22 Cdo 3382/2012
Datum rozhodnutí: 28.01.2015
Dotčené předpisy: § 149 odst. 2 obč. zák., § 149 odst. 3 obč. zák.




22 Cdo 3382/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. U., J. Z., zastoupené Mgr. Tomášem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Liborova 405/14, proti žalovanému J. U., P., zastoupenému JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 81/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2012, č. j. 20 Co 75/2012-308, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2012, č. j. 20 Co 75/2012-308, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. září 2011, č. j. 9 C 81/2006-263, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalovaného nemovitosti v katastrálním území V. P. (výrok I.) a uložil mu povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1.644.450,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o vypořádání společného jmění účastníků, které zaniklo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. května 2005, sp. zn. 38 C 240/2004. Žalobkyně učinila předmětem vypořádání rodinný dům č. p. 469 postavený na pozemku parc. č. 1117 v katastrálním území V. P. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rodinný dům byl postaven za trvání manželství účastníků a spadá do jejich zaniklého společného jmění, když účastníci neprokázali, že by na jeho stavbu použili své výlučné prostředky. Protože nemovitost přikázal do výlučného vlastnictví žalovanému, uložil mu zaplatit žalobkyni na vypořádací podíl polovinu její hodnoty, kterou zjistil ze znaleckého posudku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 21. června 2012, č. j. 20 Co 75/2012-308, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. ho změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 4.081.000,- Kč do 31. prosince 2012. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že rodinný dům je součástí společného jmění účastníků, neboť byl pořízen za trvání manželství a žalovaný neprokázal, že by na jeho pořízení vynaložil, byť i jen z části, vlastní finanční prostředky . Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala vnos do společného jmění ve výši 2.350.000,- Kč, když její peněžní prostředky v této výši byly použity na výstavbu předmětného domu. Protože dům, jehož hodnota je podle zjištění odvolacího soudu 3.462.000,- Kč, byl přikázán žalovanému, náleží žalobkyni polovina jeho hodnoty, tedy částka 1.731.000,- Kč, a dále celá hodnota jejího vnosu 2.350.000,- Kč. Celkem tak žalovanému uložil uhradit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 4.081.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř. ). Uplatňuje přitom dovolací důvod postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř) a namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel především zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že rodinný dům je součástí zaniklého společného jmění účastníků. Z provedeného dokazování vyplývá, že na stavbu domu byly použity pouze jeho výlučné finanční prostředky a dům nebyl ke dni rozvodu manželství účastníků dostavěn. Stavbu realizoval žalovaný s úmyslem stát se jejím výlučným vlastníkem. Opačné závěry, ke kterým došel odvolací soud, nevyplývají z provedeného dokazování a soud hodnotil provedené důkazy nesprávně a v rozporu se zásadou rovného postavení stran . Dovolatel nesouhlasí ani s výpočtem částky vyrovnání . Navrhuje zrušení rozhodnutí nalézacích soudů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně souhlasí se závěry napadeného rozhodnutí a navrhuje dovolání odmítnout.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zániku společného jmění manželů a k jeho pravomocnému vypořádání soudním rozhodnutím došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. června 2012 a protože dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).
Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění manželů jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo3307/2006, Soubor č. C 5768).
Dovolatel především brojí proti závěru odvolacího soudu o tom, že součástí společného jmění účastníků je rodinný dům č. p. 469. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že dům byl postaven za trvání manželství účastníků a žalovaný neprokázal, že by na jeho stavbu vynaložil své vlastní finanční prostředky. V tomto rozsahu je proto rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím a dovolání proti němu by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání nešlo-li by ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Tvrdí-li žalovaný, že stavba domu byla financována z jeho výlučných prostředků a k jejímu dokončení došlo až po rozvodu manželství účastníků, jeho námitky směřují do skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jejichž správností se však dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. písm. c) o. s. ř. nemůže zabývat.
Napadené rozhodnutí je měnícím co do posouzení vnosu žalobkyně v podobě jejích výlučných finančních prostředků použitých na výstavbu rodinného domu a v závislosti na tom i co do vyčíslení jejího vypořádacího podílu. Jestliže žalovaný brojí i proti výpočtu částky vypořádacího podílu, je jeho dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle § 149 odst. 2 občanského zákoníku zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Podle § 149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Způsob výpočtu investice (vnosu) při vypořádání společného jmění manželů ze zákonné úpravy nevyplývá. Soudní praxe nastavila mechanismy výpočtu, kterým se postupuje při zohlednění investice (vnosu) při vypořádání společného jmění manželů.
Základní pravidlo vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 57/1970, a vyjadřuje, že to, co každý z manželů vynaložil na společný majetek ze svého, mu má být uhrazeno ze společného majetku; druhým manželem však jen ve výši odpovídající poměru velikosti podílu, kterého se každému z nich dostává ze společného majetku.
Toto rozhodnutí a způsob zohlednění vnosu považuje za použitelné i současná judikatura, která na R 57/70 navázala a vysvětlila, že pohledávka toho z manželů, který ze svého výlučného majetku něco vynaložil na majetek ve společném jmění manželů, nesměřuje vůči druhému z manželů, ale vůči celé mase společného jmění, jehož hodnota je nižší o výši vnosu. Proto při stanovení výše vyrovnávacích podílů nelze hodnotu vnosu odečítat od částky, kterou by měl účastník druhému zaplatit (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 22, str. 804 - 805).
V tomto usnesení se dále uvádí: Dovolacímu soudu je známo, že metodika zohlednění vnosů při vypořádání společného jmění manželů působí v praxi obtíže, považuje proto za vhodné prezentovat v souzené věci správný způsob vypořádání vnosu . Dovolací soud podle citovaného usnesení považuje za správný tento postup:
Pro zohlednění vnosu je nutné určit výši celkového majetku (hodnot, věcí a aktiv) tvořícího součást společného jmění manželů a výši vnosu, resp. vnosů. V souzené věci byla celková suma aktiv 3.462.000,- Kč cena rodinného domu na pozemku žalovaného; vnos žalobkyně tvoří částka 2.350.000,- Kč.
Od celkové hodnoty společného jmění manželů je nutné odečíst jednotlivé vnosy. V daném případě tak částka 3.462.000,- Kč musí být snížena o vnos žalobkyně 2.350.000,- Kč, a činí 1.112.000,- Kč. Tato hodnota je určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů je to polovina uvedené částky, tj. 556.000,- Kč (zbytek představuje dluh společného jmění vůči žalobkyni).
K podílu žalobkyně je nutno přičíst výši jí provedeného vnosu 2.350.000,- Kč. Konečná výše podílu žalobkyně činí částku 2.906.000,- Kč (556.000,- Kč + 2.350.000,- Kč), podíl žalovaného činí 556.000,- Kč. Součet obou uvedených částek musí dát ve svém souhrnu celkovou hodnotu aktiv společného jmění manželů, tj. v daném případě 3.462.000,- Kč.
Žalovaný při vypořádání získal věc v hodnotě 3.462.000,- Kč. Činí-li vypořádací podíl žalovaného 556.000,- Kč a získává věc v hodnotě 3.462.000,- Kč, musí v rámci vypořádání společného jmění žalobkyni zaplatit částku 2.906.000,- Kč.
Jestliže odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na její vypořádací podíl částku 4.081.000,- Kč jako součet hodnoty vnosu žalobkyně a poloviny hodnoty aktiv společného jmění, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a je proto nesprávné.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. ve spojitosti s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2015 Mgr. David Havlík
předseda senátu