22 Cdo 3319/2009
Datum rozhodnutí: 29.09.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 3319/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně I. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 547/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. března 2009, č. j. 10 Co 592/2008-127, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.


Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 25. června 2008, č. j. 10 C 547/2005-103, bylo ve věci vypořádání společného jmění manželů (dále též jen SJM ) zastaveno řízení ohledně movitých věcí specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně; do výlučného vlastnictví žalovaného byla přikázána a) bytová jednotka č. 280/17 v domě č. p. 270, 280 s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemcích specifikovaných ve výrokové části rozsudku, b) dům č. p. 16 a pozemky taktéž specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a c) nábytková souprava ložnice blíže konkretizovaná v rozsudku soudu prvního stupně (výrok II. rozsudku). Žalovanému byla uložena povinnost vyplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1 027 500,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů řízení státu (výroky IV. a V. rozsudku).


Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen odvolací soud ) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 9. března 2009, č. j. 10 Co 592/2008-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s přípustností dovozenou podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu a uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.


Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.


Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.


Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.


Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. března 2009.


Dovolání není přípustné.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která


v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu


s hmotným právem.


Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).


Dovolání nevymezuje hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu.


Dovolatel v dovolání toliko nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, které učinily předmětem vypořádání společného jmění manželů ty vypořádávané věci


a hodnoty, které byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného, ačkoliv podle názoru dovolatele neměly být předmětem vypořádání, neboť nebyly za trvání manželství pořízeny ze společných finančních prostředků, ale výhradně (u domu č. p. 16 a pozemků k němu náležejících a nábytkové soupravy) či zčásti (bytová jednotka) z výlučných prostředků žalovaného.


Takto vymezená právní otázka nemůže zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud dospěl na základě provedeného dokazování a z něho vyplývajícího právního posouzení k závěru, že uvedené hodnoty a věci předmět vypořádávaného společného jmění manželů tvoří, neboť žalovaný neprokázal svá tvrzení o tom, že předmětné hodnoty


a věci pořídil výlučně nebo zčásti z finančních prostředků, které obdržel darem, zatímco podle přesvědčení dovolatele tato svá tvrzení prokázal, důsledkem čehož je skutečnost, že tyto hodnoty a věci netvoří součást vypořádávané masy společného jmění manželů. Tento závěr žalovaný pojí s : a) nesprávným hodnocením provedených důkazů ze strany soudů výslechu svědka P., b) neprovedením výslechu svědkyně manželky svědka P.


V dovolání žalovaný ve vztahu k výhradě uvedené ad a) zpochybňuje hodnocení důkazů a skutková zjištění a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, podle které lze dospět k závěru, že vypořádané věci a hodnoty pořídil zcela nebo zčásti z výlučných finančních prostředků a tudíž nemají být předmětem vypořádání. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na otázku, zda uvedené hodnoty a věci tvoří součást vypořádaného společného jmění manželů, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým


č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz ).


Přípustnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezakládá žalovaným tvrzená vada řízení, jejíž existenci spatřuje v tom, že nalézací soudy neprovedly důkaz výslechem svědkyně manželky svědka P., neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).


Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; neprovedení konkrétně navrženého důkazu v individuálně určené věci takovou otázkou zjevně není.


Žalovaný dále výslovně napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení; proti němu však není dovolání přípustné


(k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).


Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 29. září 2009


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.


předseda senátu