22 Cdo 3356/2006
Datum rozhodnutí: 11.07.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 3356/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 542/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 27. července 2006, č. j. 15 Co 367/2006-179, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Pelhřimově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. února 2006, č. j. 5 C 542/2003-139, žalovanému uložil, aby z pozemku parc. č. 1436, zapsaného u Katastrálního úřadu pro V., katastrálního pracoviště v P., na LV pro obec a kat. území V. vyklidil hromadu lichoběžníkového půdorysu stavebního materiálu. Dále rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně učinil tyto skutkové a právní závěry: V katastru nemovitostí je na LV pro obec a kat. území V. žalobce zapsán jako vlastník pozemku parc. č. 1436, žalovaný tamtéž jako vlastník pozemku st. parc. č. 48. Oba tyto pozemky mají společnou hranici. Ze znaleckého posudku znalce Ing. S. a jeho výpovědi soud zjistil, že v roce 1981 bylo v daném místě provedeno zaměření pozemků, které v terénu bylo vyznačeno identickými body, které však byly nesprávně přeneseny do mapy a na základě toho došlo k chybám v mapě. Tomuto zaměření odpovídá zaměření, které provedl znalec. S ohledem na chybné překreslení hranic do mapy v roce 1981, došlo i při zákresu po měření v roce 1990 k posunu hranic, v terénu však bylo vše správně vyznačeno. V současné době již katastrální úřad v rámci své pravomoci nesprávný zákres průběhu hranic opravil. Předmětná hromada stavebního materiálu žalovaného je umístěna na pozemku parc. č. 1436 ve vlastnictví žalobce. Hranice mezi pozemky st. parc. č. 48 a parc. č. 1436 byla nezměněna od vzniku pozemkového katastru, následně katastru nemovitostí. V terénu byly v roce 1981 i 1990 hranice správně vyznačeny identickými body. Stavební materiál se na daném místě nachází od počátku stavby chaty žalovaného, tj. někdy od roku 1975-1976. I kdyby žalovaný začal užívat pozemek, na němž se nachází stavební materiál, od roku 1974, kdy nabyl do vlastnictví pozemek st. parc. č. 48, proto, že podle jeho otce sporný pozemek měl tvořit st. parc. č. 48, žalovaný nemohl nabýt část pozemku žalobce do svého vlastnictví vydržením, neboť s ohledem na zaměření hranic pozemků v roce 1981, kdy hranice byly vyznačeny v terénu, pozemek nedržel po dobu deseti let v dobré víře, že mu patří. Tvrzení žalovaného, že mu tuto část jeho otec označil jako část pozemku st. parc. č. 48, bylo vyvráceno výpověďmi slyšených svědků. Žalobce se tudíž důvodně domáhá ochrany podle § 126 odst. 1 ObčZ, jestliže žalovaný odmítá z jeho pozemku stavební materiál odstranit.


Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 27. července 2006, č. j. 15 Co 367/2006-179, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že pokud nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že po nabytí st. parc. č. 48 jí začal užívat ve větším rozsahu, tj. částečně i pozemek žalobce parc. č. 1436, na základě sdělení předchozího vlastníka, pak nemohla být založena dobrá víra žalovaného k předmětné části pozemku žalobce. Vyznačení hranic mezi pozemky účastníků v terénu v roce 1981 muselo při obvyklé míře opatrnosti objektivně vyvolat u žalovaného pochybnost o jím tvrzené dobré víře. Je proto vyloučeno, aby u žalovaného došlo k vydržení té části pozemku žalobce, na které je umístěn stavební materiál žalovaného.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že průběh hranice mezi pozemky účastníků parc. č. 1436 a st. parc. č. 48 byla a v podstatě do současné doby je sporná. Bylo vypracováno několik geometrických či vytyčovacích plánů, které hranici zakreslují odlišně. Znalecký posudek vypracovaný Ing. S. neodpovídá skutečnosti a vzbuzuje pochybnosti o objektivnosti jím vytyčené hranice mezi spornými pozemky. K přerušení dobré víry u žalovaného mohlo dojít od počátku roku 1998, neboť žalobce se domáhal odstranění stavby a vyklizení sporného pozemku, jak sám uvedl, v roce 1998 či 1999. Do té doby však již uplynula desetiletá vydržecí doba. Z pozemku žalobce na jeho žádost odstranil plot a vysázené stromky, pokud by se žalobce domníval, že žalovaný užívá další část jeho pozemku, nepochybně by se již tehdy domáhal i odstranění stavebního materiálu. S ohledem na spornost hranice mezi pozemky navrhoval doplnění dokazování geometrickým plánkem a výslechem svědků, zejména svědka S., který při zaměřování v roce 1990 prováděl vytyčovací práce, a poté revizním znaleckým posudkem. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních § 237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4, § 243a odst. 2 OSŘ).


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.


K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Dovolací soud se při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ musí vypořádat s každou dovolatelem vymezenou právní otázkou. Nevymezil-li žalovaný v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor )]. Tak je tomu i v tomto případě, neboť žalovaný kromě tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí a tvrzené nesprávné aplikaci § 134 občanského zákoníku žádnou právní otázkou, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, nevymezuje.


K otázce sporného průběhu hranice mezi pozemky se dovolací soud již vyjádřil a konstatoval, že zjištění průběhu hranic mezi pozemky v podobě parcel je zjištěním skutkovým, nikoli právním. Tento závěr je zřejmý již z toho, že otázka průběhu hranic mezi sousedními parcelami je otázkou odbornou, jejíž řešení soudům nepatří. K vyřešení této otázky soudy ustanovují znalce, přitom platí, že znalci nepřísluší řešit otázky právní (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované na internetových stránkách www.nsoud.cz). Tato námitka stejně jako další námitky žalovaného uvedené v dovolání směřují výhradně vůči skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a nemohou přípustnost dovolání podle výše zmíněného ustanovení založit. Pokud je v rámci těchto námitek vyjadřováno, že otázka vydržení nebyla správně posouzena, jde o blíže právně nepodložené tvrzení, které nijak neformuluje právní otázku zásadního právního významu, jejíž existence v dané věci je předpokladem přípustnosti dovolání v dané věci. Nesprávný procesní postup obou soudů v oblasti dokazování by mohl být předmětem přezkumu dovolacím soudem pouze tehdy, pokud by byl uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít vliv za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ však nemůže být při posuzování, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, publikované v časopisu Právní rozhledy 12/2005 vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).


S ohledem na uvedené nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 11. července 2007


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu