22 Cdo 3322/2009
Datum rozhodnutí: 30.05.2012
Dotčené předpisy: čl. 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., čl. 703 odst. 3 obč. zák.




22 Cdo 3322/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce: S. I. , zastoupený JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 4, proti žalované: J. T., zastoupená JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 5/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2008, č. j. 64 Co 48/2008-128, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2008, č. j. 64 Co 48/2008-128, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. září 2007, č. j. 5 C 5/2006-102, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se domáhal, aby mu ze zaniklého společného jmění manželů byl přikázán členský podíl v Bytovém družstvu vlastníků domu U Letenského sadu 14 a členská práva a povinnosti s ním spojené.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Rozhodl na základě zjištění, že bezdětné manželství účastníků bylo uzavřeno 8. 11. 1996 a rozvedeno k 23. 6. 2004. Žalovaná byla nájemcem bytu v domě čp. 14 ještě před založením bytového družstva. Za trvání manželství se vlastníkem domu stalo bytové družstvo, jehož zakládajícím členem se žalovaná stala. Poté žalovaná s družstvem uzavřela smlouvu o nájmu bytu. Manželství účastníci uzavřeli toliko formálně, neboť jeho účelem byla pouze stabilizace poměrů žalobce a jeho syna B.; žalovaná ve svém bytě žalobci, jeho bývalé manželce a jeho synovi poskytovala do doby, než se v roce 1998 odstěhovali za prací, pouze nocleh. Za této situace, dovodil soud, nevzniklo společné členství účastníků v bytovém družstvu, společný nájem družstevního bytu ani společné vlastnictví členského podílu v bytovém družstvu, které by bylo nutné vypořádat jako společné jmění manželů (dále jen SJM ).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se skutkovým závěrem, že účastníci nevstupovali do manželství s úmyslem spolu trvale žít, a stejně tak i s právním závěrem, že členský podíl v družstvu se nestal předmětem SJM.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost shledává v zásadním právním významu rozsudku, neboť rozsudek řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, resp. která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Žalobce se domnívá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázky zásadního právního významu v daném případě specifikoval takto: 1) kdy vzniká společné členství v bytovém družstvu před tím, než bytové družstvo získá možnost být pronajímatelem bytů svým členům v souvislosti s aplikací § 143 odst. 2 i. f.; 2) zda je členský podíl v bytovém družstvu, jehož založení se jako zakladatel účastní jeden z manželů, součástí společného jmění manželů za situace, kdy k okamžiku vzniku družstva toto ještě nevlastní žádnou nemovitost a členství v družstvu tak není spojeno s nájmem bytu, resp. zda na takto již nabyté členství v družstvu může mít vliv následný vznik nájemního vztahu mezi družstvem a manžely nebo některým z nich v důsledku nabytí nemovitosti družstvem; 3) zda vznik společného nájmu bytu a navazující vznik společného členství v bytovém družstvu je možno posuzovat z hledisek uvedených v § 703 odst. 2 a 3 o. z. za použití analogie podle § 853 o. z. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání pro nepřípustnost odmítnuto, eventuálně aby bylo zamítnuto. Přitom se ztotožnila se závěry nalézacích soudů.
Podle přechodného ustanovení čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým byl s účinností od 1. 7. 2009 změněn občanský soudní řád, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné, protože napadený rozsudek řeší právní otázku, která dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla v celém rozsahu vyřešena. Nejvyšší soud proto rozsudek přezkoumal, jsa přitom podle § 242 odst. 2 o. s. ř. vázán dovolacími důvody, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Otázky kladené žalobcem lze v souvislosti s dalším obsahem dovolání shrnout do obecnější otázky, za jakých podmínek se členský podíl v bytovém družstvu stává součástí SJM a za jakých podmínek se oba manželé stávají členy bytového družstva. Za rozhodující přitom žalobce považuje výklad § 143 odst. 2 in fine obč. zák., totiž zda pouze na základě tohoto ustanovení může vzniknout společné členství manželů v bytovém družstvu.
Podle § 143 odst. 2 obč. zák. platí, že stane-li se jeden z manželů za trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva, nezakládá nabytí podílu, včetně akcií, ani nabytí členských práv a povinností členů družstva, účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou bytových družstev.
Podle § 703 odst. 2 obč zák. platí, že vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně. Podle § 703 odst. 2 obč. zák. toto neplatí, jestliže manželé spolu trvale nežijí.
Podle § 704 odst. 1 obč. zák. platí, že stal-li se některý z manželů nájemcem bytu před uzavřením manželství, vznikne oběma manželům společný nájem bytu uzavřením manželství.
