22 Cdo 3386/2012
Datum rozhodnutí: 26.08.2013
Dotčené předpisy: § 159a odst. 5 o. s. ř.




22 Cdo 3386/2012
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovaným: 1) L. K. , a 2) M. K., zastoupeným JUDr. Jiřím Taláškem, advokátem se sídlem v Chropyni, Ječmínkova 494, o ochranu vlastnického práva a o 44.359,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 302/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. února 2012, č. j. 59 Co 359/2011-389, takto:

I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. února 2012, č. j. 59 Co 359/2011-389, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 17. května 2011, č. j. 11 C 302/95-355, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 44.359,- Kč s příslušenstvím, a jímž byl potvrzen také výrok III. rozsudku Okresního soudu v Kroměříži o nákladech řízení, a proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně o nákladech řízení, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, se ve výroku I., jímž byl potvrzen výrok pod bodem I. rozsudku Okresního soudu v Kroměříži o zastavení řízení, a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ve výroku I. o zastavení řízení a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kroměříži k dalšímu řízení .
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Kroměříži (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. května 2011, č. j. 11 C 302/95-335, ve výroku pod bodem I. zastavil řízení o nároku žalobce, který se domáhá stanovení povinnosti žalovaným zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobce k rodinnému domu č. p. 112 stojícímu na parcele č. 148 st. pl. zapsaného na LV č. 15 v katastru nemovitostí pro k. ú. K. u katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště K., spočívající v instalaci přívodních vodovodních potrubí a odpadů od umyvadel ve štítovém zdivu mezi domy č. p. 112 a č. p. 181 a instalaci umyvadel ve štítovém zdivu mezi domy č. p. 112 a č. p. 181 ze strany domu č. p. 181 ; dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku 44.359,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II.), uložil žalobci, aby zaplatil žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 67.497,- Kč a nepřiznal České republice náhradu nákladů řízení ve výši 50.588,40 Kč (výroky III. a IV.).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; změnil jej jen v části výroku III. o lhůtě k plnění a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodnutí ve věci ochrany vlastnického práva brání nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a to překážka věci rozsouzené, neboť mezi účastníky bylo již v téže věci rozhodnuto (§ 103, § 104 odst. 1 § 159a odst. 5 občanského soudního řádu dále o. s. ř.).

Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. října 1992, č. j. 6 C 103/89-113, bylo mezi stejnými účastníky řízení mimo jiné rozhodnuto tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným bylo uloženo obnovit štítovou zeď mezi domy č. p. 112 a č. p. 181 v k. ú. K. třiceticentimetrovou cihlovou zdí v jejím původním umístění, odstranit odpady v části této štítové zdi a vybudovat na svém pozemku nosnou zeď nástavby rodinného domu č. p. 181. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 1994, č. j. 15 Co 506/92-128, byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, a další výrok ve věci samé zrušen. Žalobce v tomto předcházejícím řízení tvrdil, že žalovaní provedli přestavbu svého rodinného domu č. p. 181 s nástavbou bytové jednotky, čímž neoprávněně zasáhli do jeho vlastnického práva k domu č. p. 112 mimo jiné vybudováním odpadních kanálů do štítové zdi tohoto domu. Odvolací soud nárok posoudil jako nárok na náhradu škody podle § 442 odst. 2 občanského zákoníku (dále obč. zák. ) se závěrem, že nebylo prokázáno, že tvrzenou škodu způsobili žalovaní. Kromě toho uvedení v předešlý stav vzhledem k již zbudované nástavbě domu žalovaných č p. 181 pro nákladnost není možné ani účelné. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 21. 11. 1994.

Odvolací soud v novém řízení uzavřel, že v tomto řízení a v pravomocně skončeném řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 103/89 je dána totožnost účastníků a totožnost předmětu řízení. I v novém řízení se žalobce opírá o stejná skutková tvrzení, a to, že žalovaní při rekonstrukci svého domu č. p. 181 provedli stavební úpravy, kterými zasáhli do jeho vlastnického práva k domu č. p. 112. V případě první žaloby šlo o požadavek na odstranění odpadů ve štítové zdi domu č. p. 112, v případě druhé žaloby o požadavek na zdržení se zásahů do vlastnického práva spočívajících v instalaci vodovodního a odpadního potrubí včetně zařizovacích předmětů (umyvadel a van) ve štítové zdi a vedle této štítové zdi. Přisvědčil soudu prvního stupně, že funkčnost zařizovacích předmětů (umyvadel a van) je spjatá s přívodním vodovodním a odpadním systémem. Vodovodní, odpadní potrubí a zařizovací předměty jsou součástí vodoinstalačního systému , a že jde o celek, je významné z hlediska překážky věci rozsouzené. Není významné, že se žalobce v současném řízení domáhá ochrany vlastnického práva a že v předchozím řízení byl jeho nárok posouzen jako nárok na náhradu škody. Žalobce se jen jinou formulací žalobního petitu snaží dosáhnout téhož, co již požadoval v původním řízení. Už tehdy se soud zabýval posouzením otázky, zda žalovaní svojí stavební činností zasáhli do vlastnického práva žalobce. I judikatura vychází z toho, že není významné, jak byl předmět řízení po právní stránce posouzen.

Rovněž shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že vzhledem ke vznesené námitce promlčení nelze vyhovět žalobě o zaplacení částky 44.359,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval jako náhradu škody vzniklé stavební činností žalovaných při přestavbě jejich domu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že napadá rozsudek v celém rozsahu a přípustnost uplatňuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního významu spatřuje v tom, zda je správný závěr odvolacího soudu o zastavení řízení pro překážku věci rozsouzené. V předchozím řízení se domáhal odstranění odpadů ve štítové zdi svého domu č. p. 112, zatímco v tomto dalším řízení se domáhá zdržení se zásahů žalovaných do vlastnického práva k této zdi, a to instalací potrubí v a na této štítové zdi. V původní řízení byla žaloba zamítnuta, s odůvodněním, že k zásahu do práv žalobce došlo, ale požadované opatření není přiměřené. Žalovaným bylo soudem prvního stupně uloženo, aby provedli opatření navrhovaná znalcem, odvolací soud však v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil s tím, že takových povinností se žalobce nedomáhal. Žalobce je přesvědčen, že tak neztratil právo na ochranu svého vlastnického práva, zejména když neoprávněný zásah byl soudem zjištěn. Pak mu zůstala ochrana podle § 127 obč. zák. Náhradu škody nelze zaměňovat s ochranou vlastnického práva. Podle znaleckého posudku z 10. 6. 2009 jsou při napuštění vody v domě č p. 181 překročeny nejvyšší přípustné hladiny akustického tlaku v jeho domě č. p. 112 a vodovodní potrubí nemělo být do štítové zdi zabudováno.

Dále žalobce odůvodnil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o promlčení jeho nároku na zaplacení částky 44.359,- Kč a s výroky o nákladech řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V podání doručeném soudu 17. 7. 2012 označeném jako doplnění dovolání uvedl, že odbor výstavby a životního prostředí Městského úřadu v Chropyni zahájil 27. 6. 2012 řízení o odstranění nadstavby domu žalovaných č. p. 181 a porušení stavebních předpisů popisované v tomto rozhodnutí potvrzuje tvrzení žalobce, že žalovaní si před započetím stavby nezajistili statické posouzení nosnosti základů a nosných konstrukcí domu a neprovedli zesílení nových stěn v přízemí.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem ve výroku zastavení řízení o ochranu vlastnického práva pro překážku věci rozsouzené je správné. Poukázali na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Sami byli přístupní k dohodě se žalobcem, ale ten svoje požadavky stále stupňuje, ačkoliv i v tomto řízení bylo zjištěno, že neprovádí ani běžnou údržbu svého domu. K novým skutečnostem uvedeným v doplnění dovolání nemůže dovolací soud přihlížet. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2102 Sb.).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 44. 359,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 ve spojení s § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Rovněž proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení, je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a je i důvodné. Dovolací soud se zabýval jen otázkou, zda je správné zastavení řízení pro překážku věci rozhodnuté; meritem věci se zabývat nemohl, neboť o něm nerozhodoval ani odvolací soud.

Soud prvního stupně rozhodl původně po změně žaloby rozsudkem ze dne 18. října 2002, č. j. 11 C 302/95-149, mimo jiné tak, že výrokem I. bod d) zamítl žalobu na zdržení se zásahů do vlastnickou práva žalobce k domu č. 112 spočívajících v instalaci přívodních vodovodních potrubí a odpadů od umyvadel ve štítovém zdivu mezi domy č. p. 112 a č. p. 181 a v instalaci umyvadel a van při štítovém zdivu mezi domy č. p. 112 a č., p. 181 ze strany domu č. p. 18, a žalovaným uložil, aby zaplatili žalobci částku 44.359,- Kč. Dospěl k závěru, že přestavbou rodinného domu žalovaných č. p. 181 došlo k zásahům do vlastnického práva žalobce k domu č. p. 112, avšak nikoli v takové míře, aby šlo o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Neshledal, že by projednání věci (odstranění vodovodních potrubí, odpadů a umyvadel) bránila překážka věci rozsouzené, neboť v předchozím řízení se žalobce domáhal náhrady škody podle § 420 odst. obč. zák. uvedením v předešlý stav, zatímco nyní požaduje zdržení se zásahů do vlastnického práva podle § 127 odst. 1 obč. zák. Povinnost žalovaných zaplatit žalobci částku 44.359,- Kč s příslušenstvím odůvodnil tím, že jde o náhradu škody, vzniklé přístavbou domu žalovaných jde o cenu oprav, které musí žalobce provést na svém domě.

K odvolání účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. března 2007, č. j. 44 Co 106/2003-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. pod body a), b), c) a e) potvrdil, a ve výrocích I. pod bodem d), o zaplacení částky 44.359,- Kč s příslušenstvím a nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odvolací soud však nezpochybnil závěr soudu prvního stupně, že nejde o věc již rozhodnutou.

I když rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. října 2002, č. j. 11 C 302/95-190, nenabyl právní moci v rozsahu zrušeném odvolacím soudem, je třeba věc posoudit z hlediska principu ochrany důvěry účastníka ve správnost rozhodnutí soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 654/03 a sp. zn. III. ÚS 332/04). Jestliže tedy soud konstatuje, že překážka věci rozsouzené není dána a poté po dalších 9 letech ve stejném řízení dospěje k závěru, že o věc rozhodnutou jde, porušuje princip předvídatelnosti rozhodnutí a v konečném důsledku i právo na soudní ochranu. Nelze sice vyloučit, aby i v takovém případě soud dospěl k závěru, že tu překážka věci rozsouzené je. V této věci však bylo předmět řízení třeba vymezit pomocí interpretace žalobního návrhu, jehož výklad jak naznačuje i postup soudů v předchozím řízení není jednoznačný. Stane-li se takový případ, pak je-li to možné je nutno postupovat v souladu s již dříve vysloveným a v opravném řízení nezpochybněným právním názorem soudu na otázku překážky věci rozhodnuté.

V dané věci vyžadoval žalobní návrh výklad, jehož pomocí by se teprve vymezil předmět řízení; tento výklad měl a mohl být proveden v souladu s předchozím názorem soudu tak, že o překážku věci rozhodnuté nejde. Účastníci řízení před obecnými soudy mají právo očekávat od obecných soudů postup, který je vymezen zákonem a který vyplývá z konkrétních okolností konkrétního případu (nález ÚS z 21. května 2002, sp. zn. I. ÚS 89/02).

Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení, a to včetně souvisících výroků II. a III. o nákladech řízení; vzhledem k tomu, že důvod nesprávnosti platí i pro výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil i tento výrok a dále výroky III. a IV. tohoto rozsudku a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 241b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu