22 Cdo 3361/2015
Datum rozhodnutí: 20.10.2015
Dotčené předpisy: § 80 o. s. ř.




22 Cdo 3361/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň a) L. D. a b) M. Š. , obou zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Revoluční 1044/23, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Mariánské nám. 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2 Vyšehradě, Na Slupi 134/15, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 379/2008, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2014, č. j. 17 Co 166/2014-426, ve znění opravného usnesení ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 17 Co 166/2014-431, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2014, č. j. 17 Co 166/2014-426, ve znění opravného usnesení ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 17 Co 166/2014-431, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. prosince 2013, č. j. 48 C 379/2008-309, ve výroku I. určil, že žalobkyně a) je vlastnicí ideální 1/6 pozemků v tomto výroku uvedených v k. ú. Ch., obec P., zapsaných u Katastrálního úřadu Praha (dále jen předmětné pozemky ), ve výroku II. určil, že žalobkyně b) je vlastnicí ideální 1/6 předmětných pozemků a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle soudu prvního stupně každá z žalobkyň nabyla spoluvlastnický podíl id. 1/6 k předmětným pozemkům na základě rozhodnutí v dědickém řízení po otci žalobkyň a od roku 1984 byly vedeny jako vlastnice příslušných spoluvlastnických podílů v evidenci nemovitostí, posléze v katastru nemovitostí, přestože měl otec žalobkyň předmětné pozemky převést státu na základě kupní smlouvy ze dne 10. září 1971 (dále jen předmětná kupní smlouva ). Žalobkyně byly zapsány v katastru nemovitostí do roku 2008, kdy bylo k předmětným pozemkům zaevidováno duplicitní vlastnictví žalobkyň spolu se žalovaným. Žalobkyně se do té doby chovaly jako vlastnice předmětných pozemků a žalovaný s nimi takto jednal. Uzavíraly nájemní smlouvy, jednaly o směně pozemků se žalovaným nebo odváděly daně z nemovitosti. V roce 1992 žalobkyně spolu s paní N., většinovou spoluvlastnicí uplatnily nárok na restituci předmětných pozemků podle zákona o půdě. Soud prvního stupně posoudil nabývací tituly žalobkyň a žalovaného, přičemž uzavřel, že otec žalobkyň platně převedl pozemky na stát, a proto žalobkyně nemohly předmětné pozemky nabýt do svého vlastnictví na základě dědictví.