Odvolací soud především správně vycházel z toho, že účastníci se uzavřením manželství nestali podle § 704 odst. 1 obč. zák. společnými nájemci bytu, jehož nájemcem byla žalovaná již před uzavřením manželství. Společnému nájmu bránila nalézacími soudy zjištěná (a s ohledem na § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolacím soudem v daném případě nepřezkoumávaná) skutečnost, že účastníci neuzavřeli manželství s úmyslem spolu trvale žít. To Nejvyšší soud dovodil již v rozsudku ze dne 8. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 969/2002 [uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen Soubor ), pod č. C 2255]: Společný nájem bytu podle § 704 odst. 1 obč. zák. nevznikne, jestliže manželé, kteří nezaložili společnou domácnost, prokazatelně vstoupili do manželství s úmyslem trvale žít odděleně nebo jestliže jejich zákonem předpokládaný záměr trvale spolu žít nebyl nikdy uskutečněn v důsledku toho, že aniž by spolu vůbec někdy začali trvale žít došlo v jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a manželství přestalo plnit svoji společenskou funkci.
Stejná skutečnost podle výslovného ustanovení § 703 odst. 3 obč. zák. bránila i vzniku společného nájmu družstevního bytu spojeného se společným členstvím manželů v bytovém družstvu. Pokud se žalobce dovolával rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003 (uveřejněného v Souboru pod č. C 3750), opomenul, že podle tohoto rozsudku podmínkou transformace společného nájmu nedružstevního bytu na společný nájem družstevního bytu spojený se společným členstvím v bytovém družstvu je právě společný nájem nedružstevního bytu. Ten zde však nebyl.
Žalobce má ovšem za to, že v daném případě nelze aplikovat § 703 odst. 3 obč. zák., jelikož se vznikem členství v družstvu nebylo v daném případě spojeno žádné originární právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, neboť účastníci již v té době byli nájemci bytu jakožto bytu nedružstevního. Aplikovat je proto třeba pouze § 143 odst. 2 in fine obč. zák.
Ustanovení § 143 odst. 2 ovšem nepředstavuje samostatnou úpravu vzniku společného členství manželů v bytovém družstvu. Takovou úpravou je § 703 odst. 2; § 143 odst. 2 ji toliko zohledňuje (podobně Dvořák J. a Jehlička O. v Švestka J., Spáčil J., Škárová M., Hulmák M. a kol. Občanský zákoník I., 2. vyd., C. H. Beck, 2009, s. 966). Ustanovení § 703 odst. 2 spojuje společné členství se společným nájmem a právě jen s ním má společné členství smysl. Jen tehdy, je-li dán společný nájem, má smysl prolomit pravidlo stanovené v § 143 odst. 2, že nabytí členského podílu jedním z manželů nezakládá účast druhého na družstvu.
Opačný výklad by ostatně popíral § 703 odst. 3 obč. zák., protože z členství v bytovém družstvu obvykle vyplývá právo na uzavření smlouvy nájmu družstevního bytu. Právo by pak, při výkladu zastávaném žalobcem, náleželo oběma manželům bez ohledu na to, zda spolu trvale žijí či nikoliv. K tomu není rozumný důvod.
To, že manželé nejsou společnými členy bytového družstva, však neznamená, že součástí SJM nemůže být členský podíl v bytovém družstvu, resp. jeho majetková hodnota. Tu je třeba vidět, že členský podíl je majetkem (jinou majetkovou hodnotou ve smyslu § 118 odst. 1 obč. zák.), a již proto může být za splnění předpokladů stanovených § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. součástí SJM. Žalobce proto důvodně poukázal na rozsudek ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 68/2005), v němž Nejvyšší soud konstatoval: Jestliže jeden z manželů za trvání manželství nabyde z prostředků patřících do společného jmění manželů obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, stává se tím získaný majetek ze zákona součástí společného jmění manželů.
Nejvyšší soud se sice s ohledem na okolnosti případu výslovně vyjádřil toliko k podílu v obchodní společnosti, avšak jím vyslovená právní věta platí i pro členský podíl v družstvu, a to v jakémkoliv, tedy i v bytovém. Ve všech případech jde totiž zásadně o to samé o to, že od účasti na obchodní společnosti nebo na družstvu lze pro účely SJM odlišit její majetkovou hodnotu. Účast náleží do SJM ve svém majetkovém aspektu ( Radvanová S. , Zuklínová M. Kurs občanského práva : Instituty rodinného práva, C. H. Beck, 1999, s. 48). I členský podíl je proto třeba vypořádat, stal-li se podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. součástí SJM. Vypořádání je přitom třeba provést podle směrnic uvedených v § 149 odst. 2 a 3 obč. zák., ovšem s tím omezením, že členský podíl lze přikázat jen tomu z účastníků, který je členem družstva (srov. analogicky rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, uveřejněný v Souboru pod č. C 3404).
Pokud odvolací soud z těchto závěrů nevycházel, spočívá jeho rozsudek na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci. Totéž platí pro rozsudek soudu prvního stupně. Proto dovolací soud rozsudky obou nalézacích soudů podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm bude soud prvního stupně, případně pak i soud odvolací, podle § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory soudu dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .

V Brně dne 30. května 2012


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu