22 Cdo 3383/2012
Datum rozhodnutí: 26.08.2013
Dotčené předpisy: § 213 odst. 1 o. s. ř.




22 Cdo 3383/2012
ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. B., proti žalované Ing. L. B., zastoupené JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem v Karviné Fryštátu, Karola Šliwky 621/5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 107 C 98/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2011, č. j. 11 Co 291/2011-282, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2011, č. j. 11 Co 291/2011-282, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. února 2011, č. j. 107 C 98/2009-224, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále SJM ) účastníků. Výrokem pod bodem VI. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílu ze zaniklého SJM účastníků částku 375.452,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno ke dni 30. 8. 2008. Přikázal do výlučného vlastnictví žalobce mimo jiné chatu s pozemky v katastrálním území M. v ceně 1.050.000,- Kč. Z provedeného dokazování vyplynulo, že s finančními prostředky rodiny, včetně částek získaných žalobcem z prodeje pozemků v jeho výlučném vlastnictví (v celkové výši 759.000,- Kč), hospodařila žalovaná. Soud konstatoval, že finanční hospodaření žalované za trvání manželství s částkami, které se dostaly do její dispozice, bylo zcela neprůhledné.

Dříve, než byla zakoupena chata, žalobce získal z prodeje svých pozemků celkem 509.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce z těchto svých výlučných prostředků vnesl na koupi chaty částku 100.000,- Kč. Tuto částku spolu s nesplaceným zůstatkem úvěru ve výši 36.576,40 Kč soud započetl jako vnosy žalobce do SJM.

Částku 210.000,- Kč, která měla podle tvrzení žalované být půjčkou od její matky R. D. na koupi chaty na M., soud nezahrnul do pasiv SJM, neboť v tomto směru neuvěřil tvrzení žalované ani výpovědi její matky, kterou nepovažoval za věrohodnou vzhledem k tomu, že svědkyně byla před výpovědí u soudu instruována žalovanou. V řízení sice bylo prokázáno, že žalovaná uvedenou částku z účtu matky vybrala, ale nebylo prokázáno, jak s penězi naložila. Soud neuvěřil žalované i z toho důvodu, že v průběhu řízení uvedla tři rozličné verze svých tvrzení ohledně původu peněz na koupi chaty. Její tvrzení, že půjčku dokonce dojednal žalobce, nebylo prokázáno a její otec o půjčce věděl jen zprostředkovaně. Soud vypořádal SJM v celkové hodnotě 1.235.520,- Kč a po zohlednění vnosů žalobce ve výši 136.576,- Kč (36.576,- Kč a 100.000,- Kč) žalobci uložil, aby zaplatil žalované na vypořádací podíl částku 375.452,- Kč.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č. j. 11 Co 291/2011-282, rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. - V. potvrdil. V odstavcích VI. až IX. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání podílu ze zaniklého SJM částku 292.452,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.

Odvolací soud považoval odvolání žalobce za částečně důvodné a odvolání žalované za nedůvodné. Ztotožnil se jak v rozsudku výslovně uvedl - s hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně a v podstatě i s jeho skutkovými závěry.

Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že půjčka od matky žalobkyně ve výši 210.000,- Kč nebyla prokázána.

Uvedl, že v řízení bylo nesporně zjištěno, že žalobce v průběhu manželství prodal pozemky, které měl ve svém výlučném vlastnictví, a to 11. 6. 1998 za cenu 260.000,- Kč, 10. 3. 1999 za cenu 249.000,- Kč a 1. 11. 2000 za cenu 250.000,- Kč. Chatu s pozemky v k. ú. M. účastníci koupili 7. 12. 1999 za 350.000,- Kč. Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy nebyla prokázána půjčka od matky žalované, a nebyly prokázány úspory účastníků, musely být logicky na koupi alespoň částečně použity finanční prostředky získané žalobcem z prodeje jeho pozemků. Žalobce sám připustil částku 140.000,- Kč a zbylá částka musela být použita ze společných prostředků účastníků. Odvolací soud měl za to, že byla použita celá částka 249.000,- Kč získaná za prodej pozemků 10. 3. 1999, nicméně vyšel z vnosu 140.000,- Kč. Chata byla ve stavu, který vyžadoval nutné opravy, které byly prováděny, a soud nepochyboval, že byly částečně hrazeny z posledního prodeje pozemků žalobce, za který získal částku 250.000,- Kč. Oproti soudu prvního stupně vzal za prokázaný také vnos žalované ve výši 122.000,- Kč. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně zjistil, že z vkladní knížky žalované, založené před uzavřením manželství, bylo vybráno 29. 11. 1999 30.000,- Kč a 18. 10. 2000 92.000,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že tyto finanční prostředky byly použity na pořízení a zvelebení nemovitostí v k. ú. M. Výběr z vkladní knížky učiněný v srpnu 2007 ve výši 62.222,- Kč již za vnos do SJM nepovažoval, neboť nebylo zjištěno, že by v tomto období probíhaly opravy chaty a mimo to byl výběr učiněn bezprostředně před rozvodem manželství.

Odvolací soud uzavřel, že žalovaná získala do svého výlučného vlastnictví osobní automobil v hodnotě 40.000,- Kč, movité věci v ceně 11.500,-Kč a finanční částky ve výši 97.862,- Kč a 24.658,- Kč, celkem tedy aktiva ve výši 174.020,- Kč. Pasivum na straně žalobce je zůstatek úvěru 36.576,- Kč a vnos žalobce do SJM činí 390.000,- Kč. Vnos žalované do SJM činí 122.000,- Kč. Vypořádací podíl pro žalovanou je tak dán částkou 292.452,- Kč. V toto směru soud změnil výrok soudu prvního stupně pod bodem VI. a dále výroky pod body VII. až IX. a potvrdil rozhodnutí ve výrocích pod body I. až V. Žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 60.460,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř.

Žalovaná nesouhlasí s výší vypořádacího podílu, který odvolací soud snížil z částky přiznané soudem prvního stupně ve výši 375.452,- Kč na částku 292.452,- Kč v souvislosti s odlišným posouzením vnosů do SJM. Nesouhlasí rovněž se uložením povinnosti nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 60. 460,- Kč.

Rozhodnutí o snížení výše vypořádacího podílu nemá podle žalované v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V některých částech se rozchází s provedeným dokazováním a v některých částech dovozuje zcela nová zjištění.

Žalovaná neví, z jakého důvodu soudy obou stupňů nepovažovaly za prokázaný její vnos ve výši 210.000,- Kč, neboť existence půjčky od matky byla prokázaná svědectvím její matky a výběrem uvedené částky žalovanou z účtu její matky. Skutečnost, že se svou matkou před jednáním u soudu hovořila, nemůže výpověď matky učinit nevěrohodnou. Naopak by bylo divné, kdyby si matka s dcerou před jednáním u soudu o jeho průběhu nic neřekly. Stejně tak není nijak nelogické, že její otec o uvedené finanční částce nic konkrétního nevěděl, když finanční prostředky byly čerpané z účtu matky a nikoliv z účtu otce. Odvolací soud dokonce dovozuje, aniž by tato úvaha byla podložená, že finanční prostředky mohly být použity pro potřeby matky.

Vnosy žalobce v částkách 260.000,- Kč, 249.000,- Kč a 250.000,- Kč naopak soud považoval za nesporné. Dospěl k závěru, že alespoň částka 249.000,- Kč byla jako vnos žalobce použita na koupi chaty v roce 1999 za 350.000,- Kč, přitom žalobce sám uváděl vnos pouze ve výši 140.000,- Kč. Ohledně částky 250.000,- Kč odvolací soud dovodil, že byla použita na opravy chaty. Tyto úvahy soudu neodpovídají provedeným důkazům. Žalovaná namítá, že podkladem pro výrok soudu o výši vypořádacího podílu nemohou být pouhé obecné ničím nedoložené úvahy soudu o tom, jak mohlo být s finančními prostředky naloženo.

Oproti vnosům žalobce odvolací soud neuznal její vnos ve výši 62.222,- Kč s odůvodněním, že není zřejmé, že v době vnosu ještě probíhaly opravy chaty. Chata však byla upravovaná celá léta a byly na ni průběžně vynakládány finanční prostředky a až rozchod účastníků zavinil její současný stav. Žalovaná je toho názoru, že správnou výši vypořádacího podílu stanovil soud prvního stupně a změna provedená odvolacím soudem není podložená důkazy. V řízení nebylo prokázáno, že se všechny výnosy žalobce z prodeje vlastních nemovitostí dostaly do sféry vlivu žalované, že s nimi mohla disponovat a že skutečně byly použity na zakoupení chaty a její zvelebení. Rovněž závěry soudu, že žalovaná nedostala od matky částku 210.000,- Kč a že částka 62.222,- Kč byla zkonzumována samotnou žalovanou, ačkoliv byla vybrána za trvání manželství, nejsou správné.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1663 Sb., občanský soudní řád ve znění před novelou provedenou zákonem č.404/2012 Sb. (viz Čl. II, bod 7 tohoto zákona) dále o. s. ř. .

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8042). Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5768). V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu právního stupně, jen pokud jde o výši vypořádacího podílu, a to v neprospěch dovolatelky; v této části je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím měnícím a dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně půjčky ve výši 210 000,- Kč, by mohlo být přípustné jen, pokud by napadené rozhodnutí v této části mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tak tomu však není; dovolatelka polemizuje s hodnocením důkazů, a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., pro který nelze tzv. nenárokové dovolání připustit. Ani dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Dovolání je však přípustné v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky, kterou má žalobce zaplatit žalované na vypořádání podílu ze zaniklého SJM.

Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti; z ní vyplývá, že činit skutková zjištění a hodnotit důkazy může jen ten soud, který provedl dokazování.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků, a to především proto, že při hodnocení důkazů (§ 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a často nepříliš výstižně, v protokolu, i další skutečnosti, které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/1966, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.června 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, a řadu dalších rozhodnutí).

V dané věci odvolací soud, aniž provedl dokazování, učinil na základě vlastního hodnocení důkazů - jiná skutková zjištění, než soud prvního stupně. Zatímco soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že vnos žalobce činil 136.576,- Kč, odvolací soud tuto částku zvýšil na 390.000,- Kč (obdobně ovšem postupoval i ohledně vnosů žalované). Porušil tak § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K této vadě přihlíží dovolací soud i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Teprve na základě vlastního dokazování pak bude moci odvolací soud provést hodnocení důkazů, a tudíž i případná vlastní skutková zjištění ohledně vnosu účastníků z výlučného majetku do SJM.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu