22 Cdo 3455/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



22 Cdo 3455/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. E. H., zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204/I, proti žalovanému J. V., zastoupenému JUDr. Václavem Caisem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mladenovova 3233/7, o zřízení věcného břemene nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 81/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. června 2013, č. j. 7 Co 1353/2013-262, takto:
I. Dovolání se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Prachaticích ( soud prvního stupně ) usnesením ze dne 3. května 2013, č. j. 6 C 81/2009-228, výrokem pod bodem I. zastavil řízení o zřízení věcného břemene nezbytné cesty. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 119,- Kč a výrokem pod bodem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Prachaticích na náhradě nákladů řízení 2.762,- Kč.
Soud prvního stupně zastavil řízení podle § 96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Žalobce vzal žalobu zpět se odůvodněním, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o uspořádání vztahů mezi nimi formou obligačního závazku, která sice není navrhovaným věcným břemenem, ale ve všech podstatných rysech je schopna věcné břemeno nahradit. Nákladové výroky soud odůvodnil tak, že za situace, kdy se účastníci ve věci dohodli mimosoudně, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 146 odst. 1 občanského soudního řádu.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 17. června 2013, č. j. 7 Co 1353/2013-262, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.550,- Kč.
Proti usnesení odvolacího podává žalovaný dovolání, z jehož obsahu vyplývá, že přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013, a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 tohoto zákona.
Obsah usnesení soudů obou stupňů, obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v posouzení otázky, jak postupovat tam, kde žalobce vezme žalobu zpět proto, že s žalovaným uzavřel smlouvu řešící jejich spor; konkrétně jde o to, zda v takovém případě je třeba vyjít z toho, že zpětvzetí zavinil žalobce, a o nákladech řízení rozhodnout podle § 146 odst. 2 o. s. ř., věty první.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že zaviněné zpětvzetí žaloby ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř., je nutno posuzovat z procesního hlediska; tento princip však nelze chápat ryze formálně, v odůvodněných případech lze vzít do úvahy i širší okolnosti věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2899/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013). Proto rozhodnutí odvolacího soudu, který žádnému z účastníků nepřiznal náklady řízení proto, že žádný z nich nezavinil zastavení řízení, je v souladu s těmito rozhodnutími.
V projednávané věci řízení skončilo zpětvzetím žaloby, ke kterému však vedla výlučně skutečnost, že účastníci uzavřeli mimosoudní dohodu, ve které upravili práva a povinnosti, které byly mezi nimi sporné a ohledně kterých bylo řízení vedeno. Ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. postup soudu v takovém případě výslovně neupravuje, je však zřejmé, že jde o zcela jinou situaci než tam, kde chování žalovaného ústící v mimosoudní řešení nemělo na rozhodnutí žalobce o zpětvzetí žádný vliv. Ke zpětvzetí vedlo chování obou stran; je třeba připomenout, že výsledek dohody zcela neodpovídá ani žalobnímu návrhu, ani původnímu postoji žalovaného (č. l. 13 a násl.). Jde o analogickou situaci jako když řízení skončilo smírem; ani v takovém případě, nebylo-li dojednáno něco jiného, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení [viz § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
Je třeba vzít do úvahy, že za situace, kdy žalobci v důsledku uvedené dohody vzniklo byť i obligační - právo na přístup k jeho budově, již nemohla mít žaloba naději na úspěch (viz např. R 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), takže jediným procesně racionálním jednáním bylo zpětvzetí žaloby. Za této situace není zjevně nepřiměřená úvaha o tom, že žalobce zpětvzetí nezavinil ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř., věty první.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243c odst. 2 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014

JUDr. Jiří S p á č i l, Csc.
předseda senátu