Soud prvního stupně následně zkoumal, zdali došlo k nabytí vlastnického práva vydržením. Žalobkyně objektivně nabyly dojmu, že jsou spoluvlastnicemi předmětných pozemků na základě dědictví po svém otci. Toto přesvědčení bylo podpořeno chováním státu, který se k žalobkyním choval jako k vlastnicím a předložil jim návrhy dalších kupních smluv, jimiž chtěl od žalobkyň předmětné pozemky odkoupit. Zmatky, které v tomto ohledu v 80. letech minulého století a zvláště v době bezprostředně následující po roce 1989 panovaly, nelze přitom v žádném případě připisovat na vrub žalobkyním. Žalobkyně neměly důvod o svém vlastnictví jakkoliv pochybovat a svá vlastnická oprávnění řádně v dobré víře vykonávaly, zatímco žalovaný je fakticky nerealizoval. K přetržení dobré víry nedošlo ani žádostí o vydání pozemků v rámci restitučního řízení, neboť žalobkyním se podařilo soudu prokázat, že k uplatnění nároku na vydání předmětných pozemků došlo ve spojení s paní N., vlastnicí zbývajících ideálních 4/6 předmětných pozemků, které bylo doporučeno domáhat se vydání pozemků jako celku spolu s žalobkyněmi. K návrhu přiložené kupní smlouvy se týkaly paní N., otec žalobkyň je prodávajícím pouze u jedné ze smluv, nicméně na jejím základě došlo k převodu jiných pozemků, než o které se vede toto řízení. Žalobkyně se proto mohly objektivně domnívat, že skutečnost, na niž ve svém dopise odkazovala organizace IROP, a to, že byly pozemky řádně vykoupeny, se vztahuje ke kupním smlouvám doloženým paní N. k žádosti o vydání pozemků. Neměly přitom důvod pochybovat o svém vlastnickém právu. Nelze pominout ani princip právní jistoty, kdy státní orgány osvědčily při rozhodování o dědictví a následném zanesení tohoto práva do katastru nemovitostí nabytí id. 2/6 předmětných pozemků žalobkyněmi, čímž vyvolaly dobrou víru ve správnost aktů státu. Vzhledem k tomu žalobkyně předmětné pozemky vydržely k 3. říjnu 1994, tedy 10 let od právní moci rozhodnutí o dědictví. Případná ztráta dobré víry žalobkyň po tomto datu nemá na vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům vliv.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 17 Co 166/2014-426, ve znění opravného usnesení ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 17 Co 166/2014-431, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně jsou vlastnicemi každá ideální 1/6 předmětných pozemků (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními a právním hodnocením soudu prvního stupně v tom ohledu, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl stát na základě předmětné kupní smlouvy a nikoliv žalobkyně na základě usnesení o dědictví v roce 1984. Usnesení o dědictví je však právně významné tím, že na jeho základě žalobkyně získaly dobrou víru, že jsou vlastnicemi ideálních 2/6 předmětných pozemků. Odvolací soud se však neztotožnil s hodnocením podané žádosti o vydání pozemku v restitučním řízení soudem prvního stupně, neboť na rozdíl od něj má zato, že se žalobkyním nepodařilo prokázat, že k uplatnění nároku na vydání předmětných pozemků došlo pouze ve spojení s paní N. a že žalobkyně nebyly v restitučním řízení nikterak aktivní. Je sice pravdou, že k původnímu návrhu přiložené kupní smlouvy se týkaly především paní N. a nebyla přiložena předmětná kupní smlouva, jak však vyplynulo z dokazování před odvolacím soudem, žalobkyně b) odevzdala na výzvu magistrátu dne 18. června 1997 mezi jinými i předmětnou kupní smlouvu. To sice učinila až v době po období rozhodném pro posuzování dobré víry, avšak je nepochybné, že tuto smlouvu měla k dispozici již v době uplatnění restitučního nároku, takže se s ní v době uplatnění restitučního nároku mohla a měla seznámit. Z obsahu čestného prohlášení žalobkyň ohledně převodu nemovitostí na stát jejich otcem, které žalobkyně předložily v restitučním řízení, pak vyplývá, že s uzavřením předmětné kupní smlouvy byly seznámeny a věděly také, že jejich otci nebylo umožněno si ponechat ani část pozemků, takže byl donucen je všechny prodat. Vzhledem k tomu odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť otec žalobkyň předmětné nemovitosti převedl na stát a žalobkyně se nestaly vlastnicemi na základě rozhodnutí v dědickém řízení, byť toto rozhodnutí založilo jejich dobrou víru, že jsou vlastníky. Tato dobrá víra byla přerušena uplatněním restitučního nároku, v souvislosti s nímž se žalobkyně mohly objektivně seznámit s rozhodnými skutečnostmi, neboť předmětnou kupní smlouvu, která zřejmě nebyla založena v listinách katastru nemovitostí, měly k dispozici a také ji později předložily spolu s čestným prohlášením týkajícím se přechodu pozemků na stát.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud pochybil co do provedení dokazování a hodnocení výsledků, když opomenul zhodnotit provedené důkazy, především účastnické výpovědi žalobkyň, jeho závěry nejsou řádně odůvodněné a přiměřené zjištěnému skutkovému stavu. Odvolací soud měl vyjasnit, proč tentýž skutkový stav lze hodnotit zcela opačně, než to učinil soud prvního stupně. Odvolací soud i přes upozornění žalobkyň nehodnotil vyvratitelnou domněnku podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku, ačkoliv k tomu byl důvod na základě zcela odlišného hodnocení týchž důkazů soudy obou stupňů. Kdyby přitom odvolací soud přihlédl ke všem důkazům, které byly provedeny, a zhodnotil je ve smyslu § 132 občanského soudního řádu, a nepominul tak důkazy, jež mohly zpochybňovat jeho závěry o ztrátě dobré víry, nastal by minimálně stav svědčící domněnce oprávněné držby, ne-li nepochybnému prokázání oprávněné držby dovolatelek. Jelikož odvolací soud pochybil v procesu dokazování, nemohl správně zhodnotit skutkový stav a nemohl se ani správně vypořádat s vyvratitelnou domněnkou podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku. V neposlední řadě soud neposoudil dobrou víru dovolatelek ve vztahu k omluvitelnému omylu, který u dovolatelek vznikl na podkladě rozhodnutí orgánu státní moci a poté byl též státem prostřednictvím socialistické organizace a třetími osobami utvrzován.

Odvolací soud připouštěl, že samotná restituční výzva se týkala především majoritní spoluvlastnice paní N., k níž nebyla předmětná kupní smlouva připojena. Avšak s ohledem na předložení předmětné kupní smlouvy žalobkyní b) a čestná prohlášení obou dovolatelek z roku 1997 dospěl k závěru, že dovolatelky měly k dispozici kupní smlouvu a tudíž o ní měly vědět. Tento závěr však není správný a z provedených důkazů nevyplývá, když obě žalobkyně pak měly od svého otce jen kusé informace o tom, že byl donucen k prodeji některých nemovitostí, přičemž nevěděly, o které nemovitosti mělo jít. Přičemž ve vztahu k předmětným nemovitostem byly tyto pochybnosti vyvráceny výsledkem dědického řízení, tedy aktem státní moci. To vyplynulo z jejich výpovědí, které považoval odvolací soud za nezbytné provést, avšak překvapivě k nim při hodnocení důkazů nepřihlédl. Restituční výzva byla uplatněna en bloc paní N. a ze strany obou žalobkyň byla pouze spolupodepsána. Paní N. pak sama aktivně vystupovala v restitučním řízení, a proto podání žádosti dobrou víru nevylučuje. Dobrou víru pak nemohla narušit ani odpověď IROP ze dne 7. července 1993 na uplatnění restitučního nároku, ve které IROP uvedl, že pozemky byly řádně vykoupeny, neboť bylo zjevné, že se jednalo o reakci na seznam smluv připojených k restituční výzvě, jenž však předmětnou kupní smlouvu neobsahoval. Ta a další kupní smlouvy byly dovolatelkou objeveny a připojeny až v souvislosti s výzvou magistrátu ze dne 18. března 1997. Žalobkyně opírají svou dobrou víru o právní titul a část vydržecí doby spadající do období let 1948 1989, ve kterém nelze klást na držitele stejné nároky, jako tomu může být ve stabilizovaném právním státě. Nestabilita a nepřehlednost ve vlastnických vztazích neskončila ze dne na den s pádem režimu, ale její následky přetrvávají a jsou odstraňovány ještě v dnešní době. Závěrům odvolacího soudu o zániku dobré víry odporují i některé odvolacím soudem provedené důkazy, k nimž se odvolací soud v rozhodnutí nevyjádřil. Nesprávnost právních závěrů je zjevná především u žalobkyně a), neboť otec žalovaných obdržel jen jedno vyhotovení předmětné kupní smlouvy, kterou pak do restitučního řízení v roce 1997 dodala žalobkyně b). Žalobkyně b) se o předmětné kupní smlouvě dozvěděla až v roce 1997 při shromažďování údajů k výzvě magistrátu z 18. 3. 1997. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhují, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že určí, že každá z žalobkyň je vlastnicí ideální 1/6 na předmětných nemovitostech a žalobkyním přiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Žalovaný ve vyjádření s podaným dovoláním nesouhlasí. Žalobkyně se nemohou domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů, nýbrž pouze prostřednictvím restitučních předpisů, což také učinily, a proto nemohou mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem. V době uplatnitelnosti restitučního nároku totiž byly sice žalobkyně zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětného spoluvlastnického podílu, ale stát byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků také a byl to on, kdo předmětné pozemky držel a choval se jako jejich vlastník. Nárok má být proto nyní projednán u pozemkového úřadu, který jejich nárok posoudí. Jestliže odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, je jeho rozhodnutí ve výroku věcně správné, a proto je dovolání žalobkyň neopodstatněné. S ohledem na uvedené žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyň odmítl, případně zamítl.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože ke vzniku vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. září 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelky v první řadě rozporují odvolacím soudem zjištěný skutkový stav s poukazem na další v řízení provedené důkazy, především na účastnické výpovědi dovolatelek.

Dovolání v této části není přípustné, neboť dovolatelky zde nepokládají žádnou právní otázku, který by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., navíc ve skutečnosti uplatňují neexistující dovolací důvod, když podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Rozporování skutkového stavu pod tento dovolací důvod nelze zjevně subsumovat, a to ani tehdy, když by dovolatelé na základě jimi vymezeného skutkového stavu vytvořili právní argumentaci. Dovolací soud je skutkovým stavem tak, jak jej zjistily nižší soudy vázán a nemůže jej revidovat.

Přípustnost dovolání dále nezakládá námitka, že odvolací soud měl údajně provést důkaz účastnickými výpověďmi žalobkyň, nedovodil z nich však žádné závěry. Pomine-li dovolací soud, že dovolatelky touto námitkou vytkly ve skutečnosti vadu řízení, která sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže, není tato námitka ani důvodná. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 22. května 2014 totiž vyplývá, že odvolací soud neprováděl dokazování účastnickou výpovědí žalobkyň, toliko si od nich vyžádal vyjádření k věci, a proto se o opomenutí vyhodnotit provedený důkaz nejedná.

Dovolatelky dále namítaly, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil skutečnosti, které mají zpochybňovat dobrou víru žalobkyň, a nepřistoupil k uplatnění domněnky dobré víry podle § 130 odst. 1 věty druhé obč. zák.

V tomto ohledu je dovolání přípustné a zároveň i důvodné.

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor ), uvedl, že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří .

Dobrá víra je psychický stav držitele takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].

V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem okolnostem , a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona).

Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není tedy rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4 243 v Souboru)]. K zániku dobré víry není tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a pokud ji podá, není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010 (uveřejněný pod č. C 13 016 v Souboru)].

K ustanovení § 130 odst. 1 věta druhá obč. zák. pak dovolací soud vyložil, že toto ustanovení nepresumuje oprávněnost jakékoliv držby, nýbrž že presumuje jen takovou držbu, která se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem věci, a to na základě alespoň domnělého právně relevantního právního titulu. Toto ustanovení se přitom aplikuje až v případě, kdy i přes tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě přetrvávají v tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 445/2007 (publikované v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 8, str. 295), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 77/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 77/2013 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz) ].

V posuzovaném případě soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že žalobkyně se chopily oprávněné držby k ideálním podílům na předmětných pozemcích na základě rozhodnutí o dědictví v roce 1984 a držbu fakticky vykonávaly, když s nimi stát jako s vlastnicemi jednal ohledně odkupu jejich vlastnického práva. Soudy obou stupňů se proto zaměřily na to, zdali žalobkyně po celou vydržecí dobu byly v dobré víře, že jim předmětné pozemky patří. Především se zaměřily na zkoumání, zda podáním restituční výzvy společně s paní N. v roce 1992 byla dobrá víra žalobkyň zpochybněna.

Soud prvního stupně dovodil, že restituční výzvou k přetržení dobré víry nedošlo, neboť žalobkyním se podařilo soudu prokázat, že k uplatnění nároku na vydání předmětných pozemků došlo ve spojení s paní N., vlastnicí zbývajících ideálních 4/6 předmětných pozemků, které bylo doporučeno domáhat se vydání pozemků jako celku spolu s žalobkyněmi. K návrhu přiložené kupní smlouvy se týkaly paní N., otec žalobkyň je prodávajícím pouze u jedné ze smluv, nicméně na jejím základě došlo k převodu jiných pozemků, než o které se vede toto řízení. Žalobkyně se proto mohly objektivně domnívat, že skutečnost, na niž ve svém dopise odkazovala organizace IROP, a to, že byly pozemky řádně vykoupeny, se vztahuje ke kupním smlouvám doloženým paní N. k žádosti o vydání pozemků. Neměly přitom důvod pochybovat o svém vlastnickém právu.

S tím se však neztotožnil odvolací soud, podle něhož se žalobkyním nepodařilo prokázat, že k uplatnění nároku na vydání předmětných pozemků došlo pouze ve spojení s paní N. a že žalobkyně nebyly v restitučním řízení nikterak aktivní. V řízení vyšlo najevo, že sice k restitučnímu návrhu nebyla přiložena předmětná kupní smlouva, ale dne 18. června 1997 doručila žalobkyně b) pozemkovému úřadu mezi jinými i předmětnou kupní smlouvu. Ačkoliv k tomu došlo až po uplynutí více jak 10 let od rozhodnutí o dědictví, je nepochybné, že tuto smlouvu měla k dispozici již v době uplatnění restitučního nároku, takže se s ní v době uplatnění restitučního nároku mohla a měla seznámit. Nadto z čestného prohlášení žalobkyň ohledně převodu nemovitostí na stát jejich otcem vyplývá, že s uzavřením předmětné kupní smlouvy byly žalobkyně seznámeny a věděly o tom, že jejich otci nebylo umožněno si ponechat ani část pozemků, takže byl donucen je všechny prodat. Vzhledem k tomu odvolací soud dospěl k závěru, že dobrá víra žalobkyň byla zpochybněna uplatněním restitučního nároku.

Se závěry odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje. Dovolací soud předně nesouhlasí s tím, že by z předložení předmětné kupní smlouvy v roce 1997 vyplýval jednoznačný závěr o tom, že obě žalobkyně již při vznesení restituční výzvy v roce 1992 měly vědět o existenci a obsahu předmětné kupní smlouvy, která by byla schopná zpochybnit jejich vlastnické právo. Takový závěr je toliko hypotetický a neodpovídá pravidlům logiky, a to především ve vztahu k žalobkyni a), která předmětnou smlouvu pozemkovému úřadu nepředložila a podle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ji neměla ani u sebe. Závěry odvolacího soudu jsou nesprávné i ve vztahu k žalobkyni b). Předložení předmětné kupní smlouvy v roce 1997 totiž logicky nevypovídá o tom, že žalobkyně b) věděla o existenci předmětné kupní smlouvy již v době podání restitučního návrhu či měla adekvátní příležitost se s předmětnou kupní smlouvou seznámit.

O tom, že žalobkyně si byly v roce 1992 vědomy toho, že jim předmětné pozemky nepatří, nesvědčí bez dalšího ani skutečnost, že obě uplatnily společně s většinovou spoluvlastnicí příslušný restituční nárok. Tuto skutečnost lze totiž interpretovat dvojím způsobem. Za prvé jak dovodil soud prvního stupně, mohla být restituční výzva uplatněna toliko ve spojení s paní N., vlastnicí zbývajících ideálních 4/6 předmětných pozemků, které bylo doporučeno domáhat se vydání pozemků jako celku spolu s žalobkyněmi. Takový postup by pak bylo obtížně klást žalobkyním k tíži v období na počátku 90. let minulého století, které se vyznačovalo nižší právní jistotou v důsledku transformace právních vztahů podle nové právní úpravy. Vzhledem k tomu žalobkyně mohly svým postupem, ostatně doporučeným většinové spoluvlastnici pozemkovým úřadem, sledovat potvrzení jejich vlastnického práva. Za druhé, jak dovodil odvolací soud, by postup žalobkyň mohl svědčit o skutečnosti, že žalobkyně byly již v té době obeznámeny o tom, že jim předmětné pozemky nepatří.

Za dané situace bylo proto podle dovolacího soudu namístě pokusit se přesvědčivě vyvrátit první či druhou variantu na základě relevantních argumentů, k čemuž však předložení předmětné kupní smlouvy pozemkovému úřadu v roce 1997 podle přesvědčení dovolacího soudu nepostačuje. S ohledem na uvedené dovolací soud uzavírá, že závěry odvolacího soudu o nedostatku dobré víry obou žalobkyň jsou nedostatečné, a proto neobstojí.

V další fázi řízení proto odvolací soud bude znovu zkoumat, zdali na základě zjištěného skutkového stavu skutečně došlo v průběhu vydržecí doby ke zpochybnění dobré víry žalobkyň o tom, že jim předmětné pozemky patří. Pokud i přes dokazování zůstanou v této souvislosti určité pochybnosti o tom, zdali žalobkyně podáním restituční výzvy v roce 1992 pozbyly svou dobrou víru či nikoliv, je podle dovolacího soudu zcela namístě uvažovat o aplikaci domněnky oprávněnosti držby podle § 130 odst. 1 věty druhé obč. zák.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. října 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu