22 Cdo 3368/2007
Datum rozhodnutí: 04.03.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 3368/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Z. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému České republice P. f. České republiky, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené


u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 156/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 5. dubna 2007, č. j. 15 Co 153/2007-73, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Pelhřimově (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne


9. ledna 2007, č. j. 1 C 156/2006-54, určil, že žalobce je výhradním vlastníkem nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště P., v katastru nemovitostí na LV č. 2184 pro obec a kat. území P. jako pozemková parcela č. 1986 trvalý travní porost. Dále rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že v řízení o projednání dědictví po L. S., zemřelé, matce žalobce, vedeném u Státního notářství v P. pod sp. zn. 3 D 99/80, účastníci dědického řízení prohlásili, že zůstavitelka vlastnila spolu s pozůstalým manželem v bezpodílovém spoluvlastnictví louku č. 1986 v kat. území P., která není v evidenci nemovitostí označena na příslušném listu vlastnictví pro obec P. a nachází se mimo zastavěnou část obce. Rozhodnutím Státního notářství v P. z 10. 3. 1980, které téhož dne nabylo právní moci, tento pozemek o výměře 2749 m2 nabyl žalobce, který jej v té době také užíval. Podle notářky JUDr. M. R., pokud některé pozemky v té době nebyly evidovány v evidenci nemovitostí, jednalo se o pozemky, které byly v socialistickém užívání a při projednávání dědictví se vycházelo buď ze starých listin, nebo z prohlášení účastníků, nebo pozemnostního archu. V katastru nemovitostí na LV č. 2184 pro obec a kat. území P. je u pozemku parc. č. 1986 trvalý travní porost o výměře 2661 m2 veden duplicitní zápis vlastnictví, jednak ve prospěch žalobce podle označeného rozhodnutí Státního notářství v P. z 10. 3. 1980, jednak ve prospěch žalovaného podle rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově ze 6. 10. 2000, sp. zn. D 395/2000. Předmětný pozemek užívali rodiče žalobce již od padesátých let minulého století, po roce 1980 jej užíval žalobce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce sporný pozemek vydržel, neboť držby pozemku se chopil na základě dědického rozhodnutí a po dobu nejméně deseti let nepřetržitě s ním nakládal jako s vlastním. S ohledem na tento závěr považoval za bezvýznamné řešit otázku, zda sporný pozemek nabyli řádně jeho rodiče. Podle soudu prvního stupně proto nebylo zapotřebí blíže se zabývat zápisem z 27. 9. 1951, podle kterého měl být předmětný pozemek v roce 1951 zahrnut mezi pozemky vykoupené od J. L., když k výkupu pozemků oficiálně nedošlo a pozemek byl i nadále evidován na původního vlastníka J. L., ani směnnou z 18. 2. 1973, týkající se jiných nemovitostí, než předmětného pozemku. K projednání dědictví po J. L. došlo v roce 2000 poté, co byl rozhodnutím soudu prohlášen za mrtvého. Předmětný pozemek podle dědického rozhodnutí připadl státu jako odúmrť v době, kdy již uplynula vydržecí doba, po kterou pozemek držel žalobce


a žalovaný držbu nevykonával.


Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. dubna 2007, č. j. 15 Co 153/2007-73, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečným způsobem neodlišil skutečnosti vztahující se pouze k držbě a skutečnosti vztahující se k oprávněnosti držby . Z odborné literatury i judikatury Nejvyššího soudu ČR (dále Nejvyšší soud ) vyplývá, že o dobré víře lze hovořit tam, kde držitel drží věc v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého, posuzování věci, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem okolnostem, a proto nemůže být držitelem oprávněným . Obsah rozhodnutí Státního notářství v P. z 10. 3. 1980, sp. zn. 3 D 99/80, jakož i další listiny v tomto spise obsažené, nesvědčí o dobré víře žalobce se zřetelem ke všem okolnostem. Pokud se v tomto rozhodnutí uvádí, že louka v kat. území P. o výměře 2749 m2, kterou převezme žalobce, není uvedena v evidenci nemovitostí u Střediska geodézie v P. zřejmě omylem, pak toto vysvětlení se podle obsahu dědického spisu neopírá o žádné relevantní zjištění u střediska geodézie. Jestliže žalobce po vydání tohoto rozhodnutí byl přesvědčen, že je vlastníkem předmětného pozemku, nejde


o omyl omluvitelný a žalobce z objektivních hledisek nelze považovat za oprávněného držitele. Žalobce spolu s dalšími dědici totiž prohlášením, že uvedená louka byla v bezpodílovém spoluvlastnictví jeho rodičů, vytvořil pro sebe nabývací titul k předmětnému pozemku . Tvrzení žalobce o existenci listiny o výměně pozemků nebyla podpořena žádným jiným listinným důkazem, ani svědeckou výpovědí. Odvolací soud učinil závěr, že žalobce vlastnické právo k předmětnému pozemku nevydržel a své vlastnické právo k němu neprokázal.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že rodiče žalobce užívali předmětný pozemek cca 30 let před vydáním dědického rozhodnutí. Dnes nelze zjistit, z jakého právního titulu se chopili držby tohoto pozemku, žalobce si však vybavuje, že podle jeho otce měla být ohledně tohoto pozemku uzavřena směnná smlouva. Prohlášení dědiců fakticky mělo původ v tvrzení otce žalobce, že jemu a jeho manželce pozemek patří. Po dědicích nebylo možno spravedlivě požadovat, aby sami u střediska geodézie a v pozemkových knihách dohledávali, kdo je vlastníkem pozemku. Navíc se spoléhali na státní notářství, že si vlastnické právo zůstavitelky ověří. Poukázal na to, že od roku 1951 do roku 2000 se o předmětný pozemek nikdo nezajímal, pozemek obhospodařoval a platil daně žalobce a jeho právní předchůdci, tudíž žádným způsobem nemohla být otřesena dobrá víra žalobce, že je jeho vlastníkem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.


Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, (dále jen Soubor rozhodnutí ) pod C 8 dovodil, že za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak


i dokazování u soudu odvolacího . Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 638). Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu z hlediska § 241a odst. 3 OSŘ.


Skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování, mají oporu v provedeném dokazování. Ostatně žalobce v dovolání ani neuvedl, které konkrétní skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování nemá. Dovolací důvod podle § 243a odst. 3 OSŘ v daném případě nebyl dán.


Podle judikatury Nejvyššího soudu, založené usnesením z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikovaným v Souboru rozhodnutí pod C 1068, platí, že není-li právní posouzení oprávněnosti držby odvolacím soudem zjevně nepřiměřené, není důvodu, aby se dovolací soud podrobněji správností takového posouzení zabýval. Tak je tomu i v daném případě.


Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1067.


Dovolací soud ve shodě s názorem odvolacího soudu vyšel z toho, že rodiče žalobce se nemohli stát oprávněnými držiteli předmětného pozemku, neboť jim k tomu nesvědčil žádný právní titul. Pokud pak otec žalobce spolu s ním a sestrou žalobce při projednávání dědictví přesto sdělili, že do pozůstalosti po matce žalobce náleží předmětný pozemek, nemohlo jít o prohlášení vyplývající z omluvitelného právního omylu. Jestliže pak jen na základě takového prohlášení bez jakékoliv opory v operátech evidence nemovitostí či jiných podkladů byl předmětný pozemek zahrnut do dědictví, nemůže být právním titulem zakládajícím dobrou víru žalobce dědické rozhodnutí, na jehož základě byl žalobce zapsán jako vlastník předmětného pozemku. Všichni účastnící dědického řízení museli totiž vědět, že rozhodnutí státního notářství je v tomto ohledu postaveno pouze na jejich nepodloženém tvrzení přihlášení pozemku do dědictví. Toto rozhodnutí tudíž nemohlo být pro takového účastníka dědického řízení, který se stal dědicem předmětného pozemku, titulem oprávněné držby. Proto se držba předmětného pozemku žalobcem nemohla stát oprávněnou a vést k vydržení.


Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ dovolatel nenamítal a ani dovolací soud je neshledal.


Dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl úspěšný a žalovanému náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 4. března 2009


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu