22 Cdo 3395/2012
Datum rozhodnutí: 16.01.2013
Dotčené předpisy: § 149 odst. 2 obč. zák.




22 Cdo 3395/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. F. , bytem v H., zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovanému L. P. , bytem v H., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 385/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 20. června 2012, č. j. 35 Co 230/2012-110, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne
20. června 2012, č. j. 35 Co 230/2012-110, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů. Předmětem vypořádání učinila movité věci, ve vztahu ke kterým účastníci v průběhu řízení uzavřeli dohodu, a pozemek, ostatní plocha, v katastrálním území L., obci H. (dále jen ,,předmětný pozemek ), který požadovala přikázat do jejího výlučného vlastnictví.
Okresní soud v Liberci (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 1. prosince 2011, č. j. 24 C 385/2009-89, vypořádal společné jmění manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal předmětný pozemek (výrok I. rozsudku) a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu 126.600,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku). Ve výroku III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 30. prosince 2008. Účastníci nabyli za trvání manželství předmětný pozemek za částku 211.000,- Kč na základě kupní smlouvy uzavřené s Městem H. a je také jako jejich společné jmění manželů evidován v katastru nemovitostí. Dále bylo zjištěno, že částku 211.000,- Kč na nákup předmětného pozemku získal žalovaný na základě smlouvy o půjčce uzavřené se svým otcem. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalobkyně, že peníze na nákup předmětného pozemku účastníci vynaložili z peněžních prostředků ušetřených za trvání manželství. Z příjmů účastníků taková částka být ušetřena nemohla, neboť současně vybavovali svou domácnost a museli vynakládat průběžně peněžní prostředky i na běžný chod společné domácnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný pozemek je ve společném jmění manželů, přičemž finanční prostředky získané žalovaným půjčkou nejsou vnosem z jeho výlučného majetku, neboť byly poskytnuty jeho otcem. Soud prvního stupně předmětný pozemek přikázal žalobkyni, neboť ta o něj měla na rozdíl od žalovaného zájem. Skutečnost, že se právě žalovaný zasloužil půjčkou, kterou bude muset splácet, o nabytí předmětného pozemku, promítl soud prvního stupně do vypořádání společného jmění manželů disparitou podílů, kdy žalobkyni uložil povinnost uhradit žalovanému 60 % z ceny předmětného pozemku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (dále jen ,,odvolací soud ) rozsudkem ze dne 20. června 2012, č. j. 35 Co 230/2012-110, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost žalovanému zaplatit na vypořádání jeho podílu částku 211.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku). Ve výrocích II. a III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Skutečnost, že předmětná půjčka nebyla zahrnuta do dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené mezi účastníky ve smyslu § 24a zákona o rodině, podle odvolacího soudu nemá význam, neboť tato dohoda se nikdy nestala podkladem pro rozhodnutí soudu o rozvodu manželství účastníků. Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno, že předmětný pozemek byl zakoupen z finančních prostředků získaných na základě půjčky poskytnuté žalovanému jeho otcem, neboť z příjmů účastníků taková částka nemohla být našetřena. Z hlediska právního posouzení věci však odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně považoval peněžní prostředky získané žalovaným z půjčky za vnos žalovaného z jeho odděleného majetku na majetek společný podle § 149 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák. ). Námitka žalobkyně, že byl dluh z půjčky již promlčen, není relevantní, neboť nevede k zániku závazku, nýbrž pouze ke vzniku subjektivního oprávnění dlužníka vznést po uplynutí promlčecí doby námitku promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž se ztotožnila s názorem nalézacích soudů o tom, že je předmětný pozemek ve společném jmění manželů. V dovolání však upozornila na to, že žalovaný v zákonem stanovené lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů neuplatnil požadavek na vypořádání vnosu. Tuto námitku uplatnila také v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud se s ní však ve svém rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal. Podle názoru dovolatelky rozhodl odvolací soud o nároku, který ze strany žalovaného nebyl včas uplatněn, a nebyly tak splněny podmínky pro jeho projednání a rozhodnutí o něm. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ). Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. června 2012, projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle § 237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8042 (dále jen Soubor ) nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 2190/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz ).
Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění manželů jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor č. C 5768).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Dovolatelka v dovolání nesouhlasila s tím, že odvolací soud v řízení vycházel z toho, že žalovaný má nárok na vypořádání tzv. vnosu z výlučného majetku do majetku společného a provedl vypořádání tohoto vnosu.
Naproti tomu soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení se o žádný vnos žalovaného nejedná.
Zatímco soud prvního stupně tedy vnos předmětem vypořádání společného jmění manželů neučinil, odvolací soud vnos žalovaného vypořádal; tento postup pak dovolatelka v dovolání výslovně napadá. Potud práva a povinnosti účastníků ve vztahu k uvedené skutečnosti nalézací soudy posoudily odlišně a dovolání je v daném směru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle § 149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Byť dovolatelka v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), z obsahu dovolání je zřejmé, že současně namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Tuto vadu spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl o vypořádání vnosu, ačkoliv žalovaný v průběhu řízení požadavek na vypořádání vnosu neuplatnil.
Tato námitka je důvodná.
Z odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně vyplývá námitka, že skutečnost, že na pořízení pozemku ve společném jmění manželů byly použity peníze opatřené jeho výlučným závazkem, který součást společného jmění manželů netvoří a který je sám povinen splnit, zakládá právo na vypořádání vnosu z jeho odděleného majetku na společný majetek ve smyslu § 149 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury ve směru, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 5055, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 8045, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 8310, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, uveřejněný tamtéž).
Žaloba o vypořádání společného jmění manželů byla u soudu prvního stupně podána dne 16. září 2009, přičemž podle zjištění nalézacích soudů došlo k zániku společného jmění manželů (v návaznosti na rozvod manželství účastníků) dne 30. prosince 2008. Předmětem řízení se tak mohly stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učinili předmětem sporu do 30. prosince 2011.
Požadavek na vypořádání tzv. vnosu z výlučného majetku do společného (tj. zohlednění případu, kdy některý z manželů vynaloží své výlučné prostředky do společného majetku) však v uvedené tříleté lhůtě uplatněn nebyl.
Vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek v řízení o vypořádání společného jmění manželů.
V poměrech souzené věci by se jednalo především o tvrzení žalovaného, že na pořízení pozemku ve společném jmění manželů byly použity peníze opatřené jeho výlučným závazkem, který součást společného jmění manželů netvoří a který je sám povinen splnit, což zakládá právo na vypořádání vnosu z jeho odděleného majetku na společný majetek a takového vypořádání se domáhá.
Takový požadavek žalovaný ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů v řízení neuplatnil.
Ve vyjádření k žalobě ze dne 15. července 2011 žalovaný žádná taková tvrzení neuplatnil a vypořádání vnosu se nedomáhal. U jednání konaného u soudu prvního stupně dne 16. srpna 2011 ve vztahu k pozemku, který je předmětem vypořádání, se účastníci vyjádřili výhradně jen ve směru, že má být předmětem vypořádání. U jednání konaného soudem prvního stupně dne 18. října 2011 k vypořádání pozemku v rámci procesního přednesu toliko uvedl, že pozemek byl pořízen za prostředky, které účastníkům zapůjčil otec . U jednání konaného dne 22. listopadu 2011 žalovaný v závěrečném návrhu výslovně zdůraznil, že máme povinnost ke svému otci, kdy pozemek byl zakoupen z jeho výlučných prostředků a oba jsme povinni mu vrátit tuto částku, tudíž pozemek není ve společném jmění manželů a my jsme oba povinni mu vrátit finanční prostředky .
Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný požadavek na vypořádání vnosu v řízení před soudem prvního stupně neuplatnil. Jestliže požadavek na vypořádání vnosu uplatnil až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. února 2012, stalo se tak po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů. Nadto žalovaný nemohl nově vznést požadavek na vypořádání vnosu až v odvolacím řízení též z toho důvodu, že účastníci řízení byli u jednání soudu prvního stupně konaného dne 22. listopadu 2011 poučení podle ustanovení § 119a občanského soudního řádu ve směru, že všechny rozhodné skutečnosti a důkazy musí účastníci označit dříve, než soud vyhlásí ve věci samé rozhodnutí, neboť později uplatněné nové skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a občanského soudního řádu. Ani na toto poučení žalovaný žádným relevantním tvrzením, jež by se vázalo k vypořádání vnosu, nereagoval.
Jestliže za této situace odvolací soud tvrzený vnos žalovaného vypořádal, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 5768).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. ledna 2013

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu