22 Cdo 3350/2010
Datum rozhodnutí: 20.10.2010
Dotčené předpisy: § 150 obč. zák.




22 Cdo 3350/2010


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. Ch. , zastoupené JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem v Jistebnici 29, proti žalovanému M. Ch. , zastoupenému JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem v Bystřici, Dr. E. Beneše 26, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 119/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 28 Co 258/2009-499, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 28 Co 258/2009-499, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. února 2003, č. j. 32 C 339/93-267, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů (dále BSM ) tak, že přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci vyjmenované ve výroku pod bodem I. písm. A) a žalovanému movité věci vyjmenované ve výroku pod bodem I. písm. B) a uložil mu, aby na vyrovnání podílů zaplatil žalobkyni částku 227.381,60 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. prosince 2003, č. j. 21 Co 157/2003-337, ve znění opravného usnesení ze dne 26. ledna 2004, č. j. 21 Co 157/2003-343, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen tak, že žalovaný je povinen žalobkyni na vyrovnání podílů zaplatit 220.092,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku o nákladech státu , jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení a soudním poplatku.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem 21. 5. 1991; k vypořádání BSM dohodou účastníků nedošlo a návrh na jeho vypořádání soudem podala žalobkyně 20. 8. 1993. Soudy vypořádaly BSM účastníků podle § 149 a § 150 občanského zákoníku ( obč. zák. ), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Vycházely z rovnosti podílů účastníků a mimo jiné z toho, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. května 1992, sp. zn. 32 C 50/92, bylo zrušeno právo účastníků ke společnému užívání družstevního bytu č. 3 v domě č. 1769/40 v ulici Harusova (nyní Jažlovická) v Praze s tím, že byt bude nadále jako člen družstva užívat žalovaný, a žalobkyni bylo uloženo byt vyklidit do 15 dnů poté, co jí bude zajištěno náhradní ubytování. Dalším rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. července 1998, sp. zn. 32 C 48/96, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. června 1999, sp. zn. 51 Co 551/98, bylo zrušeno právo společného užívání účastníků ideální poloviny družstevní garáže č. 2 - podle vnitřního označení SBD Vyšehrad garážové stání 3 (dále garáž ), nacházející se v I. nadzemním podlaží domu čp. 1769 v Jažlovické ulici v Praze 4 s tím, že garáž bude nadále jako členka družstva užívat žalobkyně. Zatímco soud prvního stupně vypořádal obvyklou cenu členských podílů k bytu (425.100,- Kč) a garáži (50.700,- Kč) ke dni rozvodu, resp. zániku BSM, tj. k 21. 5. 1991, odvolací soud považoval za rozhodné datum, kdy došlo k zániku práva společného užívání bytu a garáže a určení, kdo z účastníků je bude jako člen družstva nadále užívat. Obvyklá cena členských podílů tak činila podle doplněného znaleckého posudku ke dni 25. 8. 1992 u bytu 481.830,- Kč a ke dni 3. 9. 1999 u garáže 120.100,- Kč. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil částku, kterou žalovanému uložil žalobkyni zaplatit na vyrovnání podílů.
Nejvyšší soud k dovolání obou účastníků rozsudkem ze dne 15. února 2005, č. j. 22 Cdo 2676/2004-378, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení zejména s tím, že je třeba vycházet z toho, jaká byla (tržní) hodnota vypořádávaného členského podílu v době rozhodování soudu, kdyby byl ve stavu, v jakém byl v době zániku společného členství bývalých manželů v družstvu.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. prosince 2008, č. j. 32 C 119/2005-441, výrokem pod bodem I. znovu rozhodl, že movité věci pod položkami 1 až 8 zde uvedené pod písmenem a) přikazuje do výlučného vlastnictví žalobkyně a že movité věci pod položkami 1 až 26, včetně automobilu Škoda, uvedené pod písmenem b) přikazuje do výlučného vlastnictví žalovaného. Ve výroku pod bodem I. dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 505.685,60 Kč ve lhůtě 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku . Výrokem pod body II. až IV. rozhodl o nákladech řízení včetně znalečného a soudního poplatku.
Soud prvního stupně při řešení otázky stanovení výše podílů účastníků řízení v závislosti na hodnotě vypořádávaných nemovitostí se řídil právním názorem vyplývajícím z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2676/2004, resp. rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2428/2000; nevyšel tedy z tzv. účetní zůstatkové hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, ale z tržní hodnoty. Konstatoval, že tržní hodnota tzv. garážového stání představuje částku 180.000,- Kč, tržní hodnota bytové jednotky 2.464.970,- Kč a hodnota všech aktiv náležejících do BSM v době jeho zániku 2,708.104,- Kč. Při samotném vypořádávání této majetkové hodnoty a výpočtu vypořádacích podílů přihlédl vedle dalšího k péči žalovaného o děti účastníků a obstarávání společné domácnosti bez přičinění žalobkyně a shrnul, že podíly účastníků nejsou stejné. Uzavřel, že podíl žalobkyně představuje 1 veškerých aktiv, tj. 677.026,- Kč a podíl žalovaného jejich 3, tj. 2.031.078,- Kč. S přihlédnutím k dalším vypořádávaným hodnotám uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni jako vypořádací podíl částku 505.685,60 Kč.
Odvolací soud k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 28 Co 258/2009-499, rozhodl, že rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé mění tak, že žalovanému se nepřikazuje do výlučného vlastnictví automobil Škoda, výr. č. 33000495, č. motoru 47771034/2, v hodnotě 40.000,- Kč, a žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1,069.255,60 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje . Dále rozhodl o povinnosti účastníků zaplatit znalečné, soudní poplatek a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování dodatky ke znaleckým posudkům vypracovaným k aktualizaci hodnot nemovitostí k datu svého rozhodnutí; takto vyšel z tržní hodnoty garážového stání 112.706,- Kč a z tržní hodnoty družstevního bytu 2.290.230,- Kč. Dále konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, náležitě zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po právní stránce, avšak s výjimkou, týkající se nerovnosti podílů účastníků na vypořádávaném majetku. V tomto směru přisvědčil žalobkyni, že předpoklady pro takové výjimečné vypořádání nenastaly. Konstatoval, že ke skutečnosti, že žalovanému byly po rozvodu manželství svěřeny do výchovy děti bylo přihlédnuto již při kvalitativním vypořádání majetku a věci rozděleny podle hlediska potřeby nezletilých dětí a že nebylo prokázáno, že za trvání manželství to byl pouze žalovaný, kdo se přičinil o zhodnocení věcí a v době do ukončení soužití a zrušení společné domácnosti výlučně on pečoval o děti a obstarával domácnost. Uzavřel, že nelze dovozovat, že by rovnost podílů účastníků byla v rozporu s dobrými mravy a že by žalovaný při konečném vypořádání měl získat podíl 3 veškerých aktiv. Podrobnou početní analýzou dospěl k závěru, že žalobkyni jako vypořádací podíl náleží částka 1.069.255,60 Kč. Proto rozsudek soudu prvního stupně v této části změnil též tak, že žalovanému uložil tento obnos žalobkyni uhradit.
Proti rozsudku odvolacího soudu -podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ). Namítá, že odvolací soud, aniž by sám doplnil dokazování, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že účastníkům přiznal ze společného majetku stejné podíly, aniž by vzal v úvahu mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly snížení podílu žalobkyně na jednu čtvrtinu. Výsledky dokazování, jež v tomto směru provedl soud prvního stupně, zcela pominul. Soud prvního stupně takové důkazy provedl, a proto mohl posoudit např. jaký byl podíl žalobkyně na pořízení a udržení společného majetku, zejména bytu, jakým způsobem se starala o děti a společnou domácnost, apod. Odvolací soud se těmito záležitostmi zabýval zcela povrchně, s důkazy, jež provedl soud prvního stupně se nevypořádal, a to pak vedlo k jeho závěru, že podíly účastníků jsou stejné. V této souvislosti dovolatel připomíná spory vedené již 16 let (rozvod manželství, spor o výchovu a výživu dětí, spor o příspěvek na nájemné, spor o zrušení práva společného nájmu bytu, spor o zrušení společného nájmu garážového stání) a důkazy v nich provedené. Shrnuje, že v těchto řízeních bylo prokázáno, že se žalobkyně nejméně od roku 1987 nestarala o děti a společnou domácnost, že finančně nepřispívala na nájemné ani na domácnost, že žalovaný sám s vypětím všech sil zajišťoval prostředky na chod domácnosti a výživu dětí, sám zajišťoval péči o ně; od roku 1987 nesl veškeré náklady na byt sám. Dále uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy, neboť tento soud nevzal v úvahu, že jen dovolatel se zasloužil o to, že děti neskončily jako bezdomovci a byl to jen on, kdo jim vytvářel alespoň trochu srovnatelné podmínky s dětmi z úplných rodin. Nyní, kdy nemá žádný majetek, má zaplatit více než milion korun žalobkyni, která se o děti nestarala nejméně tři roky před rozvodem, nepřispívala na domácnost ani nájemné, dětem nedala nikdy nic nad rámec vyměřeného výživného a ani se o jejich potřeby nezajímala. Dovolatel dodává, že kdyby byl spor rozhodnut v přiměřené době, byl by povinen za byt zaplatit žalobkyni částku toliko 40.000,- Kč. V této souvislosti namítá, že na daný spor nelze aplikovat judikaturu z roku 1997 a následujících. Má za to, že takto by se jednalo o nepřípustné retroaktivní použití výkladu práva, které je u samotných právních norem zakázáno. Uvádí, že odvolacímu soudu bylo jistě známo, že až do roku 1998 soudy ve věcech vypořádání členských podílů v družstvu braly za základ k vypořádání zůstatkovou hodnotu členského podílu a změna výkladu právní normy, když v roce 1998 začal fungovat trh s byty, neměla dopadat na spor, probíhající od roku 1993, když trh s družstevními byty ještě neexistoval. Aplikace práva, jak byla soudy v daném případě provedena, byť je v souladu s dnes již konstantní judikaturou, je absurdní a pro dovolatele likvidační; proto právní posouzení věci, jak je v daném případě soudy provedly, pokládá za chybné. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
S ohledem na čl. VIII odst. 2. větu první zákona č. 91/1998 Sb. je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.
I když ve smyslu ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená to, že od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti o skutkovém zjištění soudu prvního stupně, musí důkazy opakovat a popř. i doplnit a opatřit si tak podklady pro jejich hodnocení z hledisek uvedených v § 132 o. s. ř.
Neprovede-li se vypořádání zaniklého BSM dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud (§ 149 odst. 3 obč. zák. ve znění před novelou č. 91/1998 Sb. dále jen obč. zák.). Při vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (§ 150 obč. zák.).
Nerovnost podílů nepřichází do úvahy pouze v případě, že by se o nabytí a udržení společných věcí zasloužil jen jeden z manželů a jen se on staral o rodinu. Pro stanovení nerovných podílů postačí, že je tu zjevná nerovnost přičinění mezi účastníky, přičemž ten, jehož podíl na nabývání a udržování společných věcí, při péči o dítě a při obstarávání společné domácnosti byl menší, nevyužíval svých schopností a možností. Obdobný výklad byl podán již v rozhodnutí, publikovaném ve Sborníku IV, vydaném v roce 1986 Nejvyšším soudem ČSSR, na str. 499, a to v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 10 Co 87/74. V tomto rozhodnutí dospěl soud k závěru, že výjimečné přiznání podílu při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nelze odůvodnit většími zásluhami o vytvoření majetku, jestliže jeden z manželů měl k tomu lepší předpoklady vzhledem ke svému vzdělání, schopnostem, profesi, zdraví apod. nežli druhý manžel, jemuž nelze vytknout, že při starosti o rodinu, při nabývání a udržování společných věcí, při péči o dítě a při obstarávání společné domácnosti nevyužíval svých schopností a možností.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný se staral o svěřené děti, pečoval ně a obstarával společnou domácnost, a to bez přičinění žalobkyně ; tento závěr vyšel z hodnocení důkazů, zejména svědků L. Ch., V. Ch., V. Ch. a P. Ch. (str. 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zcela zjevné, zda se tak mělo stát až po rozvodu manželství a svěření dětí do výchovy otce, nicméně výpovědi svědčící o převážné péči žalovaného se týkaly doby rozvodového řízení , kdy ještě manželství účastníků trvalo.
Podle odvolacího soudu nebyl odklon od rovnosti podílů namístě, neboť nebylo prokázáno, že za trvání manželství to byl pouze žalovaný, kdo se přičinil o zhodnocení věcí a v době do ukončení soužití a zrušení společné domácnosti výlučně on pečoval o děti a obstarával domácnost. K odklonu od rovnosti podílů však zákon nevyžaduje, aby péči o dítě a obstarávání společné domácnosti zajišťoval jen jeden z manželů; k odklonu postačí, že ten, jehož podíl na nabývání a udržování společných věcí, při péči o dítě a při obstarávání společné domácnosti byl menší, nevyužíval svých schopností a možností.
Jestliže tedy soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že to byl žalovaný, kdo se staral o svěřené děti, pečoval ně, a obstarával společnou domácnost, a to bez přičinění žalobkyně , mohl se odvolací soud od tohoto skutkového zjištění odchýlit jen v případě, že by sám provedl dokazování k této otázce. Závěr o rovnosti podílů by pak mohl učinit, pokud by na základě dokazování zjistil, že podíl obou účastníků při péči o rodinu, o děti, na obstarávání společné domácnosti a na nabytí a udržení společných věcí byl přibližně stejný, resp. že tomu, jehož podíl byl menší, nebylo možno vytknout, že nevyužíval svých schopností a možností. Odvolací soud se však odchýlil od skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně, aniž opakoval či provedl nové důkazy, a navíc z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá závěr, že za relevantní považoval jen naprostý nedostatek péče žalobkyně, nikoliv tedy její nižší podíl oproti žalovanému. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalovaný též zpochybňuje způsob ocenění členského podílu v bytovém družstvu. I v této části je dovolání důvodné.
Při oceňování hodnoty členského podílu v bytovém družstvu vycházel odvolací soud z judikatury dovolacího soudu, podle které při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva - se vychází ze stavu tohoto podílu v době zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu, avšak z ceny odpovídající době, kdy se vypořádává . V průběhu dovolacího řízení však velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uvedený právní názor překonal, a v rozsudku ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, vyslovil:
V řízení o vypořádání společného jmění manželů se uplatňuje pravidlo, že oceňování vypořádávaného majetku vychází z cen odpovídajících době, kdy se provádí vypořádání. Tento právní názor správně vychází z toho, že teprve vypořádáním dochází k plnému nabytí vlastnického práva k věci, příp. k převodu jiných práv a povinností, a proto i ocenění věci musí vycházet z ceny dosažitelné v době, ve které se vypořádání provádí. Teprve od tohoto vypořádání totiž nabývá ten, komu je věc přikázána, plnou majetkovou hodnotu a může s věcí disponovat bez ohledu na druhého bývalého účastníka společného jmění.
Je-li však předmětem vypořádání hodnota členského podílu v bytovém družstvu, který již ať na základě dohody či rozhodnutí soudu připadl jen jednomu z manželů, který jako výlučný člen družstva je oprávněn nadále byt užívat, pak představuje členský podíl majetkovou hodnotu, se kterou může výlučný člen družstva disponovat již od okamžiku zrušení společného členství v družstvu. Tímto okamžikem je zřejmá hodnota toho, čeho se v důsledku zrušení společného členství jednomu z bývalých manželů - společných členů družstva dostalo, stejně jako je zřejmé, o co se majetek druhého zmenšil. Proto je třeba při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva - vyjít ze stavu (sc. stavu družstevního bytu) i obvyklé ceny tohoto podílu v době zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu .
V projednávané věci bylo právo společného nájmu družstevního bytu zrušeno a žalovaný byl určen jako člen družstva výlučným nájemcem bytu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. května 1992, sp. zn. 32 C 50/92; tento rozsudek nabyl právní moci 25. 8. 1992. Podle citovaného rozhodnutí velkého senátu tak bylo třeba určit pro účely vypořádání BSM hodnotu členského podílu ke dni právní moci tohoto rozhodnutí, nikoliv ke dni rozhodování soudu. Pokud odvolací soud byť v souladu s předchozí judikaturou dovolacího soudu postupoval jinak, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud je si vědom důsledků tohoto právního názoru pro žalobkyni, které se vzhledem k časovému odstupu od dohody účastníků o tom, který z nich bude nadále jako člen družstva dále nájemcem bytu, nedostane plnění odpovídajícího současným cenám. Nároky vyplývající z délky řízení lze však za současné úpravy uplatnit jen podle zvláštního předpisu, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Dovolací soud však nevidí důvod odchýlit se od právních závěrů, vyslovených v jeho rozsudku ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1528.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu