22 Cdo 3447/2013
Datum rozhodnutí: 29.04.2014
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2012, § 30a předpisu č. 97/1997Sb.




22 Cdo 3447/2013
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. Š., V. p. P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem se sídlem v Jeseníku, náměstí Svobody 829/17, proti žalovanému Aeroklubu Jeseník, zájmovému sdružení, se sídlem v Mikulovicích 163, identifikační číslo osoby 47999501, zastoupenému Mgr. Pavlem Rekem, advokátem se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 80/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. dubna 2013, č. j. 12 Co 39/2013-148, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. dubna 2013, č. j. 12 Co 39/2013-148, a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 3. října 2012, č. j. 4 C 80/2012-125, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Jeseníku k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Jeseníku (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. října 2012, č. j. 4 C 80/2012-125, zamítl návrh, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit pozemek ve zjednodušené evidenci parcely původní přídělový plán nebo jiný podklad (GP) č. 1057 díl I v části 9.494 m z celkové výměry 30.995 m zapsaného na LV č. 71 1 pro obec M., k. ú. M. u J., u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Jeseník, katastrální pracoviště Jeseník a vyklizený předat žalobci. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. dubna 2013, č. j. 12 Co 39/2013-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud na základě soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu, který považoval za postačující, dospěl shodně s ním k závěru, že žaloba není důvodná. Žalovaný sice užívá část předmětného pozemku žalobce, nejde však o neoprávněný zásah do jeho vlastnického práva ve smyslu § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku dále obč. zák. . Žalovaný je sdružením fyzických osob sdružujícím zájemce o letecké sporty a provozovatelem letiště Mikulovice. Jak uvedl soud prvního stupně část pozemku žalobce jako vlastníka je součástí přistávací a vzletové dráhy letiště, je součástí vyhlášených ochranných pásem. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že pozemek žalobce je přímo součástí vzletové a přistávací dráhy letiště, tedy jednoznačně součástí ochranného pásma letiště. Rozhodnutím z 19. 12. 2002 převzal žalovaný letiště od České republiky - Okresního úřadu v Šumperku podle § 14 a § 15 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků z České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách. Dne 25. 3. 1998 Úřad pro civilní letectví povolil provozování vnitrostátního letiště Mikulovice a Státní letecká inspekce vydala 30. 3. 1976 rozhodnutí o stanovení ochranných pásem, jejichž součástí je i část předmětného pozemku [§ 37 odst. 1 zákona č. 97/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů dále ZCL]. Odvolací soud uzavřel, že část pozemku žalobce je přímo součástí vzletové a přistávací dráhy letiště, tedy jednoznačně součástí ochranného pásma letiště a že žalovaný jako provozovatel letiště zasahuje do vlastnictví žalobce legálním způsobem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost uplatňuje podle § 237 o. s. ř., neboť právní otázka řešená odvolacím soudem má být dovolacím soudem posouzena jinak. Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje v tom, že část jeho pozemku, na které se nachází vzletové a přistávací dráhy, nemůže být součástí ochranného pásma letiště. Ochranné pásmo se podle § 37 odst. 1 ZCL zřizuje kolem leteckých staveb - srov. § 36 odst. 1 písm. a) téhož zákona a nemůže tak být s nimi totožné.
Soudy obou stupňů také zaměnily veřejnoprávní aspekt věci se soukromoprávním oprávněním žalovaného k užívání pozemku žalobce. Veřejnoprávní povolení k provozování letiště není právním titulem, který by založil soukromoprávní vztah mezi účastníky, opravňující žalovaného k užívání pozemku žalobce. Zákon o civilním letectví byl s účinností od 1. 1. 2010 změněn zákonem č. 301/2009 Sb. Podle § 30a odst. 1 novelizovaného znění soud na návrh provozovatele rozhodne o zřízení věcného břemene provozování letiště k letištnímu pozemku, na němž se nachází letiště nebo jeho část, za účelem provozování letiště, které existuje k 31. 12. 2009, nepodařilo-li se provozovateli získat práva k letištnímu pozemku dohodou. Žalovaný tedy neprokázal, že mu svědčí soukromoprávní titul k užívání části pozemku žalobce a jde tak užívání neoprávněné. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný má pochybnosti i o tom, zda žalobce podal dovolání včas. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 11. 6. 2013 a žalobce podal dovolání až 12. 8. 2013. Jestliže byl rozsudek doručen žalobci 11. 6. 2013, dovolací lhůta uplynula 11. 8. 2013. Pro případ, že dovolání bylo podáno včas, považuje dovolání za nedůvodné. Pokud žalobce poukazuje na právní úpravu ohledně zřízení věcného břemene, jde pouze o možnost, nikoli o povinnost provozovatele o jeho zřízení žádat. Existence stavby letištní plochy nebyla v řízení zpochybněna a žalobce přehlíží § 2 odst. 8 zákona č. 49/1997 Sb., který stanoví, že letištním pozemkem je jakýkoliv pozemek, na němž se nachází letiště nebo jeho část. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.). Dovolání bylo podáno včas oprávněným řádně zastoupeným účastníkem řízení. Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen 11. 6. 2013 a dovolání podal 12. 6. 2013. Protože konec dvouměsíční dovolací lhůty (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) připadl na neděli 11. 8. 2013, bylo posledním dnem lhůty pondělí 12. 8. 2013 (§ 57 odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka vztahu ochranného pásma a samotného letiště ještě nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.
Protože šlo o přezkum rozhodnutí odvolacího soudu, vydaného za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, posuzoval i dovolací soud věc podle tohoto zákoníku.
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).
Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§ 126 odst. 1 obč. zák. 1964).
Podle § 2 odst. 7 ZCL je letištěm územně vymetená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru leteckých staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím.
Podle § 36 odst. 1 písm. a) ZCL je leteckou stavbou a) dráha ke vzletům a přistávání letadel bez zřetele na její stavebně technické provedení, b) dráhy a plochy určené k pohybům a stáním letadel souvisejícím s jejich vzlety a přistáváním bez zřetele na jejich stavebně technické provedení a c) stavba sloužící k zajištění leteckého provozu.
Podle citovaného ustanovení zákona o civilním letectví je jakákoliv dráha určená ke vzletům a přistávání letadel leteckou stavbou , a to bez ohledu na její stavebně technické provedení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 2901).
Kolem leteckých staveb se zřizují ochranná pásma. Ochranné pásmo zřídí Úřad pro civilní letectví opatřením obecné povahy podle správního řádu po projednání s úřadem územního plánování. Opatřením obecné povahy podle věty druhé Úřad pro civilní letectví stanoví parametry ochranného pásma a jednotlivá opatření k ochraně leteckých staveb (§ 37 odst. 1 ZCL). Provozovatel letiště nebo jiných leteckých staveb je oprávněn i mimo ochranné pásmo, po předchozím prokazatelném informování vlastníka, vstupovat na cizí pozemky za účelem zajištění provozování letišť a jiných leteckých staveb, případně odstraňování překážek omezujících provozování letiště nebo leteckých staveb. Přitom je povinen dbát toho, aby užívání pozemků a staveb na nich stojících bylo co nejméně rušeno a aby vstupem a činnostmi nevznikly škody, kterým je možno zabránit. Výkon těchto oprávnění musí být omezen na nezbytnou dobu a nezbytnou míru. Vlastník nemovitosti je povinen strpět omezení vlastnického práva ke své nemovitosti při výkonu těchto oprávnění. Tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody podle občanského zákoníku (§ 42 ZCL).
Soud na základě návrhu provozovatele letiště, které existuje ke dni 31. prosince 2009, rozhodne o zřízení věcného břemene pro provozování letiště k letištnímu pozemku, na němž se nachází letiště, nebo jeho část, které existují ke dni 31. prosince 2009, za účelem provozování letiště. Zřízení věcného břemene provozování letiště je přípustné jen tehdy, převažuje-li veřejný zájem na jeho zřízení nad zachováním dosavadních práv vlastníka letištního pozemku a nepodařilo-li se provozovateli letiště právo k letištnímu pozemku získat dohodou (§ 30a odst. 1 ZCL).
Z citovaných ustanovení vyplývá několik závěrů. Především je nutno rozlišovat právní režim leteckých staveb včetně letištního pozemku, na kterém se nachází letiště nebo jeho část, od ochranných pásem. Letiště lze provozovat jen na souboru nemovitostí, které tvoří územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru leteckých staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím ve smyslu § 2 odst. 7 ZCL. Naproti tomu ochranné pásmo lze zřídit jen kolem leteckých staveb včetně letiště (srov. § 37 odst. 1 a 2 ZCL); nelze tedy na nich provozovat letiště, zejména je využívat ke vzletu a přistávání letadel. Tato pásma jen omezují jejich vlastníky v činnostech, uvedených v § 37 a násl. ZCL; za jejich zřízení nepřiznává ZCL vlastníkovi náhradu, vyplývá z něj jen, že při výkonu oprávnění podle § 42 ZCL (toto oprávnění se za pomoci arg. a maiore ad minus vztahuje i na pozemky v ochranném pásmu) má vlastník právo na náhradu způsobené škody. Ochranná pásma vznikají na základě omezení vlastnického práva, jde o tzv. legální věcná břemena. Naproti tomu letiště lze provozovat jen na těch pozemcích, ke kterým má jeho provozovatel nějaký soukromoprávní titul; např. může být vlastníkem letištních pozemků, jejich nájemcem nebo mu může svědčit právo odpovídající věcnému břemeni. Jestliže takový soukromoprávní důvod nemá, není oprávněn vlastníka omezovat užíváním jeho pozemků; může však soud žádat o zřízení věcného břemene pro provozování letiště ve smyslu § 30a ZCL. Jen veřejnoprávní povolení provozovat letiště nezakládá i právo provozovat jej na cizím pozemku bez příslušného soukromoprávního oprávnění; situace je tu podobná jako např. u stavebního povolení, které nečiní z neoprávněné stavby na cizím pozemku stavbu ze soukromoprávního hlediska oprávněnou. Nejvyšší soud již dříve vyslovil, že případný veřejný zájem na provozování letiště (neoprávněně zřízeného na cizím pozemku) lze uplatnit v řízení o zřízení věcného břemene podle § 30a zákona o civilním letectví č. 49/1997 Sb. (usnesení ze dne 24. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 849/2011), nemůže však být důvodem k tomu, aby letiště bylo provozováno na cizím pozemku bez právního důvodu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem není správné; odvolací soud zejména neuvedl ustanovení právního předpisu, které by umožňovalo žalovanému užívat cizí pozemek jako letiště proti vůli jeho vlastníka a ztotožnil prostor letiště a ochranného pásma.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu