22 Cdo 3307/2006
Datum rozhodnutí: 05.02.2008
Dotčené předpisy:





22 Cdo 3307/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 22/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2006, č. j. 56 Co 552/2005-302, ve znění usnesení ze dne 29. června 2006, č. j. 56 Co 552/2005-311, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 29 690,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Olomouci (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne


14. června 2005, č. j. 23 C 22/99-266, výrokem pod bodem I. rozhodl, že ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků připadá do výlučného vlastnictví žalobkyně budova P., č. p. 282, bydlení na parcele č. 388 a pozemek parcela č. 388


o výměře 470 m², zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území P., obec a okres P., zapsáno na LV 5067 u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště P., v ceně 2 200 000,- Kč , a výrokem pod bodem II. rozhodl, že ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků připadá do výlučného vlastnictví žalovaného budova T., č. p. 24, bydlení na parcele č. st. 31 a pozemky parcela č. st. 31 o výměře 1 015 m², zastavěná plocha a nádvoří, parcela č. 440 o výměře 306 m², zahrada, vše v katastrálním území T. u O., obec T., okres O., zapsáno na LV 330 u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště O., v ceně 1 000 000,- Kč . Výrokem pod bodem III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na úplném vyrovnání podílu částku 600 000,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku . Výroky pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené 14. 5. 1977, bylo rozvedeno 9. 2. 1999. Ještě před rozvodem manželství, a to 15. 5. 1998, zrušil Okresní soud v Olomouci bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále BSM ) z důvodu podnikání žalovaného; nyní šlo o jeho vypořádání. V době trvání manželství účastníci nabyli do BSM koupí nemovitosti uvedené ve výrocích pod body I. a II., jejichž obecná cena k 15. 5. 1998 činila 3 200 000,- Kč. Žalobkyni, která se v roce 2001 provdala za německého občana a získala německé státní občanství, byl podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, povolen trvalý pobyt v České republice, a stala se osobou, jež mohla ve smyslu devizového zákona č. 219/1995 Sb. v České republice nabývat nemovitosti. Věc posoudil podle § 143, § 148a odst. 2, § 149 odst. 1, 3, § 150 občanského zákoníku (dále ObčZ ) ve znění účinném v rozhodné době a zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Vypořádání BSM provedl tak, aby došlo k rozdělení majetku účastníků způsobem odpovídajícím rovným podílům, a aby byla minimalizována finanční částka na dorovnání podílů. Vzal v úvahu, že dům s pozemky v T. užívá žalovaný ke svému bydlení a podnikání, stará se o něj a projevil zájem jej získat. Dům v P. s pozemky, který neslouží k bydlení účastníků a je pronajímán třetím osobám, přikázal žalobkyni s povinností uhradit žalovanému na vyrovnání vypořádacích podílů obnos 600 000,- Kč.


Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. června 2006, č. j. 56 Co 552/2005-302, ve znění usnesení ze dne 29. června 2006, č. j. 56 Co 552/2005-311, změnil rozsudek soudu prvního stupně o věci samé v odstavci I., II. a III., tak, že ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků připadá do výlučného vlastnictví žalobkyně budova č. p. 282 bydlení nacházející se na pozemku parc. č. 388 zastavěná plocha a nádvoří a dále pozemek parc. č. 388 zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území P., zapsáno na LV 5067 u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště P. , a dále, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na úplné vyrovnání podílu ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků částku 600 000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku . Dále rozhodl o nákladech řízení.


Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně sice učinil správná skutková zjištění a i na jeho právní závěry je možno odkázat, avšak současně uvedl, že vzhledem ke skutečnostem, jež po vydání rozsudku soudu prvního stupně nastaly, nemohl tento rozsudek beze změny obstát. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že žalovaný převedl nemovitosti v T. darovací smlouvou uzavřenou 19. 4. 2006 na J. K., přičemž se žalobkyně neplatnosti této darovací smlouvy dosud podle § 145 odst. 1 věta druhá a třetí za středníkem, ve spojení s § 40a ObčZ, nedovolala. To vylučuje, aby stejné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného. Uvedl, že při úvaze o způsobu vypořádání podle § 150 ObčZ má být proto zohledněna obecná cena darovaných nemovitostí, stanovená podle shodných tvrzení účastníků ke dni zrušení jejich bezpodílového spoluvlastnictví částkou 1.000.000,- Kč, jako částka připadající do výlučného vlastnictví žalovaného. Byl to totiž žalovaný, který s nemovitostmi ještě před vypořádáním bez souhlasu žalobkyně disponoval, přičemž v důsledku jeho právního úkonu (darovací smlouvy) se zmenšila hodnota společného majetku účastníků o cenu zmíněných nemovitostí. Je tedy na místě, aby žalovaný sám nesl nepříznivé následky kvantitativního snížení hodnoty společného majetku; k tíži žalovaného se proto započítává na jeho vypořádací podíl hodnota nemovitostí v k. ú. T. (tj. částka 1 000 000,- Kč). Rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že nemovitosti v P. byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, shledal správným, přičemž vzal v úvahu i výsledek exekučního řízení týkajícího se těchto nemovitostí.


Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 občanského soudního řádu ( OSŘ ). Namítá, že pokud odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně mění ve výroku II., pak tomuto rozhodnutí neodpovídá znění rozsudku, neboť tato změna není v rozsudku odvolacího soudu uvedena. Takto z rozsudku soudu prvního stupně vypadl výrok II., jehož nově stylizované znění neexistuje. Dovolatel dále připomíná, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (str. 4 odst. 3) konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalovaným napaden v celém rozsahu. Právní moc v rozsudku soudu prvního stupně však byla vyznačena ve znění: Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 8. 2005 odd. II Okresní soud v Olomouci dne 19. října 2005 , přičemž takto vyznačený údaj považoval žalovaný za potvrzení právní skutečnosti, která nastala a v důsledku toho je přesvědčen, že rozsudek ve výroku II. je pravomocný, neboť proti němu nikdo z účastníků nebrojil. Přezkoumal-li odvolací soud rozsudek jako celek, jde o rozpor mezi údajem úředně potvrzeným soudem prvního stupně osvědčujícím právní stav výroku pod bodem II. a stanoviskem odvolacího soudu odvolávajícího se na § 212 písm. d) OSŘ. To mělo vliv na jednání žalovaného, neboť byl přesvědčen, že nabyl vlastnické právo k nemovitostem v T., disponoval s nimi a jejich vlastnictví převedl na svoji manželku. To odvolací soud hodnotí jako chybný administrativní postup soudu prvního stupně, nedochází k závěru zda a jak byla tato chyba odstraněna, platnost doložky nebyla zrušena a žalovaný proto jednal v dobré víře. Soud pochybil ve smyslu § 241a odst. 1 a 2 OSŘ a toto pochybení nelze napravit konstatováním, že jde o administrativní chybu. Dovolatel konečně namítá, že rozsudek neodpovídá textu zákona, neboť zásady vypořádání § 150 ObčZ neobsahuje a neobsahuje ani to, že podíly obou manželů jsou si rovny. Rozhodující kritéria obsahuje § 149 ObčZ a v této souvislosti žalovaný zmiňuje nedostatečně provedené dokazování některých zásadních skutečností. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobkyně ve vyjádření k dovolání připomíná, že žalovaný opírá přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, když uvádí, že rozsudkem odvolacího soudu došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně. V daném případě však jde toliko o diformitu domnělou, a proto přichází v úvahu jen přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. V tom případě by však v dovolání měly být vytčeny otázky zásadního právního významu, které v rozhodnutí odvolacího soudu byly řešeny. Vzhledem k tomu, že takové tvrzení v dovolání chybí, mělo by být odmítnuto bez meritorního projednání. V podrobnostech odkazuje na argumentaci odvolacího soudu s níž se ztotožňuje a navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako bezdůvodné odmítl, popř. zamítl podle


§ 243b odst. 2 OSŘ.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).


Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikovaném pod č. C 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodil, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ, ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu . K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné,


i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ .


Pokud tedy odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání BSM jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně; rozhodnutí týkající se položek, které nebyly změnou rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení dotčeny, lze přezkoumat jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze.


Z uvedených důvodů se dovolací soud nejprve zabýval námitkami dovolání proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn; v této části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.


Při soudním vypořádání BSM jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu; proto odvolací soud není ve smyslu § 212 písm. d) OSŘ vázán rozsahem podaného odvolání. V řízení o vypořádání BSM tak není možné, aby některý z výroků provádějících toto vypořádání nabyl samostatně právní moci, a to bez ohledu na případné vyznačení doložky právní moci. Soudní rozhodnutí nabývá právní moci ze zákona (viz § 159 OSŘ); skutečnost, že na rozhodnutí snad byla nesprávně vyznačena právní moc dosud nepravomocného rozhodnutí, nemá pro nabytí právní moci význam. Podobně dovolací soud např. v rozsudku ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1057/2003, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C C2099 vyslovil: Samotná doložka právní moci není právní skutečností, která by měla vliv na právní vztahy účastníků řízení. Takovýto vliv má pouze právní moc rozhodnutí jako taková, která nastane nezávisle na vůli soudu či účastníků řízení v okamžiku, kdy jsou splněny zákonné podmínky, tedy kdy je rozsudek řádně doručen a kdy jej již nelze napadnout odvoláním Na tomto závěru nic nemění ani nesprávné poučení, jehož se účastníkům v rozsudku dostalo, tedy že proti němu lze podat odvolání, neboť i kdyby některý z účastníků odvolání podal, musel by je odvolací soud jako podané někým, kdo k němu není oprávněn, odmítnout a takovéto rozhodnutí odvolacího soudu by se právní moci rozsudku soudu prvního stupně nikterak nedotklo . Z uvedeného je zřejmé, že výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. nemohl samostatně nabýt právní moci a že nesprávné vyznačení právní moci není důvodem pro zrušení rozhodnutí v dovolacím řízení.


Neobstojí ani námitka, že výrok rozhodnutí odvolacího soudu je neurčitý. Z výroku rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem I. se jasně podává, že se jím nahrazuje výrok rozsudku soudu prvního stupně pod body I., II., III., takže rozhodnutí soudu prvního stupně pod těmito body nadále nevyvolává právní účinky a je nahrazeno rozhodnutím odvolacího soudu, jehož obsah není pochybný (žalovaný žádnou nemovitost nenabývá).


Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že žalovanému nebylo možno přikázat do výlučného vlastnictví nemovitosti v T., které již dříve převedl do vlastnictví třetí osoby. Tuto skutečnost dovolatel nezpochybňuje. Skutečnost, že tak snad učinil v omylu, vyvolaném doložkou právní moci, nemůže mít za následek absolutní neplatnost smlouvy a tudíž závěr o tom, že věc již nemohla být vypořádána, je správný.


Ve zbývající části by se dovolací soud mohl dovoláním zabývat jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ; ty však nejsou naplněny. Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek,


je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.


Právní námitky dovolatele patrně opomíjejí skutečnost, že při vypořádání zaniklého BSM je třeba i nadále vycházet ze znění občanského zákoníku před novelou č. 91/1998 Sb. (viz bod 5 čl. VIII této novely). Je skutečností, že odvolací soud se výslovně nezabýval odvolací námitkou, že to byl žalovaný, kdo se více o spornou nemovitost v P. zasloužil. Ovšem odvolací soud odkázal na správná skutková zjištění a přiléhavé právní závěry soudu prvního stupně; v odvolání pak nebylo uvedeno nic, co by tyto závěry, které i dovolací soud považuje za přiléhavé, relevantně zpochybnilo z hlediska právního posouzení (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně zejména vyšel ze skutkového zjištění, kterým je odvolací soud vázán, že péče o děti a domácnost ležela především na žalobkyni; pak ovšem nelze pro stanovení velikosti podílů úspěšně namítat, že se podílela na péči o majetek byť snad i podstatně menší mírou. Ostatní námitky směřují proti hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním soudů, a pro jejich řešení nelze dovolání připustit.


Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části podléhající dovolacímu přezkumu správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá úspěšnosti žalobkyně v dovolacím řízení; proto je žalovaný povinen jí tyto náklady ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ nahradit. Představují odměnu advokátovi za zastoupení žalobkyně v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle § 3 odst. 1, bod 5., § 4 odst. 1, 3, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění čl. I., bod 2. vyhlášky č. 277/2006 Sb. 24 650,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve smyslu čl. I., bod 17. vyhlášky č. 276/2006 Sb. 300,- Kč, celkem 24 950,- Kč. Částka představující náklady řízení zvýšená o 19 % daně z přidané hodnoty ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ činí celkově 29 690,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 5. února 2008


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.


předseda senátu