22 Cdo 342/2007
Datum rozhodnutí: 04.09.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 342/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) E. M. a b) B. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. P., 2) Z. K. a 3) I. S., zastoupeným advokátem, o určení rozsahu společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 49/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. října 2006, č. j. 19 Co 503/2006-68, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení


8.449,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. K. H.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 31. května 2006, č. j. 10 C 49/2006-35, pod bodem I. výroku zamítl žalobu na určení, že osobní automobil značky Š. F. náležel ke dni 10. března 2002 do společného jmění manželů žalované 1) a zůstavitele B. P. Pod bodem II. určil, že jedna ideální polovina nemovitostí budovy č. p. 349 na st. parc. č. 493, pozemku označeného jako st. 493 zastavěná plocha a nádvoří a pozemků parcelních čísel 529, 530, 3164/2, 3164/6 a 3164/37, zapsaných u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště Ú. n. O., na LV pro obec a kat. území D. D., náležely ke dni 10. března 2002 do společného jmění žalované 1) a zůstavitele B. P. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že v dědickém řízení po B. P., zemřelém, vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 20 D 426/2002, zůstala mezi dědici, a to žalobci, dětmi zůstavitele, a žalovanou 1), manželkou zůstavitele, sporná skutečnost, zda do společného jmění manželů zůstavitele B. P. a žalované 1) ke dni smrti zůstavitele 10. 3. 2002 náležel osobní automobil značky Š. F. a jedna ideální polovina blíže označených nemovitostí. Žalovaná 1) nabyla ideální jednu polovinu označených nemovitostí v roce 1982 dědictvím po matce. Vlastnicí druhé ideální poloviny těchto nemovitostí byla sestra žalované 1) E. Š., s níž žalovaná 1) u bývalého Státního notářství v Ú. n. O. pod sp. zn. N 647/91 uzavřela smlouvu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, registrovanou 20. 5. 1991, kterou se žalovaná 1) zavázala zaplatit E. Š. částku 110.000,- Kč do 10. 6. 1991. K zaplacení této částky žalovaná 1) použila částku 30.000,- Kč ušetřenou se své mzdy za trvání manželství a částku 80.000,- Kč, kterou jí za tím účelem darovala žalovaná 2) s manželem. Darovací smlouvou z 13. 7. 2005 žalovaná 1) převedla tyto nemovitosti na žalované 2) a 3), které jsou v katastru nemovitostí vedené jako jejich podílové spoluvlastnice, každá v rozsahu jedné ideální poloviny. Soud prvního stupně s ohledem na ustálenou judikaturu, podle níž při nabytí věci pomocí prostředků, které byly vzaty jednak z bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní SJM), jednak z osobního majetku některého z manželů, stávají se věci takto nabyté předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní SJM) bez ohledu na rozsah použitých prostředků z bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní SJM) , kdy ze společného jmění manželů, žalované 1) a zůstavitele, byla k zaplacení jedné ideální poloviny nemovitostí použita částka 30.000,- Kč, žalobě ohledně nemovitostí vyhověl.


Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 3. října 2006, č. j. 19 Co 503/2006-68, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části pod bodem I. výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uvedl, že žalovaná 1) nabyla ideální polovinu nemovitostí za trvání manželství, přičemž způsob jejího nabytí nepředstavuje žádnou z výjimek uvedených v § 143 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ). Skutečnost, že podle smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k označeným nemovitostem byla nabývajícím jen žalovaná 1), neznamená, že by majetek nabytý touto smlouvou žalovanou 1) do společného jmění žalované 1) a zůstavitele nepatřil. Přisvědčil žalobcům, že jde o obdobnou situaci jako v případě, kdy smlouvu o úplatném nabytí majetku uzavře jen jeden z manželů a kdy takto nabytý majetek patří do společného jmění manželů.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť nastolenou právní otázku řeší v rozporu s hmotným právem. Namítli, že zákon nepřipouští, aby se spoluvlastníci mohli dohodnout o zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví jinak, nežli, že spoluvlastnické podíly připadnou do výlučného vlastnictví jednomu, nebo více spoluvlastníkům. Není možné tedy, aby v tomto režimu se stal spoluvlastníkem někdo jiný, mimo zákonem striktně vymezený okruh spoluvlastníků . Pokud se žalovaná 1) platně stala ke dni registrace smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k dotčené ideální polovině nemovitostí její výlučnou vlastnicí, nemohla o toto vlastnictví později přijít vyplacením náhrady, byť zčásti z prostředků ve společném jmění manželů. Prostředky vynaložené za zaplacení náhrady za spoluvlastnický podíl E. Š. ze společného jmění manželů tak byly použité na její výlučný majetek a jejich vypořádání by se mělo řídit § 149 odst. 2 ObčZ. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobci navrhli odmítnutí dovolání. Podle názoru žalobců rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní význam, neboť obdobné otázky byly v soudní praxi již řešeny a ustálená judikatura podporuje rozhodnutí soudů obou stupňů . K věci samé uvedli, že občanský zákoník jasně a taxativně v § 143 odst. 1 vymezuje věci vyloučené z okruhu SJM a celá právní konstrukce rozsahu SJM, resp. BSM, je založena na pozitivní definici s výjimkou věcí a hodnot, které jsou z tohoto institutu vyloučeny . Zákon do majetkového společenství manželů zahrnuje zásadně veškerý majetek nabytý některým z manželů za trvání manželství s výjimkou věcí získaných darem, dědictvím, věcí sloužících osobní potřebě nebo výkonu povolání jednoho z manželů a věcí vydaných jednomu z manželů podle restitučních předpisů. Spoluvlastnický podíl na nemovitostech, který byl učiněn předmětem sporu, patří do společného majetku bývalých manželů Průchových, a to i přesto, že část finančních prostředků na vypořádání byla použita z výlučných prostředků prvé žalované a také přesto, že zmíněný nabývací titul, tedy notářský zápis o právním úkonu, zmiňoval pouze prvou žalovanou jako účastníka právního vztahu a takto také byla zapsána a vyznačena v katastru nemovitostí.


Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem a je v souladu se stávající judikaturou.


Podle § 143 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., platného v době uzavření smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uzavřené mezi žalovanou 1) a E. Š., registrovanou 20. 5. 1991, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů.


Již v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1973, Nejvyšší soud SSR dovodil, že i když podle smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu nemovitosti je nabyvatelem jen jeden z manželů, stane se nabytá věc bez zřetele na znění smlouvy předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pokud ovšem není koupena z peněz, které jsou majetkem jen jednoho z nich. Uvedl, že tento důsledek nevyplývá ze smluvních projevů, ale přímo ze zákona a bez zřetele na to, zda jej manželé zamýšlejí či nikoli, neboť právě tak jako manželé nemohou vytvořit bezpodílové, když pro to nejsou zákonné předpoklady, nemohou jeho vznik ani vyloučit, když pro to zákonné předpoklady jsou. Totéž platí pro nabytí věci dohodou o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Nejvyšší soud ČSR v sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněném tamtéž pod č. 42, ročník 1972, str. 251, zaujal právní názor, že při nabytí věcí pomocí prostředků, které byly vzaty jednak z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jednak z osobního majetku některého z manželů, stávají se věci takto nabyté předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů bez ohledu na rozsah použitých prostředků z bezpodílového spoluvlastnictví manželů .


S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny. Proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za jeho zastoupení, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 6.500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 600,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a daň z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobců plátcem, a která činí 19 % z částky 7.100,- Kč. Celkem tedy činí náklady řízení 8.449,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 4. září 2007


JUDr. František Balák , v. r.


předseda senátu