22 Cdo 3371/2015
Datum rozhodnutí: 12.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 150 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



22 Cdo 3371/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. J., zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti žalovanému L. J., zastoupenému Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 233/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 24. března 2015, č. j. 60 Co 107/2014-1250, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v řízení o vypořádání společného jmění manželů (SJM) jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. března 2015, č. j. 60 Co 107/2014-1250, změnil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ( soud prvního stupně ) ze dne 17. prosince 2013, č. j. 28 C 233/2003-790, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. ledna 2014, č. j. 28 C 233/2003-788; účastníkům přikázal do výlučného vlastnictví věci z masy společného jmění manželů (SJM) a uložil žalovanému povinnost vyplatit žalobkyni částku na vyrovnání podílů. Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrokem III. uložil žalovanému povinnost nahradit České republice náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 73 328,35 Kč a výrokem IV. soud uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 14 500 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. )].

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolatel namítá, že při ocenění jeho podniku pro účely vypořádání SJM soud zcela nepostupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu; zvolil totiž nesprávnou metodu ocenění podniku ve výlučném vlastnictví žalovaného. V tomto řízení jde o to, přiblížit se co nejvíce zjištění hodnoty vnosů ze společného majetku, do kterého patří i výnosy získané podnikáním žalovaného, do podniku, který je v jeho výlučném vlastnictví. Jde o problematiku tzv. reinvestic výnosů.
Touto problematikou se zabýval dovolací soud podrobně v rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004, publikovaném stejně jako i další rozhodnutí níže uvedená na www.nsoud.cz . Tam uvedl: Výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM), z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Jak již uvedl odvolací soud, ze žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že společným majetkem by měl být jen zisk, chápaný jako rozdíl mezi výnosem z podnikání a náklady na podnikání v souvislosti s ním vynaložené. Není tedy žádného zákonného důvodu, aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl vylučován z režimu bezpodílového spoluvlastnictví. Ostatně podle standardní judikatury (R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 243) i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do BSM. Pokud jsou však z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví v § 143 obč. zák. zákon. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle § 150 ObčZ vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Přitom ovšem nelze pominout, že věc, jež slouží jen podnikání jednoho z manželů, slouží i k vytváření dalších výnosů, kterými je BSM účastníků obohacováno, jsou-li tyto výnosy použity ke společným účelům (např. příspěvek na společnou domácnost, pořízení věcí sloužících oběma manželům, zaplacení dovolené atp.). Stejně tak by nemělo být přehlíženo, že cena věcí sloužící podnikání se jejím používáním (i vytvářením výnosů, jež patří do BSM) snižuje. Podnikání je tedy nutno chápat jako činnost, z níž výnosy náleží oběma manželům a která obvykle slouží i k získávání hodnot náležejících do BSM. Potom ovšem nelze opomenout ani výdaje a závazky podnikajícího manžela, které mu vznikly v souvislosti s jeho podnikáním, neboť je nelze oddělovat od podnikání, z něhož má prospěch i druhý manžel.
Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu § 150 věty druhé ObčZ. Ze sporu o vypořádání BSM nelze však činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto se dovolací soud přiklání k řešení, kdy by podnikající manžel byl povinen nahradit do BSM takovou částku, jež by se rovnala pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla bude představovat cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela). V případě, že by výsledná hodnota byla záporná (např. v důsledku zadlužení), není co do BSM nahrazovat a také není žádné opodstatnění k takové ztrátě v rámci řízení o vypořádání BSM přihlížet jinak, než v rámci eventuálních úvah o disparitě podílů (s ohledem např. na to, jak se podnikající manžel zasloužil o nabytí a udržení společných věcí - § 150 věta třetí ObčZ). Zjištění takové částky, která by měla být vrácena (nahrazena) do BSM, se jistě neobejde bez odborného znaleckého posudku znalce působícího v oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, oceňování podniků . Potud citace 22 cdo 1052/2004.
Uvedená pravidla platí i pro vypořádání společného jmění manželů (SJM), je-li jen jeden z manželů výlučným vlastníkem podniku.
Předmětem vypořádání společného jmění tak není podnik ve výlučném majetku, ale vnosy vynaložené na tento výlučný majetek (podnik) z majetku společného; jde tu o vnosy, které byly vynaloženy z výnosu podniku (ty patří do SJM) zpět do podniku (jde o tzv. reinvestice např. nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.). Protože zjišťování výše takových investic by bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, přičemž nelze pominout ani závazky spojené s podnikáním, je třeba podle judikatury Nejvyššího soudu uložit podnikajícímu manželovi povinnost nahradit do SJM takovou částku, která se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku SJM, což zpravidla představuje cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela ty by bylo třeba od výsledné částky odečíst).
Jinak řečeno: Je-li předmětem SJM (s výjimkami uvedenými v zákoně) vše, co nabyl jeden z manželů za trvání manželství, patří do SJM i prostředky průběžně získané podnikajícím manželem z jeho podnikání. Tyto prostředky ovšem musí podnikající manžel alespoň zčásti vložit zpět do podnikání (nákup materiálu, výplata mezd apod.). Přesto takto vynaložené částky náležející do SJM se podílejí na vytváření výlučného majetku sloužícího k podnikání. Proto (pokud podnik nebyl vytvářen i vynaložením vlastních prostředků podnikajícího manžela) je třeba vyjít z toho, že byl vytvořen ze společných prostředků a že podnikající manžel je povinen nahradit, co bylo na jeho podnik vynaloženo ze společných prostředků (byť získaných jeho podnikáním). Vzhledem k dynamické povaze podnikatelské činnosti lze tuto vynaloženou částku určit zpravidla podle ceny podniku ke dni zániku SJM. Výše prostředků vynaložených ze společného na oddělený majetek jednoho z manželů sloužící k jeho podnikání se tak rovná obecné ceně jeho podniku ke dni zániku SJM.
K ocenění podniku se používají různé metody. V dané věci vyšel znalec z výnosové metody, a soud tento postup akceptoval. Např. ve stati Ing. P. Tůmy Základní přístupy ocenění majetku a jak porozumět hodnotě v posudku , ( http://www.epravo.cz/top/clanky/zakladni-pristupy-oceneni-majetku-a-jak porozumet-hodnote-v-posudku-80022.html) , se o výnosové metodě uvádí: Při výnosovém ocenění je na podnik nahlíženo jako na funkční celek, jehož hodnota je dána tím, co je schopný v budoucnu přinést svým vlastníkům. Budoucí ekonomický prospěch je nejčastěji vyjádřen zisky resp. peněžními toky, které jsou však zatíženy určitým rizikem. U perspektivních podniků je tato hodnota zpravidla vyšší než hodnota zjištěná majetkovým přístupem, přičemž rozdíl mezi individuálně přeceněnými položkami majetku a výnosovým oceněním tvoří Goodwill . Ten lze zjednodušeně vysvětlit jako prémii danou společným využitím dílčích aktiv podniku. Výnosové metody nepohlížejí na podnik jako na hromadu věcí , nýbrž jako na entitu, která při efektivním využití svého majetku přináší vyšší prospěch, než odpovídá jejich individuální hodnotě . Nicméně i dalších hodnot ovlivňujících cenu podniku (budoucí ekonomický prospěch, goodwil tj. hodnota nehmotného majetku obchodní společnosti jako jsou například dobré vztahy se zákazníky, jméno firmy nebo zkušení zaměstnanci, postavení obchodní společnosti na trhu, kvalita a hlavně tradice viz Wikipedie, heslo goodwill) je dosaženo i vynaložením prostředků ze společného jmění (výnosů z podnikání). Znalec tak může vyjít i z výnosové metody; jedině v případě, kdyby vlastník podniku tvrdil, že tzv. reinvestice se na takto určené ceně nepodílely a nabídl by k tomuto tvrzení důkazy, by bylo možno uvažovat o tom, že soud vyjde z jiné (nižší) výše vnosů, než by činila cena podniku zjištěná výnosovou metodou.
V dané věci se soudy oceněním podniku nepochybně pečlivě zabývaly. Protože v řízení nevyšlo najevo nic, co by vyvolalo nutnost ocenit podnik jinak, není jejich postup v rozporu se zákonem ani s judikaturou dovolacího soudu.
K bodu 5.1 dovolání: Dovolatel tvrdí, že znalci stanovili cenu podniku v rozporu s nesprávným zadáním soudu, který jim uložil stanovit hodnotu podniku podle cenových předpisů, zatímco oni ji určili jako obvyklou (tržní) cenu. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání; soudy totiž při rozhodování správně vycházely z ceny stanovené znalcem bez ohledu na předchozí nepřesné zadání. Pochybení při zadání otázky tak bylo odstraněno v nalézacím řízení.
Dovolatel dále tvrdí, že soud prvního stupně nezohlednil to, co vynaložil na údržbu společného majetku a na investice do svého podniku; rozhodnutí v této části považuje za nespravedlivé a tvrdí, že odporuje platné právní úpravě (bod 5.2 dovolání). Netvrdí, že a kdy tyto náklady navrhl k vypořádání jako tzv. vnosy z výlučného do společného majetku (§ 149 odst. 2 obč. zák.), jak se tato tvrzená nespránost měla promítnout do rozsudku odvolacího soudu, který jediný může být předmětem přezkumu a zejména neuvádí (ani implicitně), pod který z případů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) by bylo možno tyto jeho námitky podřadit; přitom jde o obligatorní součást dovolání, bez níž je nelze projednat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3855/2013).
Pod bodem 5.3 dovolání upozorňuje dovolatel na to, že soud prvního stupně opomenul, že byly-li na zakoupení věcí v SJM použity peníze opatřené takovým závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí SJM a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, zakládá tato skutečnost při zániku SJM nárok na náhradu tohoto vnosu z odděleného majetku na společný majetek. To platí i v případě, že jde o závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Z dovolání však není zřejmé, jak se tato okolnost projevila v rozhodování odvolacího soudu, jaké věci v SJM měly být takto pořízeny a kdy dovolatel uvedené vnosy vynaložil; není ani nijak konkrétně zdůvodněna přípustnost dovolání v této části. Proto se ani tímto tvrzením dovolací soud nemohl zabývat.
K bodu 5.4 dovolání: Navrhne-li účastník zaniklého SJM ve tříleté lhůtě od jeho zániku (§ 150 odst. 4 obč. zák.) žalobou k vypořádání konkrétní majetek, ačkoliv v době podání této žaloby již řízení probíhalo na základě návrhu druhého účastníka, je nárok na vypořádání těchto položek uplatněn včas. Tento právní názor je třeba aplikovat i na spory zahájené v době, kdy část soudní praxe připouštěla při vypořádání postupné uplatňování nároků na vypořádání majetkových položek, i když od zániku SJM uplynuly více než 3 roky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a další rozhodnutí a literaturu tam uvedenou).
V dané věci nebyly tvrzeny ani nevyšly najevo konkrétní skutečnosti, které by ve vztahu k dovolateli umožňovaly odchylky od platné judikatury. Věděl-li dovolatel již v době podání žaloby o tom, že jsou tu k vypořádání další majetkové položky a současně ani netvrdil, ani v řízení nevyšlo najevo, že tu byly objektivní překážky, aby tyto položky řádně specifikoval, a přesto tak neučinil, šlo i před publikací jím zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu o postup, který objektivně vzato mohl vést jen k prodlužování řízení a ke znepřehlednění sporu. Dovolatel, který měl povinnost řádně vymezit položky k vypořádání a uvést ohledně nich potřebná tvrzení a nabídnout důkazy (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.) nesplnil povinnosti plynoucí mu z projednací a z dispoziční zásady. Postup odvolacího soudu tak v této části (bod 5.4 dovolání) je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
K bodu 5.5: Lze sice přisvědčit tomu, že ve výroku soudu prvního stupně se nesprávně stanoví zůstatková hodnota , nicméně tento rozsudek odvolací soud změnil a v jeho rozhodnutí se již tento obrat nevyskytuje. Není tak jasné, jak se uvedená formulace měla promítnout do rozhodování odvolacího soudu, které je předmětem dovolacího přezkumu.
K bodu VI: Neobstojí tvrzení, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s námitkou žalovaného, že žalobkyně nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud se touto otázkou zabýval na str. 17 rozsudku; uvedl, že předpoklady pro osvobození žalobkyně od soudních poplatků trvají a tento názor odůvodnil. Nesouhlasí-li dovolatel se skutkovými zjištěními, ze kterých odvolací soud vyšel (zejména že žalobkyně nepodniká a je v domácnosti), uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (viz výše).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2016

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu