22 Cdo 347/2005
Datum rozhodnutí: 12.05.2005
Dotčené předpisy: § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 347/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřínkové ve věci žalobců: a) JUDr. E. B., b) PhDr. P. B. a c) JUDr. Z. B., zastoupených advokátem, proti žalované galerii v P., zastoupené advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 30/2004, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č. j. 14 Co 320/2004-43, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č. j. 14 Co 320/2004-43, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu l ze dne 3. srpna 2004, č. j. 11 C 30/2004-32, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu l k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobci se domáhali, aby soud žalobkyni uložil povinnost vydat jim umělecká díla podrobně specifikovaná v žalobě pod položkami 1) až 90).

Obvodní soud pro Prahu l (dále soud prvního stupně ) usnesením ze dne 3. srpna 2004, č. j. 11 C 30/2004-32, řízení zastavil, rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobcům a o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že otec žalobců R. B. byl odsouzen rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Příbrami z 20. 4. 1962 sp. zn. 1 T 2/62, k trestu odnětí svobody v trvání 15 let, ke ztrátě čestných titulů a vyznamenání, ke ztrátě vojenských hodností a k propadnutí celého jmění. Tento rozsudek zrušil Nejvyšší vojenský soud ČSSR v řízení pod sp. zn. Tzv 12/68 a věc vrátil k došetření; generální prokurátor ČSSR usnesením z 20. 5. 1974 pod sp. zn. FGv I-2/70, trestní řízení zastavil. R. B. se poté neúspěšně domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 50/76 náhrady škody, která mu měla být způsobena trestem propadnutí jmění, dále vrácení věcí, popř. relutární náhrady. Uzavření dohody o vydání věcí tvořících předmět této žaloby se R. B. domáhal i podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; jeho žalobu Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem z 19. 4. 1993, č. j. 11 C 134/92-32, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 8. 1993, č. j. 22 Co 242/93-43, zamítl. Po smrti R. B. došlo k projednání dědictví u Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. D 523/95 a k dodatečnému projednání dědictví; v rámci tohoto řízení byla usnesením z 15. 7. 1998, č. j. D 593/97-128, schválena dědická dohoda, podle níž nárok na vydání věcí, které byly zůstaviteli zabaveny na základě rozsudku Vyššího vojenského soudu v Příbrami z 20. 4. 1962, převezmou rovným dílem žalobci. Soud prvního stupně dále ze spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 7 C 50/76 zjistil, že o nároku otce žalobců na vydání věcí vůči státu bylo pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Krajského soudu v Praze z 25. 11. 1976, č. j. 13 Co 377/76-61, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Příbrami z 26. 7. 1976, č. j. 7 C 50/76-38, tak, že žaloba na náhradu škody způsobené výrokem o trestu propadnutí celého jmění a na vydání věci, případně jejich náhradu, byla zamítnuta. Soud prvního stupně uzavřel, že je podle § 103 OSŘ kdykoliv za řízení povinen přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může ve věci jednat, přičemž jednou z těch, které tomu brání, je překážka věci rozsouzené. Zjistil, že žalobci uplatnili stejný nárok, jaký v minulosti opakovaně a neúspěšně uplatňoval jejich otec, R. B., žalobami podle obecných i podle restitučních předpisů. Protože překážka věci rozsouzené patří mezi neodstranitelné nedostatky podmínek řízení, rozhodl o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 OSŘ.

Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobců, usnesením ze dne 30. září 2004, č. j. 14 Co 320/2004-43, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení a o soudním poplatku potvrdil; změnil jej toliko ve výroku o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud k námitce žalobců týkající se překážky, jež brání projednání věci, opírající se o rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 52/1966, především odkázal na rozhodnutí téhož soudu pod R 60/2001 a R 85/2003. Uvedl, že nelze odkazovat na schválenou dědickou dohodu; rozhodnutí o ní dokládá pouze právní nástupnictví žalobců. Ti přesně neuvádějí, v čem shledávají nové skutečnosti a jejich žalobní tvrzení žádnou novou skutečnost ve vztahu k tvrzenému nároku vlastníka na vydání věci neprokazuje. Uvedl, že žalobci se domáhají stejného nároku jako jejich otec, to je vydání věcí zabavených v rámci trestu propadnutí jmění; existuje zde totožnost skutku i následku jednání (odebrání věcí a ztráta jejich vlastnictví v důsledku trestu, zrušení trestních rozhodnutí, avšak bez navrácení věcí původnímu vlastníku). Uzavřel, že za novou skutečnost nelze označit uplatnění tohoto nároku v dědickém řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 239 odst. 2 písm. a) OSŘ a odůvodňují je s odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Namítají, že v dané věci neexistuje překážka věci rozsouzené. S odkazem na § 159 odst. 3 OSŘ uvádějí, že předmětná překážka není dána v případě, že v novém řízení půjde o tentýž právní vztah nebo stav, jestliže se nově uplatněný nárok bude opírat o nové skutečnosti a to bez zřetele k tomu, zda tyto nové skutečnosti tvoří stejný nebo jiný právní důvod. V posuzovaném případě jde o ochranu vlastnického práva podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále ObčZ ) a nikoliv o nahrazení projevu vůle podle restitučních zákonů nebo náhradu škody. Překážku věci rozsouzené netvoří rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 106/92 z 27. 5. 1993, kterým byla zamítnuta žaloba otce žalobců, neboť žalobci svoji žalobu opírají o jiné právní důvody. V tomto směru okazují s podrobnou citací na právní názor zaujatý v obdobné věci Městským soudem v Praze v usnesení z 3. 2. 2003, sp. zn. 20 Co 37/2003 se závěrem, že svědčí-li žalobcům po otci vlastnické právo ke sporným věcem, nelze odepřít ochranu vlastnického práva podle § 126 ObčZ. Překážku věci rozsouzené netvoří ani rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami z roku 1976, kde šlo o náhradu škody, nikoliv o vydání věci a nelze dovozovat totožnost skutku a následku. Odkazy odvolacího soudu na jím zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v dané věci nepoužitelné, neboť dopadají na jinou záležitost. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s výroky soudů obou stupňů. Připomíná, že otázkou překážky věci rozsouzené se podrobně zabýval Městský soud v Praze již v rozsudko z 23. 8. 1993, sp. zn. 22 Co 242/92, na který odkazuje. Shrnuje, že žalobci nejsou vlastníky jakékoliv movité věci v držení žalobkyně a nemají na žádnou věc, kterou má žalovaná v držení, nárok. V podrobnostech připomíná a analyzuje rozhodnutí soudů zabývajících se žalobou otce žalobců na náhradu škody a jeho návrhu na vydání věci podle zákona o soudních rehabilitacích, a dále rozhodnutí soudu v dědickém řízení. V souvislosti s tímto řízením uzavírá, že v rámci něho nedošlo k potvrzení přechodu vlastnického práva ze zůstavitele na žalobce, ale pouze ke schválení dohody ohledně údajného nároku na vydání věci. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců, jako zjevně nedůvodné, podle § 243b odst. 1 OSŘ odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí z důvodů uvedených v dovolání přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Dovolatelé zpochybňují závěr, že v níže uvedených věcech šlo o totožný předmět řízení.Vymezením totožnosti předmětu řízení se dovolací soud již opakovaně zabýval. Totožnost řízení, rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně překážky litispendence, je dána totožností jejich předmětů a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, publikované pod č. C 1103 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit. Naopak není rozhodné, jak žalobce nebo i soud posoudí takto uplatněný nárok po právní stránce.

Ve věci sp. zn. 7 C 50/76 Okresního soudu v Příbrami se žalobce R. B. domáhal mimo jiné toho, aby žalovanému Československému státu ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost vydat mu obrazy a jiný kulturní majetek ; tyto předměty však řádně nespecifikoval a odkazoval na soupisy jemu zabaveného majetku, nacházející se u různých orgánů a institucí. Soud prvního stupně pak žalobu v části týkající se vydání věci zastavil, odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně změnil a vyslovil, že žaloba na náhradu škody a na vydání věcí, případně jejich náhradu, se zamítá . Soudy v tomto řízení nespecifikovaly věci, o jejichž vydání mělo jít. I když tedy žalobci uplatnili obdobná skutková tvrzení jako jejich otec, petit jejich žaloby totožný není. Proto nelze dospět k závěru, že o vydání každé konkrétně určené věci, jejíhož vydání se žalobci domáhají, již bylo pravomocně rozhodnuto, a že je tu totožný předmět řízení.

Překážku věci rozhodnuté nemohla založit ani rozhodnutí vydaná ve věci sp. zn. 11 C 134/92 Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť zde šlo o restituční nárok, zatímco v posuzované věci byla podána vlastnická žaloba, opřená o § 126 odst. 1 občanského zákoníku.

Z uvedeného je zřejmé, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, a že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. května 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu