22 Cdo 332/2004
Datum rozhodnutí: 12.08.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 332/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Ing. D. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 22/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2003, č. j. 29 Co 212/2002-200, 29 Co 213/2003, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 19.915 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :



Obvodní soud pro Prahu 4 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem z 23. 10. 2002, č. j. 41 C 22/98-145, ve znění doplňujícího rozsudku z 12. 3. 2003, č. j. 41 C 22/98-177, rozhodl, že z věcí, které měli účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, se přikazuje do výlučného vlastnictví žalobkyně rodinný dům čp. 355 v P., D. ulici, na parcele č. 140/2 o výměře 137 m², pozemek parc. č. 140/2 o výměře 137 m² a zahrada parc. č. 140/1 o výměře 603 m², všechny zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV č. 220 v katastrálním území P., v hodnotě 4.936.300 Kč. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal osobní automobil AUDI 80 SPZ v hodnotě 58.100,- Kč (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost uhradit dluh u Č. s. a. s. v částce 96.221,50 Kč ze smlouvy o půjčce číslo 61-0020700-5 (výrok II.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 1.932.236,- Kč, do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výrok IV., V., VI. a VII.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 13. 6. 1987, zaniklo rozvodem podle rozsudku soudu prvního stupně ze 19. 5. 1997, č. j. 7 C 210/96-13, který nabyl právní moci 6. 8. 1997. Nezletilá dcera D. M., nar. 14. 11. 1987, byla svěřena pro dobu po rozvodu do výchovy žalobkyně a žalovanému bylo uloženo přispívat na její výživu částkou 1.900 Kč měsíčně. Dcera účastníků má těžké sluchové postižení, které je třeba korigovat sluchadly, a bylo by pro ni obtížné měnit prostředí, ve kterém je zvyklá se pohybovat. Účastníci se shodli na tom, že jedinou movitou věcí, náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále BSM ), je osobní automobil AUDI 80, pořízený v roce 1991 ze společných prostředků, který je v držení žalovaného a jehož obecná cena činí podle znaleckého posudku znalce Ing. M. 58.100 Kč. Za trvání manželství účastníci zakoupili pozemky parc. č. 140/2 o výměře 137 m² a parc. č. 140/1 o výměře 603 m², zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV č. 220 v katastrálním území P., přičemž na parc. č. 140/2 se nachází dům čp. 355, jehož stavbu dokončili účastníci v roce 1991. V domě jsou dvě bytové jednotky, které účastníci samostatně užívají. Nemovitosti, včetně stavby domu, byly pořízeny z půjčky u Č. s., a. s., ve výši 250.000 Kč, z nenávratné půjčky 35.000 Kč, z půjčky z FKSP 50.000 Kč (podle notářského zápisu z 8. 3. 1989, 10 NZ 113/89, 10 N 124/89 byl právě z této půjčky zakoupen pozemek s rozestavěným domem) a z půjčky 200.000 Kč, poskytnuté J. Ž., jak vyplývá ze smlouvy uzavřené mezi ním a účastníky 20. 10. 1991. Tržní cena domu a pozemků ve stavu ke dni zániku BSM činí podle znaleckého posudku znalce Ing. V. U. 4.936.300 Kč. Žalovaný neprokázal, že získal 80.000 Kč z titulu vypořádání družstevního bytu od bývalé manželky po rozvodu prvního manželství, případně pokud tuto částku získal, na co ji použil. Nepodařilo se mu ani prokázat tvrzení, že na stavbu domu byly použity půjčky, které měl získat ve výši 160.000 Kč od svědka S., ve výši 55.000 Kč od svědka B., ve výši 90.000 Kč od svědka H. a ve výši 90.000 Kč od svědka M. Výpovědi těchto svědků považoval soud prvního stupně za nevěrohodné, když o poskytnutí těchto půjček nebyly předložené žádné písemné doklady, žalobkyně o půjčkách nic nevěděla, svědci S. a M. mají k žalovanému přátelský vztah a svědek Beneš je jeho příbuzný. I kdyby ovšem půjčky poskytnuty byly, pak došlo k jejich vrácení ještě za trvání manželství účastníků, včetně půjčky poskytnuté J. Ž. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně vypořádal podle § 150 ObčZ ve znění platném do 1. 8. 1998 BSM tak, že předmětné nemovitosti přikázal žalobkyni. Poukázal na to, že žádný z účastníků neměl zájem na přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví. Navíc z jejich výpovědí bylo zřejmé, že by následovala žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, když mají mezi sebou neshody o užívání nemovitostí, jak vyplývá i z dokladů založených ve spise sp. zn. 25 P 33/98 Obvodního soudu pro Prahu 10. Měl za prokázáno, že žalobkyně je schopna zaplatit žalovanému na vypořádání částku 1.932.236 Kč, kterou ji uložil žalovanému zaplatit, když si od listopadu 2001 do dubna 2002 vydělala v průměru částku 38.263 Kč čistého měsíčně a má ve vnitropodnikové spořitelně částku 1.500.000 Kč, s níž může disponovat. Zůstatek na účtu žalovaného u ČSOB k 26. 3. 2002 sice činil 3.400.331,95 Kč, avšak žalovaný, který nepopřel dluh na výživném pro nezletilou dceru, uvedl, že se jedná o jakousi půjčku od příbuzných, kterou vrátí z peněz, jež mu případně daruje syn z prostředků získaných dědictvím po dědečkovi. Soud prvního stupně vzal rovněž v úvahu, že je v zájmu nezletilé dcery účastníků, aby zůstala bydlet spolu se žalobkyní, které byla svěřena do výchovy, ve známém prostředí, trpí-li těžkým sluchovým postižením. Konstatoval, že se žalovaný sice fyzicky podílel na stavbě domu, což mu však umožnila žalobkyně, která tehdy pečovala o malé zdravotně postižené dítě. Žalovanému přikázal osobní automobil AUDI 80. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že předmětem vypořádání BSM musí být i příjmy získané žalovaným z pronájmu nemovitostí, pokud si je ponechal a nemohly být ani spotřebovány při běžném provozu domácnosti, nevedli-li účastníci od září 1992 společnou domácnost. Žalovaný od roku 1992 do roku 1997 převzal z pronájmu nemovitosti po odpočtu nákladů a úhradě daní částku 1.240.930 Kč, z níž polovina náležející žalobkyni představuje částku 623.965 Kč. Pokud jde o půjčku u Č. s., a. s., která není dosud splacena, její zůstatek činil ke dni 6. 8. 1997 částku 175.702,28 Kč, k 30. 6. 2001 částku 121.021,52 Kč, k okamžiku rozhodnutí činil dluh 96.221.50 Kč. Poněvadž půjčku splácel žalovaný, soud rozhodl, že splatí i zbytek dluhu s tím, že polovina už jím z tohoto titulu po rozvodu uhrazené částky a částky, kterou bude muset uhradit, představuje 87.851 Kč. Žalovaný by měl uhradit žalobkyni částku 750 Kč, když po rozvodu manželství zaplatila splátku 1.500 Kč na půjčku z FKSP. Dále bylo mezi účastníky nesporné, že žalovaný vložil do stavby domu ze svých výlučných prostředků částku 30.000 Kč, kterou získal tím, že automobil Škoda 120, který vlastnil ještě před uzavřením manželství se žalobkyní, za trvání tohoto manželství prodal za 35.000 Kč, ovšem účastníci vynaložili ze společného na opravu motoru částku 5.000 Kč. Soud prvního stupně při úvaze o tom, kolik má žalobkyně zaplatit žalovanému na vypořádání BSM při rovných podílech, vycházel z toho, že jedna polovina hodnoty nemovitostí činí 2.468.150 Kč. Od ní odečetl polovinu příjmu žalovaného 623.965 Kč, kterou si ponechal z pronájmu nemovitostí, k tomu přičetl polovinu trvajícího dluhu ze stavební půjčky připadajícího na žalobkyni ve výši 87.851 Kč, poté odečetl 29.050 Kč, tedy polovinu hodnoty osobního automobilu AUDI 80 a polovinu splátky půjčky uhrazenou žalobkyní po zániku BSM za žalovaného ve výši 750 Kč a přičetl 30.000 Kč investovaných žalovaným z jeho výlučného majetku do společného. Tak dospěl ke konečné částce 1.932.236 Kč, kterou uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 11. 9. 2003, č. j. 29 Co 212/2003-200, 29 Co 213/2003, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav dostatečným způsobem a věc správně posoudil i po právní stránce. BSM účastníků vypořádal v souladu s ustanovením § 150 ObčZ, účinného v rozhodné době. Nepochybil ani, když nepřikázal nemovitosti, jejichž reálné rozdělení podle znaleckého posudku není možné, do podílového spoluvlastnictví účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ Namítá, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci a vytýká soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně opakovaně navrhoval, aby soud zkoumal, zda lze nemovitosti přikázat do podílového spoluvlastnictví účastníků. Takový závěr však nepřijal ani odvolací soud. Přitom pro takový postup byly v daném případě splněny všechny podmínky, neboť účastníci fakticky užívají v domě každý jedno patro a v tomto směru nedocházelo mezi nimi k žádným neshodám, a to ani ohledně užívání zahrady. I odvolací soud však vzal za daný fakt, že reálné dělení nemovitostí, resp. jejich přikázání do podílového spoluvlastnictví účastníků není možné, přičemž v rozhodnutích soudů obou stupňů nebyl uvedený závěr ani řádně odůvodněn. Argumentace žalobkyně, že je nezbytné, aby měla nemovitosti k dispozici s ohledem na dceru, považuje žalovaný za účelovou. To potvrzuje i dopis, který obdržel 11. 2. 2003 od právního zástupce žalobkyně, v němž mu nabízí pronájem místnosti v přízemí domu za částku 10.000 Kč popř. v 1. poschodí za částku 20.000 Kč měsíčně. Vadu řízení spatřuje dále v tom, že soudy hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch. Má zato, že dostatečně prokázal způsob a výši prostředků investovaných do domu, které byly poskytnuté jeho známými a kamarády. Soud jen konstatoval, že půjčky nebyly prokázány, aniž konkrétně uvedl, proč považuje důkazy za nevěrohodné. V neprospěch žalovaného bylo dokonce hodnoceno i písemné prohlášení podepsané žalobkyní, které osvědčovalo použití poskytnutých prostředků na stavbu. Ignorován byl také znalecký posudek, kterým žalovaný prokazoval, že bez půjček nemohl být dům postaven. Odvolací soud se ani jeho námitkami nezabýval a omezil se jen na vágní konstatování o správnosti rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaný uvádí, že se cítí poškozen i tím, že výše podílu, resp. výtěžek z vypořádání, kterého se mu dostává, neodpovídá hodnotě nemovitostí, které připadly žalobkyni. Soudy na straně jedné přiznaly žalobkyni majetek v hodnotě několika miliónů, na straně druhé se žalovanému dostává částka, která v žádném případě nepostačí k zajištění odpovídajícího bydlení, když žalobkyně naznačuje, že další jeho bydlení v domě považuje za protiprávní a je ochotna tolerovat jen tržní nájemné. Nastává tedy situace, kterou předvídal soud prvního stupně, tj. vyvolání dalšího soudního sporu. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť z důvodu uvedeného žalobcem není rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné

Podle § 236 odst. l zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ nejsou dány, neboť jde o prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu by mohlo být dovolání přípustné už jen podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ, to znamená, jen pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Takovým rozhodnutím je podle § 237 odst. 3 OSŘ rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.



Za jinou vadu, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považuje dovolatel nesprávné hodnocení provedených důkazů, tj. nesprávnost skutkových zjištění, které učinil soud prvního stupně a které odvolací soud převzal. Nesprávné hodnocení provedených důkazů však mezi vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ nepatří, neboť v rozhodnutí odvolacího soudu se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je proto napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 OSŘ, avšak pouze v případě jedná-li se o dovolání přípustné. Pokud tedy dovolatel zpochybňuje učiněná skutková zjištění ohledně půjček, které mu byly poskytnuty na stavbu domu, případně ohledně jejich vrácení za trvání manželství, a tvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nemohl se dovolací soud touto otázkou zabývat.

Dovolatel dále nesouhlasí s tím, jaký právní závěr odvolací soud učinil ze skutkových zjištění při úvaze, kterému z účastníků přikázat spornou nemovitost. V tomto směru jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, čili nesprávné právní posouzení věci.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ je pro posouzení věci rozhodující, zda aplikace § 150 ObčZ před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen ObčZ) provedená odvolacím soudem v této konkrétní věci je správná.

Podle tohoto ustanovení se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.

Ustanovení § 150 věty třetí a čtvrté ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy (§ 150 ObčZ) nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ , neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, publikované pod C 2058, Svazek 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Při hodnocení hledisek pro rozhodnutí, kterému z účastníků přikázat spornou nemovitost do výlučného vlastnictví, vzaly soudy v úvahu, že na stavbě se fyzicky podílel žalovaný a žalobkyně pečovala v té době o malé dítě, navíc zdravotně postižené. Dále přihlížely k tomu, že žalobkyně má dostatek finančních prostředků na vyplacení podílu žalovanému a že je i v zájmu nezletilé dcery účastníků, aby zůstala bydlet ve známem prostředí, trpí-li těžkým sluchovým postižením, když těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud rovněž vázán. Odvolacímu soudu v jeho úvahách při skutkových zjištěních, které učinil v rámci svého uvážení, nelze pak nic významného vytknout. Žalovaný také neodůvodněně vytýká soudům, že se nezabývaly otázkou vypořádání nemovitosti jejím přikázáním do podílového spoluvlastnictví účastníků. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku správně uvedl, že přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví žádný z účastníků nenavrhoval. Ale i tak se uvedenou otázkou zabýval, když dospěl k závěru, že vhledem k rozporům mezi účastníky o užívání nemovitostí (uvedeným zjištěním je dovolací soud rovněž vázán), takový způsob vypořádání, který by znamenal další trvání spoluvlastnictví, byť v jiné formě, není vhodný. Reálné rozdělení nemovitostí tak, aby z domu vznikly dvě samostatné stavby a navazující rozdělení pozemků, ani sám žalovaný v dovolání za možné nepovažuje, jeho námitky se týkají jen vypořádání nemovitostí jejich přikázáním do podílového spoluvlastnictví účastníků, při kterém by dům oba z titulu spoluvlastnického práva užívali.

Pokud žalovaný nesouhlasí s výši částky, kterou mu má žalobkyně na vypořádání zaplatit, s tvrzením, že žalobkyni byla přikázána nemovitost v mnohem větší hodnotě, dovolací soud neshledal, že závěr soudů obou stupňů ohledně obvyklé ceny domu tak, jak byla stanovena znaleckým posudkem, je v rozporu s hmotným právem. Konečná částka, kterou bylo uloženo žalobkyni zaplatit, je v daném případě také výsledkem toho, že jde i o vypořádání výnosů ze společných nemovitostí z let 1992 1997, které převzal žalovaný.

Z výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve smyslu

§ 237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo proto jako nepřípustné odmítnuto /§ 243odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ/.

Vzhledem k odmítnutí dovolání náleží žalobkyni podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou jeho zástupce advokáta v částce 19.840 Kč (§ 4 odst. 1 a 3, § 3 odst. 1 bod 6, § 13 odst. l, § 16 odst. 2, § 18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb.) a náhradou hotových výdajů 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), celkem částkou 19.915 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 12. srpna 2004

JUDr. Marie Rezková, v.r.

předsedkyně senátu