22 Cdo 3309/2012
Datum rozhodnutí: 19.03.2014
Dotčené předpisy: § 126 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



22 Cdo 3309/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Městské části Praha 3 , se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 700/9, a b) Bytového podniku v Praze 3 v likvidaci se sídlem v Praze 3, Na vrcholu 25, identifikační číslo osoby 00063487, zastoupených JUDr. Josefem Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, Klinerova 1504/24, proti žalovaným: 1) Z. H., zastoupenému JUDr. Jarmilou Kondelíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Baranova 1518/26, 2) J. D. , (není účastnicí dovolacího řízení), a 3) Unicont Opava s. r. o., se sídlem v Opavě, Předměstí, Hradecká 646/4, identifikační číslo osoby 65142756, zastoupené JUDr. Miroslavem Syllou, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Přídolská 481, o vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 213/2007, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2012, č. j. 39 Co 443/2011-425, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobcům a) a b) každému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce JUDr. Josefa Holuba.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1 ) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu - o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 3 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 17. června 2011, č. j. 11 C 213/2007-338, řízení ve vztahu k žalované 2) zastavil (výrok I.), uložil žalovaným 1) a 3), aby vyklidili celoplošná garážová stání, garáže a pozemek v rozsudku uvedené, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III. a IV.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných 1) a 3) rozsudkem ze dne 2. dubna 2012, č. j. 39 Co 443/2011-425, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II. s upřesněním, že objekt občanské vybavenosti na pozemku parc. č. 2619 a pozemek parc. č. 2619 jsou žalovaní 1) a 3) povinni vyklizený odevzdat žalobci b) a ostatní žalobci a), a dále ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 3) dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). dále o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
K námitce, že státní podnik se nemůže domáhat ochrany k věci ve státním vlastnictví podle § 126 odst. 2 obč. zák. se uvádí, že nejde o otázku zásadního právního významu, neboť zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck dále jen Soubor ). I nevlastník, který má právo mít věc u sebe, se může domáhat vydání věci obdobně jako její vlastník; to plyne z výslovného znění § 126 odst. 2 a v judikatuře o tom není pochybnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012). Právo žalobce b) k detenci sporné věci není za předpokladu, že nejde o majetek žalovaného 1), sporné. Již z toho, že nárok držitele či detentora žádat o vydání věci proti třetím osobám je obdobný nároku vlastníka se podává, že jde o nárok věcněprávní; směřuje proti každému, kdo věc neoprávněně zadržuje, bez ohledu na osobu.
V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 241/2001 šlo o určovací žalobu, proto jeho závěry na projednávanou věc nedopadají.
K námitce, že právo na vydání věci není totožné s právem vlastnickým: Důsledně vzato je tomu tak, nicméně jak literatura (viz např. Švestka, J., Češka, Z., Chyský, J.: Promlčení a prekluze v československém právním řádu. Praha 1986, str. 44, Fiala, J., Švestka, J.: Úvaha nad ochranou vlastnického práva se zvláštním zřetelem k vlastnickým žalobám, Socialistická zákonnost č. 2/1971, a řada dalších), stejně jako judikatura vychází z toho, že vlastnické žaloby na vydání věci podle § 126 odst. 1 obč. zák. se nepromlčují (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 1975, sp. zn. 2 Cz 3/75, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 546/2011). Proto ani obdobné právo toho, kdo je oprávněn mít věc u sebe, na ochranu proti neoprávněnému zadržování věci třetí osobou, které je právem absolutním (tato jeho složka působí erga omnes ) se nepromlčuje; může sice různými způsoby zaniknout (např. právo mít věc u sebe zanikne), nemůže se však promlčet. Tuto dvojí stránku jiného než vlastnického či držitelova práva mít věc u sebe vyjadřuje i nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. tím, že i relativní právo činí předmětem vlastnictví (§ 1011, § 496 odst. 2); vůči třetím osobám se tedy i vlastnickému právu k pohledávkám poskytuje stejná absolutní ochrana, jako vlastnictví ke věcem hmotným, a tudíž jsou tyto nároky vůči třetím osobám nepromlčitelné (viz § 614 obč. zák. 2012 - blíže k tomu viz Občanský zákoník. Komentář. Díl III. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2013).
Řešení otázky, zda smlouva uzavřená podle § 14 zákona č. 92/1991 Sb. má být posuzována podle obchodního a podpůrně podle občanského zákoníku, anebo podle obchodního zákoníku, není pro posouzení věci podstatné. V judikatuře není pochyb o tom, že pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99); na tom nic nemění ani novější judikatura, která sice připouští, aby v případě, že kupující se na základě vůle stran ujme držby pozemku ve smlouvě neuvedené, byla jeho držba posouzena jako oprávněná (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10), neznamená to, že by v tomto případě přešlo vlastnické právo k nemovitosti na základě smlouvy.
Není žádný důvod pro to, aby uvedené neplatilo pro převod nemovitostí v procesu privatizace; odkazy na privatizační projekt tu nemají význam. Schválený privatizační projekt totiž není právním důvodem nabytí privatizovaného majetku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010), tím je v dané věci kupní smlouva.
K údajné vadě řízení, spočívající v tom, že ve věci rozhodl dokonce v prvním stupni věcně nepříslušný soud, může dovolací soud přihlížet jen tehdy, je-li dovolání přípustné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
"Tvrzená nevykonatelnost výroku nemůže založit zásadní právní význam rozhodnutí z hlediska přípustnosti dovolání. Materiální nevykonatelnost je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí; otázku vykonatelnosti je tedy třeba řešit v řízení o výkon rozhodnutí" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5177/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7775).
Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007); stejné pravidlo platí pro úvahu o jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. O takový případ v dané věci nejde. Není-li dovolatel vlastníkem užívaných věcí, má oprávněný uživatel právo domoci se jejich vyklizení. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, a v řadě dalších rozhodnutí se uvádí: Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídajících prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení) . To nutně platí i pro obdobnou žalobu podle § 126 odst. 2 obč. zák. V dané věci vyklizení přinese žalobci nepochybně hospodářský prospěch, nejde tedy o výkon práva jen z důvodů šikany ; není tu ani jiný závažný důvod pro zpochybnění závěrů odvolacího soudu.
Již v době uzavření smlouvy platila zákonná ustanovení o příslušenství, podle kterých soudy věc posuzovaly; pozdější judikatura na nich nic nezměnila. Ostatně již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. července 1985, sp. zn. 4 Cz 25/85, publikovaném pod č. 7/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se uvádí: Příslušenství věci (§ 121 odst. 1 obč. zák.) může být převedeno na nového nabyvatele, a to buď zároveň s věcí hlavní, nebo nezávisle na tomto převodu; nepřechází však vždy bez dalšího na nabyvatele věci hlavní. Ve smlouvě o převodu nemovitosti musí být proto vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci, jež jsou jejím příslušenstvím. Ve sjednocujícím rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000 (publikovaném pod č. 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uvedl: Je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost, je základním předpokladem k tomu, aby mohlo příslušenství na jinou osobu spolu s věcí hlavní přejít, vyjádření vůle toto příslušenství převést, a to v písemné formě. Teprve vyjádření vůle převést příslušenství věci, kterým je nemovitost, vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky. Pokud dovolatel poukazuje na články v odborném tisku, lze jej odkázat na rozbor věci (včetně kritiky toho pojetí, které sám zastává) v článku: Sporné otázky institutu příslušenství věci (Právní rozhledy č. 2/2010, s. 39); z právních názorů tam uvedených vyšel i velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 18. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 832/2008, publikovaném jako č. 122/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně ani nový občanský zákoník (§ 510 odst. 1) nestanoví, že by příslušenství bez dalšího přecházelo na nabyvatele; jde tu jen o vyvratitelnou domněnku, jejíž uplatnění je nutně omezeno jak na věci, podmínkou jejichž převodu je vklad do katastru nemovitosti či jiného veřejného seznamu, tak i na tzv. přirozené příslušenství (viz zmíněný článek).
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000) . Úvaha o tom, že držitel nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří, není nepřiměřená. Dopis předsedy Fondu národního majetku ČR ze dne 13. července 1998, na který dovolatelka odkazuje, svědčí spíše v neprospěch její dobré víry; podává se z něj, že již tenkrát měla k dispozici informace zpochybňující její vlastnictví, které ostatně ani tento dopis kategoricky nepotvrzuje. Navíc je třeba vzít do úvahy, že šlo jen o názor smluvní protistrany; FNM nebyl státním orgánem. Za této situace je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu: Dobrá víra oprávněného držitele věci zaniká ve chvíli, kdy se od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, popř. pochybnost, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, Soubor č. C 5472; podobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, Soubor č. C 1176, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, C 4243). Není rozhodující, že subjektivně snad držitel o svém vlastnictví nepochyboval, podstatné je, že pochybnost měl objektivně mít.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 4, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen advokátní tarif ), tj. částkou 1.500,- Kč pro každého ze žalobců. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 378,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.). Náhrada činí pro každého ze žalobců celkem 2.178,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný 3), co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu