,- Kč sníženou ve smyslu § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1, § 15 odst. 1 vyhlášky na částku 5.850,- Kč a dále sníženou podle § 18 odst. 1 vyhlášky ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % na částku 2.925,- Kč, po zaokrouhlení 2.930,- Kč (§ 16 odst. 2 vyhlášky). Žalovaným dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč za jeden úkon právní služby u každého z žalovaných (vyjádření k dovolání žalobců) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.530,- Kč. Žalovaným dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 706,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak na straně žalovaných činí 4.236,- Kč.

Dovolací soud proto uložil žalobcům společně a nerozdílně povinnost nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení ve výši 4.236,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.). Výrok o společném a nerozdílném oprávnění k náhradě nákladů dovolacího řízení je založen ustanovením § 140 odst. 1 věty druhé o. s. ř. per analogiam , neboť v předmětné věci mají účastníci ve vztahu k řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnosti usnesením uložená, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. října 2010 JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu