22 Cdo 3404/2010
Datum rozhodnutí: 23.08.2012
Dotčené předpisy: § 130 odst. 1-3 obč. zák.




22 Cdo 3404/2010


ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně MORAVIA SHOP INVEST, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 66, IČO: 251124986, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. 32, proti žalované ACB Ponava, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, IČO: 27571068, zastoupené Rainerem Frankem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 14, o zaplacení 66.158.000,-Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 87/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2010, č. j. 1 Cmo 76/2009-87, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 193 284,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované Rainera Franka.

O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 31. července 2009, č. j. 11 Cm 87/2009-54, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 66.158.000,-Kč s úroky z prodlení ve výši repo sazby České národní banky určené k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, po něž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o 7 procentních bodů, od 3. srpna 2005 do zaplacení (výrok I. rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Tato částka měla představovat náklady vynaložené žalobkyní na zhodnocení nemovitostí.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně nabyla od společnosti ALSTOM Power s. r. o., ALSTOM Group (dále jen ,,ALSTOM ) nemovitosti uvedené v kupní smlouvě ze dne 30. ledna 1998 (dále jen ,,předmětné nemovitosti ) a její vlastnické právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne 20. března 1998. Předání nemovitostí žalobkyni bylo vázáno na otevření neodvolatelného bankovního akreditivu, z něhož měla být uhrazena kupní cena ve výši 113.158.000,- Kč. K jeho otevření však nedošlo z důvodu vyhlášení stavební uzávěry na předmětné nemovitosti a kupní cena byla uhrazena pouze zčásti. Společnost ALSTOM proto pro nezaplacení kupní ceny od smlouvy dne 5. října 1998 odstoupila. V řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 94/98 bylo pravomocně určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je ALSTOM. Společnost ALSTOM poté prodala předmětné nemovitosti žalované kupní smlouvou ze dne 8. června 2007.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že žalobkyně nebyla oprávněnou držitelkou nemovitostí, jak tvrdila, když své přesvědčení o oprávněnosti držby opřela o kupní smlouvu k předmětným nemovitostem a o zápis svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobkyně totiž již od uzavření kupní smlouvy k předmětným nemovitostem věděla, že je nabytí jejího vlastnického práva podmíněno zaplacením kupní ceny, kterou však nezaplatila. Navíc jí muselo být zřejmé, že doručením odstoupení od smlouvy ze strany společnosti ALSTOM bylo její vlastnické právo zpochybněno. Pokud žalobkyně podala návrh na zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem a byla do katastru nemovitostí zapsána jako vlastník, nic to nemění na tom, že se zřetelem ke všem okolnostem si musela být vědoma toho, že své povinnosti nesplnila a nemůže být pokládána za skutečného vlastníka. Podle názoru soudu prvního stupně je pak bez významu, zda žalobkyně nemovitosti fakticky užívala, protože držba není podmíněna faktickým ovládáním věci, ale držitelem je i ten, komu podle jeho přesvědčení právo náleží a kdo je vykonává pro sebe a chová se jako vlastník věci.

Soud prvního stupně uvedl, že právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle § 130 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák. ) vzniká předáním věci, popř. práva, jejich vlastníkovi a lze je tedy uplatnit jen vůči němu. Tímto subjektem však není žalovaná, ale společnost ALSTOM. Žalovaná tak ve sporu není pasivně legitimována. Soud prvního stupně dodal, že nároky žalobkyně nejsou důvodné ani z titulu náhrady škody, protože účastnice řízení nebyly v žádných právních vztazích, čímž se žádná z nich nemohla dopustit porušení smluvních povinností. Rovněž tak žalované na úkor žalobkyně nemohlo vzniknout žádné bezdůvodné obohacení, protože v ceně, za níž nemovitosti od společnosti ALSTOM koupila, již bylo bezpochyby případné bezdůvodné obohacení zahrnuto. I v tomto případě by však nebyla pasivně legitimovaným subjektem žalovaná, nýbrž společnost ALSTOM.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále jen ,,odvolací soud ) rozsudkem ze dne 24. února 2010, č. j. 1 Cmo 76/2009-87, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem o tom, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť pasivně legitimován může být jen ten subjekt, který byl vlastníkem věci po dobu, kdy ji žalobkyně jako oprávněná držitelka zhodnocovala. Soud prvního stupně nesouhlasil s argumentací žalobkyně o tom, že právo oprávněného držitele na náhradu nákladů ve smyslu § 130 odst. 3 obč. zák. je věcným právem, které působí vůči všem vlastníkům předmětných nemovitostí. Podle jeho názoru se žalobkyně v řízení nedomáhá věcného práva, ale peněžité částky, která v podstatě spočívá v bezdůvodném obohacení vzniklém vynaložením nákladů žalobcem na cizí věc, které vedly k jejímu zhodnocení. Jedná se tedy o nárok odvozený z věcného práva, který je však možné uplatnit jen vůči tomu, komu se zhodnocení věci dostalo, tedy společnosti ASTOM. Okolnost, že tato společnost nemovitosti prodala žalované, považoval odvolací soud za bezvýznamnou.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Uvedla, že byla zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí do pravomocného rozhodnutí soudu v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 94/98. Mohla se tak důvodně domnívat, že věc je její vlastní. Má za to, že ze systematiky obč. zák. vyplývá, že nárok zakotvený v § 130 odst. 3 obč. zák. je věcně právní povahy. Proto tento nárok působí vůči každému dalšímu vlastníkovi věci, nikoliv jen tomu, který jím byl v době zhodnocení věci. Podle jejího názoru lze ke stejnému výsledku dojít i na základě historického výkladu. Zhodnocení předmětu držby či udržení jeho hodnoty opravami a údržbou je podle jejího názoru spojeno s vlastnictvím k věci. Hodnota těchto nákladů pak přechází na nového vlastníka, který se s původním vlastníkem vypořádá v rámci kupní ceny. Proto podle jejího názoru zde není žádný ekonomický důvod, proč by nemohl vedle původního vlastníka za zhodnocení věci odpovídat pozdější vlastník.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že právní úprava nároků držitele ve smyslu § 130 odst. 3 je speciální právní úpravou ve vztahu k obecné právní úpravě bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. Má rovněž za to, že při změně vlastnictví k věci, jejímž prostřednictvím se určitá osoba bezdůvodně obohatila na úkor jiného, nepřechází povinnost vydat bezdůvodné obohacení na nabyvatele. Protože žalovaná získala předmětné nemovitosti na základě platné kupní smlouvy od vlastníka těchto nemovitostí, nevzniklo na její straně žádné bezdůvodné obohacení. Nesouhlasila s argumentací žalobkyně, že na základě systematického zařazení uvedených nároků v obč. zák. se jedná o práva věcná. Naopak je toho názoru, že se jedná o obligační nároky související s držbou, které jsou vázány k osobě vlastníka, nikoliv k nemovitostem samým. Dodala, že pokud by došlo ke zhodnocení předmětných nemovitostí, promítlo by se to do ceny, za kterou je žalovaná koupila od vlastníka (společnosti ALSTOM).

Podle § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.

V předmětné věci soudy posuzovaly mimo jiné otázku pasivní legitimace k vydání účelně vynaložených nákladů na věc po dobu oprávněné držby ve smyslu § 130 odst. 3 obč. zák. v případě, že po vrácení věci vlastníkovi dojde k převodu vlastnického práva k této věci na jinou osobu.

Protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí věci významné a uvedená otázka nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena, je rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., čímž je přípustnost dovolání založena.

Dovolání není důvodné.

Podle § 130 odst. 1, 3 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Oprávněný držitel má vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Obvyklé náklady související s údržbou a provozem se však nenahrazují.

Oprávněný držitel má vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby. Rozsahem zhodnocení nejsou vynaložené prostředky, ale to, oč se věc ke dni jejího vrácení zhodnotila. Výši nároku oprávněného držitele nelze určit dříve, než je věc vrácena vlastníkovi, neboť až v tomto okamžiku je zřejmé, jaká je výše držitelova nároku. Právo držitele lze uplatnit až v okamžiku vrácení věci. Promlčení doba ohledně práva oprávněného držitele na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, počíná běžet den po vydání předmětu držby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2000 sp. zn. 22 Cdo 1806/98). Vydáním předmětu držby vzniká nárok nejen proti vydávajícímu vlastníkovi, ale podle okolností případu i proti osobám, které byly vlastníky v době, kdy byly náklady vynaloženy (nejde-li o případ univerzální sukcese).

Závěr nalézacích soudů ve směru, že povinnost k vydání účelně vynaložených nákladů, které oprávněný držitel na věc vynaložil, nepřechází s převodem vlastnického práva k věci na jejího nového vlastníka, je podle přesvědčení dovolacího soudu správný, neboť se nejedná o nárok věcněprávního charakteru, který by přecházel na právního nástupce.

Jako výchozí pravidlo platí, že v souvislosti se změnou vlastnického práva k věci přecházejí na nabyvatele ta práva a závazky, které mají věcněprávní povahu, nebo ty, u nichž to zákon výslovně stanoví (k tomu srovnej v poměrech změny vlastnického práva k bytové jednotce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 242/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2012, č. 6, str. 406 415, pod pořadovým č. 73). Ke změně osoby dlužníka pak může dále dojít také způsoby předvídanými občanským zákoníkem, např. na základě písemné dohody o převzetí dluhu uzavřené mezi převodcem a nabyvatelem za předpokladu, že s tím bude věřitel souhlasit.

Dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatelky, že nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených na věc po dobu oprávněné držby je nárokem věcněprávním, který by přecházel na právního nástupce vlastníka věci bez dalšího, a nikoliv nárokem obligačním.

Podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

V § 451 až § 459 upravuje občanský zákoník institut bezdůvodného obohacení, v němž se promítá zákonodárcova snaha zabránit tomu, aby se kdokoliv obohatil na úkor druhého bez právem uznaného důvodu a aby, dojde-li již k tomu, bylo vráceno to, co kdo bez právem uznaného důvodu získal. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení je majetkovou povinností obligační, a nikoliv věcněprávní povahy. Proto např. došlo-li k bezdůvodnému obohacení zhodnocením cizí věci, kterou její vlastník (obohacený) posléze převedl na jiného, nepřechází povinnost vydat bezdůvodné obohacení spolu s vlastnickým právem na nabyvatele; obohaceným je i nadále původní vlastník a jeho také tíží restituční, resp. reparační povinnost (srovnej Karel Eliáš a kolektiv autorů : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek § 1 487, Linde Praha a. s., 2008, str. 1053 1054).

Na myšlence obnovení narušené majetkové rovnováhy je v občanském zákoníku postaveno více zákonných ustanovení, aniž se v nich výslovně o bezdůvodném obohacení hovoří. Jedním z těchto ustanovení je i § 130 odst. 3 obč. zák., jehož primárním smyslem je poskytnout ochranu oprávněnému držiteli ve vztahu k nároku na náhradu nákladů, které na věc účelně vynaložil v době oprávněné držby. Lze-li případy obohacení jedné osoby na úkor druhé řešit podle těchto zvláštních ustanovení, potom je nutno je aplikovat, neboť mají přednost před uplatnění ustanovení o bezdůvodném obohacení.

Z uvedeného vyplývá, že nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů primárně směřuje k obnovení porušené majetkové rovnováhy, tj. k dosažení účelu, k němuž směřuje institut bezdůvodného obohacení. Jeho použití je však v daném případě vyloučeno právě ustanovením § 130 odst. 3 obč. zák., které je sice systematicky zařazeno v občanském zákoníku v části věcných práv týkající se držby, jeho charakter směřující k nápravě vzniklého stavu tím však není dotčen. Ze samotného zařazení nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů tak nelze dovozovat jeho věcněprávní charakter.

Účelně vynaloženými náklady se obohacuje ten subjekt, za jehož vlastnictví byla věc tímto způsobem udržována a také jemu vzniká majetkový prospěch spočívající ve zhodnocení věci, neboť dochází ke zhodnocení právě jeho věci. Podle přesvědčení dovolacího soudu nárok na náhradu nákladů vynaložených na účelné zhodnocení věci je nárokem relativní (závazkové) povahy, směřující vždy proti tomu (nebo v prospěch toho), koho se jednání držitele dotklo. V daném směru je třeba oddělit věcněprávní aspekt (vydání věci) od závazkových vztahů vznikajících v jejím důsledku, byť jsou upraveny v části občanského zákoníku nazvané věcná práva . Charakter nároku na náhradu nákladů za účelné zhodnocení věci nevyjadřuje takovou vazbu na věc a práva a povinností s ní spojená, která by přecházela na právního nástupce v případě změny vlastníka. Povinnost k náhradě nákladů, jimiž oprávněný držitel zhodnotil v době oprávněné držby věc vlastníka, tak se změnou vlastnického práva k věci na nového vlastníka bez dalšího nepřechází. Uvedený názor dovolacího soudu koresponduje i závěru vyslovenému v odborné literatuře, podle níž jedině nárok na vydání věci a těch plodů, které jsou věcmi, je nárokem věcněprávním (k tomu srovnej : Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 84).

Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je tedy správné, a proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 160 770,- Kč (odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 3 odst. 1 bod 6, po snížení ve smyslu § 18 odst. 1 vyhlášky o 50 %), přičemž žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby - vyjádření žalované k dovolání žalobkyně) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 161 070,- Kč. Žalované dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty 20 % ve výši 32 214,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) a celkové náklady dovolacího řízení na straně žalované činí 193 284,- Kč.

Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 193 284,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované Rainera Franka (§ 149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř. ).


P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost rozsudkem uloženou, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 23. srpna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu