22 Cdo 3331/2014
Datum rozhodnutí: 24.02.2015
Dotčené předpisy: § 150 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 142 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



22 Cdo 3331/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce A. F., T., zastoupeného Mgr. Veronikou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, proti žalované D. F., K., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 73/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2013, č. j. 30 Co 494/2012-839, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2013, č. j. 30 Co 494/2012-839,
se ve výrocích VI., VII. a VIII. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze
k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kladně ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. dubna 2012, č. j. 23 C 73/2009-520, mimo jiné rozhodl, že z nemovitých věcí, jež měli účastníci ve společném jmění manželů, náleží žalované spoluvlastnický podíl ve výši id. 1/2 k nemovitostem v k. ú. R., a to k domu na pozemcích parc. č. st. 926/1 a parc. č. st. 926/2 a k pozemkům parc. č. st. 926/1 a parc. č. st. 926/2 vše v hodnotě 928.500,- Kč. Výrokem pod bodem VIII. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výroky pod body IX. a X. uložil každému z účastníků povinnost zaplatit České republice Okresnímu soudu v Kladně částku 3.609,- Kč.
Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení posuzoval úspěšnost účastníků v řízení ve smyslu § 142 odst. 2 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a dovodil, že vzhledem k tomu, že celková hodnota majetku ve společném jmění manželů byla rozdělena stejným dílem mezi účastníky, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Podle výsledku řízení rovněž postupoval ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení, které vznikly státu.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce (napadajícího nákladové výroky) i žalované rozsudkem ze dne 18. prosince 2013, č. j. 30 Co 494/2012-839, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil, částečně potvrdil; hodnotu spoluvlastnického podílu žalované na nemovitostech v k. ú. R. stanovil ve výši 500.000,- Kč. Dále rozhodl, že účastníci jsou povinni zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně - žalobce 3.609,- Kč a žalovaná 1.804,50 Kč. Ohledně zbývající částky 1.804,50 Kč se České republice Okresnímu soudu v Kladně náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odvolací soud uložil účastníkům povinnost nahradit České republice Krajskému soudu v Praze náklady řízení, a to žalobci částku 4.274,- Kč a žalované částku 2.137,- Kč. Ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem odvolací soud rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vzhledem k tomu, že došlo k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud znovu rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím k povaze řízení o vypořádání společného jmění manželů a k tomu, že podíly obou účastníků na majetku ve společném jmění manželů (dále SJM ) jsou stejné, dovodil, že je stejná i míra jejich úspěchu, resp. neúspěchu v řízení. Podle stejných hledisek rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. i o náhradě nákladů odvolacího řízení i o náhradě nákladů státu v řízení před soudem prvního stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a v řízení před soudem odvolacím, a to za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Zohlednil skutečnost, že žalované bylo přiznáno částečné osvobození od placení soudních poplatků a záloh ve výši jedné poloviny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, a to proti nákladovým výrokům pod body VI., VII. a VIII., jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a o. s. ř.
Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení právní otázky náhrady nákladů řízení mezi účastníky navzájem a mezi účastníky a Českou republikou odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že by napomohlo sjednocení rozhodovací praxe soudů, kdyby dovolací soud vyložil, jak posuzovat úspěch ve věci vypořádání společného jmění manželů.
Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně o otázce náhrady nákladů řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud zastává právní názor, že jsou-li podíly obou účastníků stejné, je stejná míra úspěchu i neúspěchu u každého účastníka, tedy žádný z účastníků ve věci nemá úspěch a nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Není sporu o tom, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů se má rozhodovat o nákladech řízení podle úspěchu ve věci (nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11). Restriktivní výklad otázky úspěchu ve věci zúžený pouze na výjimečné případy disparity podílů účastníků nemá oporu v zákoně a je rovněž v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, který rozhoduje o náhradě nákladů řízení v uvedených věcech podle zásady úspěchu ve věci a náhradu přiznává i v případech, kdy jsou podíly účastníků stejné (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 153/2009). Odůvodnění nákladových výroků odvolacím soudem je nedostatečné, rovnost podílů by měla být pouze jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka. Kdyby se úspěch ve věci posuzoval podle výše uvažované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu, byl by žalobce úspěšný více než ze 70 %. Soud by měl zohlednit spor mezi účastníky o to, které věci náleží do společného jmění manželů a které nikoliv. I z tohoto pohledu by byl úspěšnější než žalovaná. Nerovnost podílů se může zohlednit tam, kde se o ni vede mezi účastníky spor. To však nebyl tento případ. Je možné i přihlédnout k tomu, zda účastník je ochoten věc řešit smírnou cestou či nikoliv. Žalobce se marně snažil vyřešit vypořádání smírnou cestou. Teprve po značném úsilí byla žalovaná ochotná se dohodnout alespoň o movitých věcech. Z celého průběhu řízení je patrné, že vypořádání nebylo možné řešit jinak než soudně. Žalovaná dokonce po žalobci ve svých prvních návrzích, podle kterých jí měly zůstat nejcennější věci, požadovala navíc ještě výplatu částky 500.000,- Kč. Náklady za právní zastoupení vzrostly i v důsledku průtahů na její straně. Žalobce má rovněž výhrady k jejímu částečnému osvobození od soudních poplatků. Rozhodnutí soudů obou stupňů o náhradě nákladů řízení nepovažuje za spravedlivé. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích změnil tak, že částečně úspěšnému žalobci přizná právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů podle míry jeho úspěchu ve věci a podle míry úspěchu též rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení České republice.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné, neboť usnesení o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé (žalovaná vychází patrně ze znění občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.) . Nejedná se o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní právní význam. Navrhuje, aby dovolání Nejvyšší soud zamítl.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 18. prosince 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.) a je i důvodné.
Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení posuzoval úspěšnost účastníků v řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a dovodil, že vzhledem k tomu, že celková hodnota majetku ve společném jmění manželů byla rozdělena stejným dílem mezi účastníky, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Stejně postupoval ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení, které vznikly státu. Odvolací soud s přihlédnutím k povaze řízení o vypořádání SJM (patrně zohlednil, že jde o iudicium duplex ) a k tomu, že podíly obou účastníků na majetku ve společném jmění manželů jsou stejné, dovodil, že je stejná i míra jejich úspěchu resp. neúspěchu v řízení. Podle stejných hledisek rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. i o náhradě nákladů odvolacího řízení i o náhradě nákladů státu v řízení před soudem prvního stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a v řízení před soudem odvolacím, a to za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že soudy v nalézacím řízení považovaly situaci, kdy se každému z účastníků se v řízení o vypořádání SJM dostane stejného podílu, za případ, kdy oba účastníci měli stejný úspěch, a proto je namístě ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Judikatura dovolacího soudu však řeší tuto věc jinak.
Podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
V usnesení Nejvyššího soudu dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 1894/2014, se uvádí:
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 12, str. 421, na který odkazuje i žalovaný, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Použití § 150 o. s. ř. představuje výjimku z tohoto pravidla, a nikoliv výchozí princip, na kterém by mělo být rozhodování o náhradě nákladů řízení v těchto sporech založeno.
Závěr upřednostňující procesní úspěch ve věci ovšem není v soudní praxi nikterak nový a sdílela jej v poměrech řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví již dřívější soudní praxe (k tomu srovnej např.: Z rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, uveřejněného pod č. 42/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném směru byla soudní praxe zcela ve shodě i se závěry vyslovenými v odborné literatuře (k tomu srovnej např.: Soukup, J. v: Handl, V., Rubeš, J.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama: 1985, str. 644).
Při posuzování uplatněného nároku žalovaného je třeba vycházet z toho, že žalovaný od počátku se způsobem vypořádání navrhovaným žalobkyní nesouhlasil. Stejně jako ona navrhoval přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně a souhlasil s hodnotou vypořádávaného majetku. Neshledal však důvod pro odklon od rovnosti podílů a navrhoval, aby podíly obou účastníků byly stejné. Stejnou námitku uplatnil i v odvolání podaném proti rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterém navíc nesouhlasil s tím, že mu bylo odepřeno právo na náhradu nákladů řízení přesto, že byl ve sporu úspěšný. Jestliže odvolací soud rozhodl zcela v intencích návrhu žalovaného o tom, že podíly účastníků jsou stejné lze hovořit o procesním úspěchu na straně žalovaného a naopak o neúspěchu na straně žalobkyně. Závěr odvolacího soudu, který dovodil, že v případě řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze hovořit o úspěchu toho kterého z účastníků a právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem nepřiznal žádnému z nich, je proto v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu .
S ohledem na uvedený právní názor je třeba přisvědčit dovolateli, že v řízení o vypořádání SJM by měla být rovnost podílů pouze jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka, a to zejména za situace, kdy je spor o uplatnění tzv. disparity podílů. Při rozhodování o nákladech řízení je třeba přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv. Dovolací soud však zdůrazňuje, že zejména tam, kde je předmětem vypořádání mnoho věcí - takto nelze přihlížet ke každé položce, navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo sporu ve věci samé. Je-li však mezi účastníky spor o větší hodnoty, příp. spor o konkrétní položku, vyžadující složité dokazování, je třeba tuto skutečnost vzít při rozhodování o nákladech do úvahy. Jestliže některý z účastníků řízení o vypořádání SJM způsobil svým zaviněním náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se mu přihodila, může mu soud uložit náhradu těchto nákladů (§ 147 odst. 1 o. s. ř.).
V projednávané věci se účastníci neshodli, zda do SJM náleží věci větší hodnoty, jako např. spoluvlastnický podíl k domu a k pozemkům v Rakovníku v ceně 500.000,- Kč, o kterých žalovaná (neúspěšně) tvrdila a dokazovala, že do SJM nepatří. Pokud tedy odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel jen z toho, že podíly obou účastníků na vypořádávaném jmění jsou stejné a další skutečnosti pominul, je právní posouzení neúplné a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V další fázi řízení se odvolací soud řádně vypořádá s námitkami, které dovolatel uplatnil již v odvolacím (a posléze i v dovolacím) řízení při zohlednění uvedené judikatury dovolacího a Ústavního soudu.
Žalobce má rovněž výhrady k částečnému osvobození žalované od placení soudních poplatků; toto osvobození však nebylo předmětem rozhodnutí napadeného dovoláním, a proto se jím dovolací soud nemohl zabývat.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o nákladech řízení přihlédne odvolací soud i nákladům řízení dovolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Jiří Spáčil
předseda senátu